Před nedávnem zemřeli Radůze krátce po sobě oba rodiče. Když se prodírala pozůstalostí po mamince, našla fotky z dob, kdy ještě nebyli rozvedení, a začala vzpomínat na to, jak společně jezdili trampovat na Berounku nebo do Krušných hor.

Uvědomila jsem si, že mě trampské písně provázejí celým životem, i dědeček je - vedle lidových - rád zpíval. Takže jsem se rozhodla napsat nějaké svoje písničky, které by se daly zpívat u ohně a natočit album, jímž bych vzdala poctu nejen rodičům, ale i všem autorům trampských písniček a indiánských příběhů," vypráví Radůza o okolnostech jeho vzniku.

JSEM SPÍŠ NA SLADKÉ

Mezi novinkami jako Zvedni na pozdrav ruku (… když přítel přichází…) či John Wood (… u jeho kolébky dva vlci stáli…) najdou posluchači dvě věci, které už Radůza otextovala pro desku Wabiho Daňka Příběhy písní.

„Moc jsem chtěla, aby byly i na mém albu, protože patří k trampské tradici. Je spousta písní, o kterých si myslíme, že jsou naše, přitom pocházejí z Ameriky, ze Skotska, Irska nebo i z Francie. Platí to i o Cukrové hoře (původně Big Rock Candy Mountain), kterou počeštil už Jan Werich, ale jako Za mořem piva. Z toho plyne, že já jsem spíš na sladké,“ směje se písničkářka.

Ke spolupráci při nahrávání si kromě svých stálých spoluhráčů Josefa Štěpánka a Miloše Dvořáčka pozvala i letošního držitele ceny Anděl v kategorii jazz Jaromíra Honzáka, dále Jana Stein-dörfera či Alexandra Yasinského. „Jde o první desku v mém životě, na které nehraju, jen v poslední písni asi osm tónů na foukací harmoniku,“ doplňuje.

MÁJOVKA JAKO BONUS

Překypující energii a schopnosti vložila i do sepsání „doprovodné“ knihy, v tomto případě mayovky o bílém klukovi, kterého vychovali indiáni. Její dějovou linku rozvinula právě v jednotlivých písničkách a ač se může na první pohled či poslech zdát, že mezi nimi není žádná, nesoucí titulní název Muž s bílým psem, opak je pravdou.

„Objevuje se v refrénu písně Tainkwa, kterou jsem napsala v šošonštině. Stálo mě to hodně studia,“ podotýká Radůza. Když pak přemýšlela o tom, kdo by její příběh načetl jako audioknihu, dala na radu už zmíněného Josefa Štěpánka a oslovila kamaráda Františka Segrada. „Byla to skvělá volba, chtěla jsem starší vyzrálý mužský hlas. František vložil do čtení životní zkušenost a prožitek.

DÁMY TRAMPINGU

Další komponent projektu zpěvník je její soukromou vzpomínkou na babičku.

„Obal jsme naskenovali z toho jejího, co si v mládí vedla, texty z něj ručně přepisovaly dvě dámy, které mají vztah k trampingu. Kresby, jimiž jsou zkrášlené, jsem pro změnu použila ze zpěvníku mého dědečka. Takže celé je to takový rodinný podnik,“ říká.

Muž s bílým psem navíc vychází v roce, v němž slavíme sto let českého trampingu. „Nebýt mých potíží s hlasivkami, které už mám zaplaťpánbůh za sebou, vydala bych jej dřív. Takto jej můžeme pokřtít na výstavě Století trampingu v Národopisném muzeu Národního muzea v Letohrádku Kinských, a to 24. října. Všechno do sebe krásně zapadlo. Neuvěřitelné,“ svěřuje se Radůza.

PŘETLAK ENERGIE

Přírodou zjevně zocelená žena mimochodem trampuje dodneška (nemá např. problém sbalit batoh a spacák a sama se toulat Norskem), a navíc se i s dětmi věnuje tradiční lukostřelbě (letos se dokonce zúčastnila mistrovství Evropy!).

„Nějaké nepohodlí mě nevyvede z míry, což ale neznamená, že bych si neuměla užít pohodlí,“ usmívá se a pokyvuje hlavou na otázku, zda se jí v hlavě rodí další umělecké plány.

„Souběžně s Mužem jsem na objednávku Symfonického orchestru Českého rozhlasu připravovala melo-dram na téma osudu Anity Garibaldi, který bude mít 3. prosince premiéru v pražském Foru Karlín. Do toho jsem například napsala písničky pro Hanku Zagorovou na její desku. No a před pár dny jsem si koupila Kroniku českou Václava Hájka z Libočan a opět nastudovávám témata, protože chystám zase další věci s příběhem. Tentokrát na velmi české téma.“