Myšlenkou připravit album v cizině se Vojtěch Dyk zaobíral už asi devět let. „Chtěl jsem se vymanit z komfortní zóny České republiky, kde znám skoro všechny lidi z muzikantského průmyslu, a pokročit zase o kus dál, do svého autorského nitra, hudebního vesmíru, do světa bez hranic. Díky Ondřeji Pivcovi a kapele Kennedy Administration jsem v New Yorku vytvořil své nekompromisně autorské CD,“ říká Vojtěch Dyk na adresu novinky, která vyjde 22. listopadu u Universal Music.

V jaké atmosféře vznikala? S muzikanty v New Yorku jste na sebe hned slyšeli?
Od začátku jsme si, myslím, sedli, byla to radostná práce. Důvěřoval jsem jim, protože jsem na tamní scéně nováček, vlastně tam ještě ani zdaleka nejsem… Byl jsem okouzlený tím, jací jsou to skvělí hráči a profíci, navíc hodně přátelští. Jsou si vědomi obrovské konkurence, která v New Yorku je, takže do studia přicházeli naprosto připraveni, měli takzvaně nacvičeno. Tím nechci říct, že v Česku nemáme kvalitní muzikanty, to vůbec ne, máme je. Ale občas jsou mezi nimi i tací, kteří si docela dovolují se flákat. Ke své profesi nepřistupují s takovou úctou a pokorou jako právě v Ame- rice. Ale to není souzení, to je jen poznatek. Ať si každý dělá, co chce, jak chce.

Říkáte, že jste chtěl zase zažít svobodu v zádech. Povedlo se?
Musím říct, že svobodu mi tahle zkušenost fakt dala. Hodně času jsem trávil sám, v novém světě, kde mě nikdo neznal, kde jsem byl nula. Takže jsem si například troufl zazpívat v hotelovém baru s jazzovou kapelou, což bych si doma nedopřál, protože bych se styděl. Byly to skvělé okamžiky, absolutně jsem si je užil. Člověk si v tu chvíli sedne na zadek, je nohama na zemi, protože si uvědomí, že je jen jedním zrnkem písku na Sahaře. A přesně o to mi šlo zažít ten pocit začátku, který je i v hudbě vždycky nejkrásnější.

Zatím známe jednu písničku z vaší nové desky, roztančený singl Mr. Beat, který doprovází rozverně pojatý videoklip. Proč jste na úvod vybral zrovna veselou věc, v níž dáváte průchod svému přirozenému showmanství?
Říkal jsem si, že když už uvádím do světa nový projekt, tak chci, aby na něj upozornila lehce stravitelná písnička, jakou je právě Mr. Beat. Jak napovídá její název, jde o skladbu volně inspirovanou Rowanem Atkinsonem a humornou postavičkou Mr. Beana. Je primárně o lidech, kteří mají růžové brýle na očích, kvůli nimž nevidí, že vedle nich a za nimi se odehrává drama všedního života. Myslím, že takových lidí je dost.

V jakém duchu se nesou ostatní písně?
Přemýšlel jsem, jaký žánr vlastně dělám, a zjistil jsem, že to nejde jednoznačně určit. Takže jsem si řekl, že pokud má být deska ze mě, musí být různorodá, což se i stalo. Díky členům kapely Kennedy Administration je provoněná autentickými vlivy americké kultury, hodně písniček je postavených na Hammondových klávesách, které jak známo Ondra Pivec skvěle ovládá. Každý z posluchačů si tak na albu najde to svoje: něco je pop, něco jazz, něco soul.

Jak to máte naplánováno s koncertními aktivitami?
V den vydání alba se pravděpodobně dozvíte, že příští rok, jestli všechno vyjde, jak má, bychom přichystali pár koncertů. Je samozřejmě složitější jak z finančních, tak i produkčních důvodů dostat do Česka z New Yorku všechny zúčastněné muzikanty. Ale usilovně se o to snažíme.

A vaše ideální představa o fungování kapely D.Y.K. je jaká?
Všechno je to o čase, kterého moc nemám. Vyhovuje mi udělat s touto svou vysněnou kapelou šňůru a potom si dát zase volno, protože rozhodně nechci žádnou z mých stávajících filmových, divadelních a hudebních aktivit ukončovat. Až teprve po vystoupeních se skupinou D.Y.K. uvidíme, jaké jsou další možnosti naší spolupráce. Na druhé straně bych pochopitelně nechtěl, aby šlo o jednorázovou záležitost.

Počítáte s tím, že teď budete sám více cestovat? Koneckonců album vydáváte u nadnárodní firmy.
To je hodně předčasná otázka, všechno se bude odvíjet od toho, jak bude deska přijatá. Zatím s tím moc nepočítám, reaguju jen na to, co je, i když je pravda, že momentálně jezdím do New Yorku celkem často. Ale už mi není sedmnáct ani třiadvacet, přemýšlím trošičku jinak.

A zároveň vím, že kdybych měl cestovat jako Ondra Pivec, který žije v New Yorku už deset let a během čtrnácti dní je třeba v devíti různých zemích světa, tak bych to asi nezvládl, protože chci být i doma s dětmi a se ženou. Asi se to dá vyzkoušet, nechci říkat radikální ne. Počkám si, jak se všechno vyvine.