„Dnes (13. února – pozn. autora) jsem odeslal veškerá data – písňová i na obal - do lisovny a teď už jen budu čekat, až bude cédéčko na světě,“ řekl Vlasta Horváth.

Teď už to bude jen poklidné čekání?

Kdepak, musíme se s kapelou sejít ke krátkému soustředění na chatě, abychom všechny písničky pořádně vyladili. A pak se musím vykurýrovat.

Copak?

Nejsem ve své kůži, trošku jsem ztratil hlas.

Nastaly při natáčené cédéčka nějaké dramatické okamžiky?

Mně připadalo, že toho bylo dramatického tolik, že se to ani nedá popsat. A asi to vyústilo právě v ony potíže s hlasem.

Krizové chvíle?

Vydávám čtvrtou desku, ale tohle byl nejtěžší průběh. Ne kvůli tomu, že bych neměl inspiraci a neměl písničky. Ale rozhodl jsem se pro spolupráci se zahraničním producentem Gregem Haverem. Kromě toho, že je to Angličan a já touto řečí zase tolik nevládnu, se ještě navíc přestěhoval na Nový Zéland. V Praze byl jednou a moc jsme si nepopovídali, musel fungovat tlumočník. Navíc jsem cítil, že jsme si příliš nesedli. Měl jsem nervy o výsledek. Stálo mě to všechno hodně peněz i sil. Nakonec ale musím uznat, že je deska povedená.

Takže nakonec spokojenost?

Říká se „konec dobrý, všechno dobrý“. Když si písničky pustím, jsem spokojen. Musím se ale oprostit od všech těch nervů, které patrně pramenily z toho, že Greg byl prostě daleko a komunikace byla složitá, což nám bralo energii. Na desce je cítit to, co jsem chtěl, aby cítit bylo. Jsem bohatší o spoustu zkušeností.

Jak byste charakterizoval přínos Grega – kromě toho, že jste si utužil nervovou soustavu?

Dotáhl to k modernímu zvuku. Tam, kde by člověk postával na místě a byl takzvaně „zaprděn“, tak tam je to najednou mnohem kvalitnější. O desce přemýšlel tak, aby byla v souladu se současnými trendy.

Texty jsou váš pohled na vztah s bratrem Martinem. O čem je bonusová skladba?

Ta je mimo celou linii cédéčka. Je to vlastně pohled na to, jak jsem kdysi pořád cestoval, a bylo mi to vyčítáno. O tom je ten text.

Takže tak trochu patří manželce?

Dalo by se to říci. Nemá to se mnou jednoduché. Já se ale postupně měním a jak stárnu, více si vážím rodinného zázemí a toho, že mám kromě skvělé manželky i dvě skvělé dcery a skvělou partu muzikantů kolem sebe. Navíc je to umocněné mými fanoušky, kteří mi dodávají sílu ve všech životních situacích.

Jak byste desku charakterizoval?

Hudbu jsem psal vždycky, dělal jsem autorské desky, ale tahle je více autorská než jiná, dotáhl jsem komplet i texty. Chtěl jsem zpívat to, čemu rozumím. Když text napíše někdo jiný, nikdy to není ono. Potvrzují mi to i ohlasy lidí, kteří písničky z nového cédéčka slyšeli. Napíšu písničku a ještě jí dám jiný rozměr tím, že jsem autorem textu. Věřím, že to může fungovat. Ostatně patnáct týdnů písně Stále nevěřím na čele hitparády Rádia Frekvence 1 i úspěch v hitparádě Rádia Contact Liberec s písní Běž dál ke svým snům snad jsou potvrzením toho, že jsem zvolil správnou cestu.

Kdo vám cédéčko pokřtí?

Hudebník David Kraus a Peter Freestone, což je dlouholetý osobní asistent Freddieho Mercuryho. Všechny nás spojuje láska ke skupině Queen. Potkali jsme se na koncertech pro Freddieho, které se tu konaly, a moc jsme si sedli. Všichni tři jsme na stejné vlně, David také na křtu zazpívá.

Máte plnou hlavu cédéčka a křtu. Jaké pocity právě teď máte? Že už nikdy nic dalšího? Nebo naopak?

Budu pokračovat, i když jsem si taky říkal, že už nikdy celou desku nebudu vytvářet. Jakmile se ale tahle deska dodělala a ze mě spadlo všechno to napětí, tak jsem večer ležel v posteli, v ruce telefon a zase jsem si do něho psal – jako předtím. Uvědomil jsem si, že teď nemusím, že si mohu dát pauzu, ale nápady se zase dostavily. Nesmím zastavit. Není čas na to se zastavovat. Jsem na vlně a je třeba na ní plout. Takže třeba za rok vydám další desku. Je to proces těžký, ale krásný. Nabíjející. A takový je můj život.