Koncem května jste měla narozeniny, jak jste je oslavila?
Prací. Měla jsem nahrávání v den narozenin i den poté, takže nemůžu nijak „slavit“.

Jaký dárek vás potěší?
Pro mě je nejdůležitější, když můžeme být s rodinou všichni společně, a takový narozeninový dárek jsme si už dali. Byli jsme přes Velikonoce dva týdny na safari v Keni. To byly úplně úžasné prázdniny.

Byli jste i s dětmi?
Ano. Nejstaršímu synovi je 14, prostřednímu 10 a nejmladší je čtyřletá Anežka.

Nejmladší a holčička! Musí být vaše zlatíčko.
Všichni jsou moje zlatíčka a nejmladší holčička má s dvěma staršími chlapečky dobrou průpravu. Nenechá si nic líbit. Rozhodně ji nenajdete tam, kam ji postavíte. Dokáže se prosadit.

Je sportovní?
Je. Má hrozně moc energie. Není to vůbec žádná princezna, když mají karneval, tak chce být za draka nebo nějakého bojovníka s mečem.

Mají děti vlohy po rodičích, špičkových muzikantech?
Nejstarší syn je myslím velice talentovaný, hraje na basu a hezky zpívá, ale v současné době má jako mnoho kluků v tomto věku sen, že bude profesionální fotbalista. To je teď jeho největší vášeň. Naštěstí si vybral nástroj, tedy tu basu, na který se nemusí zase až tak moc cvičit. Takže kdyby to ještě někdy chtěl dělat, šance tam jsou. U houslisty by už bylo asi pozdě. Ti musí cvičit denně několik hodin. Ale musím říct, že děti do toho nenutím. Chtěla bych, aby pro ně hudba existovala, aby jim dávala radost, ale že by musely být profesionálními muzikanty, to si nemyslím. Trochu s úsměvem říkám, že by bylo fajn, kdyby třeba někdo z nich uměl opravit a nafouknout moje kolo, že bych doma potřebovala spíš manuálně zručného technika.

Ale nezrazujete je od hudby?
To vůbec ne. Prostřední hraje na cello, ale on je spíš takový vědecký typ. Na cello hraje jen proto, že miluje svoji paní učitelku, jinak už by tam asi nechodil. Ale u něho nevidím tolik talentu. U Anežky je ještě brzy to hodnotit, hudba se jí líbí a projevila zájem o klavír, tak to možná od příštího roku zkusíme.

Kvůli dětem vás napadlo založit nadační fond na podporu základních uměleckých škol?
V podstatě ano. Když jsem se začala problematikou ZUŠ zabývat, uvědomila jsem si, kolik užitečného přinášejí, a ohromilo mne, že se u nás na ZUŠ učí přes 250 tisíc dětí! Jsem pevně přesvědčená, že pokud se dítě v raném věku aktivně setká s uměním, může mu přinášet radost po celý život, a to rozhodně nejen přispívá k jeho duševní pohodě, ale zároveň to zkvalitňuje jeho život a život jeho rodiny a okolí. Myslím si, že pokud bude systém ZUŠek fungovat nadále tak dobře jako dosud, přispěje to významně ke zkulturnění celého našeho národa.

Magdalena Kožená (45)
● Narodila se v Brně a vystudovala tamní konzervatoř.
● Absolvovala VŠMU v Bratislavě.
● Je pravidelným hostem předních světových operních i koncertních pódií.
● Spolupracuje se špičkovými hudebníky.
● Její pozici světové pěvkyně dokládá řada domácích i zahraničních ocenění.
● Založila Nadační fond Magdaleny Kožené, který podporuje základní umělecké školy v ČR. Jedním z jeho projektů je happening ZUŠ Open, jehož třetí ročník letos proběhne po celé ČR 31. 5. a 1. 6.
● Její manžel, britský dirigent sir Simon Rattle byl dlouholetým šéfem Berlínských filharmoniků a nyní šéfuje Londýnský symfonický orchestr.
● Mají tři děti a žijí v Berlíně.

