Každou po sobě jdoucí deskou si pomyslně zvedáte laťku, neříkáte si někdy – co když už to výš nepůjde?

Tomáš Kmec: Zatím naštěstí ne. Je fakt, že při každém CD si říkáme, že jej nesmíme udělat horší, než bylo to předchozí. A ono to pak samo nějak vyplyne…

Petr Hrdlička: Osobně, než se udělají první dvě tři písničky, které člověka někam nasměrují, mívám vždycky hroznou depku. Říkám si: ty jo, co mě – potažmo nás všechny – po těch x deskách a napsaných textech ještě napadne? Co když nic? Ale ve chvíli, kdy máme aspoň jejich kostru, kterou začneme obalovat různými nápady, a když už pak máme půlku desky, tak ten strach či obavy mizí. To už vím, že ji dotáhneme do konce.

Tvoříte společně, každý přispěje nějakým nápadem?

Tomáš Kmec: Vždycky děláme nejdřív muziku, kterou potom posíláme Petrovi k otextování. Petr je zároveň takový filtr, vybírá si z ní, co ho baví. Nahraný demáč pak ve studiu dočišťujeme, dolaďujeme, aby písnička ve finále „zněla a hrála" podle našich představ.

Vždycky píšete text až na muziku?

Petr Hrdlička: Vlastně ano. Dřív jsme to dělali ještě tak, že jsme písničku nazpívali svahilsky, ale ukázalo se to jako holý nesmysl. Protože, co si budeme povídat, anglicky nebo svahilsky zní všechno dobře, tam není žádný problém. Když to ale nahradíte českými slovíčky, je to trapné, blbé… Takže teď už texty píšu rovnou česky.

Jde vám to snadno?

Petr Hrdlička: Mám texty, které napíšu za pět minut, jiné vznikají i několik dnů. Tak to prostě je, jako s muzikou. Člověka něco napadne, zabrnká si to a je hned hotovo, nemusí se to nijak pracně šroubovat – teď mluvím o ideálním způsobu tvoření. Což se samozřejmě ne vždycky děje.

Dokážete v krátkém časovém úseku vyhmátnout a popsat realitu kolem nás. Zabředáte i do vlastního bilancování, jako v písničce Kolikrát…

Petr Hrdlička: Ta písnička je víceméně z mého, našeho života, potažmo ze všech životů. Každý se v ní trošku najde, protože všichni své životy žijeme tak nějak podobně.

Proč jste zrovna tuto písničku vybrali jako singl?

Petr Hrdlička: Přišlo nám, že jí nejvíc uspokojíme naše fanoušky, protože jde o takovou klasickou škworáckou věc.
Tomáš Kmec: Prostě standardní záležitost, jakou od nás lidé čekají. Zajímavé je, že jsme se na ní jako na singlu všichni v kapele hned shodli. Naprosto demokraticky.

Petr Hrdlička: Máme to tak pokaždé, že nakonec dojdeme ke kompromisu, i když jsme třeba původně měli malinko jinou představu.

Dojde i na hádky?

Petr Hrdlička: Ale to jo, někdy se teda strašně pohádáme. V případě písničky Kolikrát… to ale neplatilo. U ní jsme měli naprosto jasno.

Na YouTube jsou u klipu k písni Kolikrát… samé pochvalné reakce, někdo napsal, že jedinou vadou té písničky je, že strašně rychle uteče…

Tomáš Kmec: No, ale kdybychom zase udělali nějakou patnáctiminutovou věc, tak by byla negativní reakce, že její jedinou chybou je, že je moc dlouhá. To si nevyberete.

Petr Hrdlička: S kluky jsme se shodli na tom, že nás dlouhé písničky nebaví, protože se do nich „šroubují" sóla, která jsou pak třeba ve výsledku nevydařená… Tohle je prostě jasně daná věc – sloka, refrén, myslíme si, že nic víc třeba už není.

Stejně přímočaře jste přistoupili i k natočení zmíněného černobílého klipu, který vznikl během nahrávání nového alba. Co vás k tomu vedlo?

Petr Hrdlička: Nám se takový typ klipů líbí, máme to rádi u našich oblíbených skupin. Víc než samotné jejich hraní, které už známe, nás baví, když se můžeme podívat, jak ta která kapela žije mimo jeviště – v zákulisí, na hotelech… I když my jsme ještě tak daleko nezašli.

Tomáš Kmec: Už dřív jsme se bavili o tom, že bychom chtěli zaznamenat nějaké „making off" kolem nahrávání nové desky. A kluci, kteří s námi točili už dvě DVD, řekli, že si to rovnou vyzkoušíme na jedné z písniček. Buď to vyjde, nebo ne. Nakonec to dopadlo, jak dopadlo, a jsme za to rádi. Poděkovat se proto patří autorsko-režisérské dvojici Ondřej Kurčík a Pavel Brychta z Magic Pictures. A samozřejmě Michalu Mákovi ze Supraphonu.

Když přijdete s novou deskou, písničky se většinou u vašich fanoušků rychle chytnou. Jak pak tvoříte playlist, když jedna vytlačuje druhou?

Tomáš Kmec: Ono to není tak složité, protože mezi tím nás přestanou bavit ty starší a člověk chce hrát zase nové. Taky se stává, že se nám některé písničky hrají blbě a lidé na ně naživo nefungují zase až tolik, jak by se mohlo zdát, nebo se třeba blbě zpívají…

Petr Hrdlička: To je fakt. V jedné písničce jsem si nalajnoval slova strašně rychle za sebou, nepřemýšlel jsem nad tím, a teprve pak jsem zjistil, že se naživo nedá zazpívat. Tak jsme ji vyhodili. Teď jsme si říkali, že z nové desky budeme hrát tak pět šest písniček, protože lidé jsou pak naštvaní, že dáváme třeba jenom tři.

Tomáš Kmec: Uvidíme, možná je přijmou blbě, a pak se zase vrátíme k těm starším. Jsme flexibilní, kapela je živý organismus.

Jestli se budou líbit, si ověříte na turné, které začalo 17. října ve Lnářích u Blatné.

Petr Hrdlička: Určitě. Ona se navíc osvědčila i anketa, kterou děláme po desce, v níž necháváme fanoušky vybrat, co chtějí zahrát a co ne. Z toho vycházíme. Většinou se jejich názor shoduje s tím naším.

Jaké to turné bude?

Tomáš Kmec: Čítá celkem jedenáct zastávek, ta poslední se odehraje 4. prosince v Karlových Varech (kompletní seznam všech termínů najdete na www.skwor.cz/koncerty). Tím ale nekončíme, protože už 20. února vyrážíme na jarní část šňůry, která bude vlastně pokračováním téhož. Největší koncert z podzimní série se uskuteční 13. listopadu v pražském Fóru Karlín. Plánujeme velký zvuk, světla, speciální scénu, snažíme se to udělat lidem hezké.

A další plány?

Petr Hrdlička: Určitě chceme natočit další klip – na kterou z nových písní, to právě vzejde z fanouškovské ankety. Uvidíme, jak zareagují.

Tomáš Kmec: Když zareagují špatně, tak vyhodíme anketu… Umíme si pomoct, musíme jít tomu štěstíčku naproti.