To je účel fondu?
Chceme podporovat výchovu k umění pro co nejširší skupinu dětí, z nichž se nutně nemusejí stát profesionální umělci, ale kterým umění nabyté docházkou do ZUŠ výrazně zkvalitní a obohatí život. Jsem o smysluplnosti poslání fondu pevně přesvědčena a čím dál tím více se utvrzuji ve správnosti jeho směřování. Mohu srovnávat se situací v zahraničí: v hustotě sítě, kvalitě a finanční dostupnosti základních uměleckých škol je Česko skutečně mimořádné. Nejenže ZUŠ objevují a rozvíjejí mladé talenty, ale především vychovávají i budoucí publikum, a tak vlastně zvedají kulturnost národa. Nám to přijde jako samozřejmost, ale není.

Myslíte, že děti navštěvující ZUŠ dokážou umění lépe ocenit?
Určitě, postupem času se pro ně umění stane přirozenou součástí života. Taky si myslím, že další význam mají ZUŠ dnes, kdy současnou mládež mimořádně ovlivňují telefony, online hry, videohry… Jsou vymyšlené naprosto dokonale, aby se děti na hrách staly závislé. Čím dál méně dětí projevuje zájem o jiné věci. Ono je to taky jednoduché: dáte dítěti telefon a nepotřebujete ho hlídat. Proto je důležité, aby poznaly reálný svět, dostaly se ven z virtuální reality. V tom výtečně také pomáhají právě ZUŠ. A nadační fond se snaží podpořit kraje a města, pod které ZUŠ spadají, aby vytrvaly v jejich financování a nevynakládaly prostředky například na stavbu dalšího nákupního centra.

Daří se to?
Daří. Ale je to běh na dlouhou trať. Musíme stále poukazovat na to, jak unikátní je systém ZUŠ a že bez soustavné péče a pozornosti může velice snadno přestat fungovat. Veřejnost aktivity nadačního fondu přijala velmi pozitivně, v čele s nejviditelnějším projektem, celorepublikovým happeningem ZUŠ Open. Letos proběhne jeho už třetí ročník, zapojí se do něj neuvěřitelných 420 škol a bude se konat ve dvou dnech (31. 5. až 1. 6. v celé ČR, pozn. red.). Akce ZUŠ Open si již vybudovala tradici a zvuk. Školy chtějí předvést v celorepublikovém měřítku to nejlepší, co za rok opět připravily, motivace dětí i jejich pedagogů je úžasná a zájem médií, zřizovatelů a široké veřejnosti rok od roku roste.

Přitáhnete tak další lidi?
Jaké lidi máte na mysli? Pokud se ptáte na zájem veřejnosti a nyní už i řady zřizovatelů, ohlas je mimořádný, akce ZUŠ Open probíhají za velkého zájmu publika. Pokud váš dotaz míří na zájem například mladých pedagogů, kteří se po škole rozmýšlejí, zda má smysl jít učit do ZUŠ, samozřejmě není jednoduché je získat, protože v ZUŠ nebudou nikdy tak dobře finančně ohodnoceni jako třeba v soukromém sektoru. Ale věřím, že když budou umělecké školy dostatečně zviditelňovány a veřejně uznávány, řada lidí dá přednost méně ohodnocené práci, která má ale větší smysl. Jako maminka vidím, že práce s dětmi mě naplňuje vlastně nejvíc. Děti jsou naši učitelé. Učí nás žít v přítomnosti, radovat se, prožívat. Mají originální inspirativní nápady, neznečištěné předsudky.

Kdy se poznal talent u vás?
Já jsem v tomhle byla poněkud neobvyklá, protože moji rodiče výrazné hudební nadání neměli a ani jsme doma neměli žádný hudební nástroj. Ale paní učitelka ve školce hrála mimořádně dobře na klavír a bavilo ji to. Takže tam znělo trochu víc hudby než v jiných školkách, a já jsem se do toho úplně zamilovala. Už ve třech letech jsem měla jasno, co chci dělat. Doma jsem bouchala do plynových kamen, jmenovaly se wavky a měly takové žebrování…

Taky jsme je měli, připomínalo vám to klavír!
Ano. V pět ráno jsem vstala a bušila do kamen a rodiče pochopili, že bych asi chtěla hrát na klavír. Samozřejmě mě v tom podporovali.

A talent se rozvíjel…
Ano… tady ráda odbočím od své minulosti: myslím si, že téměř každé dítě má nějaký umělecký talent. Přestože ne každé může být profesionál, je nesmírně důležité dát mu důvěru, inspirovat ho a ukázat mu, kterým směrem by se mohlo vydat. A v tom jsou ZUŠ nenahraditelné, tam by měli poznat, co je pro konkrétní dítě to pravé.

Když to nepoznají, nebo naopak dítě vedou špatně? Co má rodič dělat?
Dobrý učitel by měl umět žáka motivovat, rozpoznat jeho hranice a zájmy. Například učitelka mého prostředního syna mu třeba nenutí klasiku, která ho nebaví, ale nechá ho hrát nějaké hity nebo filmové skladby. Každý žák je jiný, je to hodně individuální a těžké posoudit. Ale pokud máte pocit, že učitel dítě spíš odrazuje, tak si najděte někoho jiného!

U vás i vašeho manžela to evidentně klaplo, jste hodně slavný pár. Můžete chodit po ulicích inkognito?
V téhle čtvrti, kde bydlíme, tedy opravdu ne. Tady je téměř každý abonentem Berlínské filharmonie. Ale obecně jsou Berlíňané velmi kulturní lidé, právě i proto, že tohle město nemá tolik průmyslu a není tak bohaté jako třeba Mnichov nebo Hamburk. Kultura je tady nejnosnějším článkem, máme tu nejvíc muzeí. Lidi se o hudbu hodně zajímají.

Takže když jdete s manželem po ulici, poznávají vás.
No s manželem (dirigent sir Simon Rattle, pozn. red.) je to podstatně horší. Když jdu sama a nejsem namalovaná, tak si mě všimne málokdo, ale manželovy kudrnaté vlasy poznají všichni. Na druhé straně je Německo v tomhle příjemné a specifické, protože lidé tady respektují soukromí. Není to jako třeba v Anglii, kde vás novináři a paparazzi sledují na každém kroku a pak vás v bulvárních plátcích řeší. Tady pro ty největší celebrity taky takové plátky jsou, ale my to tak nepociťujeme. Nepatříme do kategorie slavných herců a pop zpěváků, jsme v kategorii, kde ten zájem není takový, aby nás to obtěžovalo.

Diriguje slavný dirigent i doma?
Myslíte rodinu? Ne, tam jsem dirigent já. Což byla vlastně manželova volba, ne že bych já byla takový boss. Někdy bych byla docela ráda, kdyby víc ne třeba dirigoval, ale trochu organizoval…

Takže ranní výprava do školy a práce je ve vaší režii? Svačinky, odvozy?
Ano, ale ne pořád, protože někdy nejsem doma a manžel ano, takže to samozřejmě ráno vstává on.

Nemáte chůvy?
Ano, máme. Dokud ještě Anežka nechodí do školy, tak ji beru s sebou často na turné. Tím pádem potřebuji chůvy dvě. Máme jednu Češku a jednu Polku žijící v Berlíně, která s námi ale nebydlí, takže po ní nemůžeme chtít, aby byla v šest ráno nastoupena. Ranní výpravy a svačiny manžel zařídí. On rád vaří, takže všechno, co se týče jídla, zvládá dobře.

A vy ráda jíte a vaříte?
Ano, ráda jím i vařím, ale když v poslední době obstarávám takový ten dennodenní servis, je to trošku problém. Jedno dítě nemá rádo tohle a druhé zas něco jiného. Takže spíš připravím něco, co se dá stihnout za nějakých 20 minut. Ale pokud mám ten luxus, že přijede do Berlína naše česká chůva, která vaří ráda, dobře a má na to o trochu víc času než já, tak se můžu plně věnovat své práci, což je vždycky obrovská pomoc.

Mluvíte s dětmi česky?
Samozřejmě. Chodí do anglických škol, takže ve škole mluví anglicky, a do německých kroužků. Nejstarší syn chodil tři roky do německé školy, Anežka chodí do německé školky. Přijdou do styku se všemi třemi jazyky.

Jezdíte za příbuznými do Brna často?
Bohužel maminka loni v létě zemřela, takže už tolik ne. Občas za přáteli, kamarády, ale spíš jezdím pracovně.

A kdy se můžou čeští fanoušci těšit?
Na červen chystám v Čechách dva koncerty s barokním programem, který jsme společně s Collegiem 1704 Václava Lukse natočili na desku právě vycházející u labelu Pentatone. Jeden koncert bude v Měšťanské besedě v Plzni a jeden na festivalu Smetanova Litomyšl. Mimořádně se těším do Vídně, kde se stejným programem vystoupíme 25. června v nádherném Zlatém sále domu Musikverein. Český festival Concentus Moraviae, jehož jsem patronkou, tam výjimečně bude mít svůj závěrečný koncert.

Vy jste ve Vídni jeden čas žila.
Byla jsem tam angažovaná ve Volksoper úplně na začátku kariéry.

Jak se vám tam líbilo, to byl velký úspěch, ne?
Musím říct, že přestože mám Vídeň ráda a trochu mi připomíná Brno, čímž je nám tak nějak blízká, neprožila jsem tam ten čas úplně nejšťastněji. Byla jsem v divadle o mnoho mladší než všichni kolegové, nemluvila jsem tehdy moc dobře německy, nepřijali mě do kolektivu. Byla jsem braná trochu jako miminko z východní Evropy. Musela jsem zpívat všechno, co kolegyně nechtěly, takže to bylo takové to „od Bacha po Vlacha“. Cítila jsem se sama, nenaplňovalo mě to tam, tak jsem po roce odešla.

V Berlíně se cítíte lépe?
V Berlíně žiju už 15 roků a cítím se tu doma. Dříve jsme bydleli nedaleko odsud, takže jsem zůstala věrná stejnému místu. Žije se tu dobře. Nedaleko domu je jezero, v létě se tam plave, když zamrzne, dá se bruslit. Je tu les, zahrady, cyklistické stezky. Jsem ve velkoměstě a přitom uprostřed zeleně. Taky jsem blízko od rodné vlasti, což je příjemný pocit. Nechtěla bych bydlet někde daleko, to bych asi těžko nesla.

Jak bude vypadat léto slavné mezzosopranistky?
Necháváme si vždycky s dětmi v létě měsíc volno, úplně bez práce.

Takže si dovolíte měsíc nezpívat?
Dovolím si 14 dní úplného klidu, ale pak musím alespoň trochu cvičit, přece jenom hlasivky jsou sval a na to, aby vydržel nadměrné užívání, se musí pravidelně trénovat.

Nenudíte se, když máte tak dlouho volno? Dokážete se zabavit?
To se tedy nenudím! Vydržela bych i déle. Musím říct, že na dovolených nemůžu kvůli dětem dělat úplně, co bych chtěla. Ony totiž strašně nerady chodí. Ani manžel na chození moc není. A já bych si nejradši vzala batoh a jela někam do Tibetu, procházela se po horách, pryč od civilizace. Ale sama nepojedu, tak jezdíme do Chorvatska. Tam si pronajímáme domek, plaveme a sedíme na pláži a občas se jdeme někam podívat. Třeba do nějakého města, ale většinou naše cesty vedou do restaurace a zpátky…

Jak se udržíte tak štíhlá, když jenom ležíte a chodíte do restaurací?
To dělám jen jednou za rok. Taky jezdím s dětmi ráda lyžovat do Švýcarska, a kromě toho cvičím pravidelně jógu a pilates. To je pro mě nutnost. Na jógu mám svého učitele.

Změnila jste si někdy nějak významně vizáž kvůli roli, třeba se ostříhala kvůli mužské úloze, takzvané kalhotkové roli?
Ne. To vůbec není nutné. Máme dokonalé paruky. Ale jednou jsem se kvůli Carmen obarvila na rezavo a asi pět let jsem si to nechala.

Co si pustí hvězda opery večer doma? Nebo jako kulisu při úklidu?
Musím se přiznat, že mám nejraději ticho, protože jsem „přehudbovaná“. Ale večer, když mám náladu, tak asi jazz. To je pro mě odpočinek.

Dá se školeným hlasem zazpívat dětem večer ukolébavka nebo Skákal pes přes oves?
Samozřejmě! Určitě nezním jako člen folklorního souboru ze Slovácka, ale ani nezpívám ukolébavku operním hlasem.

Zpíváte snad všechny klasické autory, ale také jsem vás před časem v Praze viděla v Lucerně s Havelkovými Melody Makers. Baví vás míchat styly?
To byl docela mimořádný výlet, ale hodně mě to bavilo.

Vždyť plánujete s Melody další turné. Viděla jsem billboardy.
Ano, plánuji další turné a věřím, že do budoucnosti se nám ještě podaří dát dohromady nějaký úplně nový program. Ale není to tak, že by se ze mě najednou stala jazzová zpěvačka. Myslím, že zrovna Cole Porter, kterého jsem si vybrala, snese i klasičtější styl zpěvu. Melody Makers jsou hodně doboví a drží se původních aranžmá z 20. a 30. let. Tento repertoár v Americe v té době zpívaly i muzikálové a operní zpěvačky. Teprve pak ho převzala třeba Ella Fitzgerald nebo Billie Holiday, které tomu vtiskly jiný způsob a od nichž ty písničky známe. Ony je udělaly slavnými. Tímto směrem se vydávat samozřejmě nechci a nemohu, to je úplně jiný druh zpěvu.

Zpívala jste někdy muzikál?
Ne a nechystám se. Člověk sice nikdy neví, ale musíte k tomu umět mnoho dalších věcí, třeba fantasticky tančit. Ale co by mě na tom hlavně nebavilo, je to, že u muzikálů nacvičíte jednu věc a pak ji zpíváte pořád dokola třeba rok, to by mě ubilo. Jsem tak trochu blázen v tom, že mě stále baví vytyčovat si nové cíle, učit se pořád něco nového.

Co se učíte teď?
Francouzský skladatel Pascal Dusapin pro mě napsal novou operu Macbeth Underworld podle Shakespeara, režírovat bude vynikající mladý divadelní režisér Thomas Jolly, což mě velmi láká. Je to samozřejmě opera, ale bude to více herecká záležitost. Určitě se naučím něco nového po herecké stránce. Když už mluvíme o netradičních projektech, nedávno jsem například vystupovala s flamencovou skupinou a flamencovým tanečníkem. To byl také nový impulz. Ne, že bych tancovala profesionálně flamenco, ale v rámci přípravy na roli Carmen mi soukromé hodiny dával úžasný tanečník Antonio El Pipa. Hodně mě to chytlo! Tak jsem ho přizvala s jeho muzikanty ke svému koncertnímu programu. Střídání flamencové hudby a tance se španělskými barokními písněmi bylo myslím velice sugestivní a výborně se doplňovalo. Antonio tančil také v jedné barokní skladbě a jako úsměvný přídavek jsem si na závěr zatančila i já. Bylo to zase něco nového. A to mě baví.

Michaela Kučerová