Vždycky je naděje, vzkazují legendy gospelu The Blind Boys Of Alabama

Věrozvěsti pravého a nefalšovaného černošského gospelu v minulosti zazářili i po boku Prince, Toma Waitse nebo Lou Reeda, jemuž zpívají na poeovském albu The Raven. Nedávno se letmo dotkli naší populární scény – to když natočili vokály do písničky Šedesátá léta na album Vladimíra Mišíka Noční obraz. Letos v březnu se The Blind Boys of Alabama už poněkolikáté ukázali v Praze, tentokrát ve spojení s malijským duem Amadou & Mariam. Bubeník a mluvčí nevidomých pěvců Ricky McKinnie při té příležitosti poskytl Deníku rozhovor.

Vaše kapela existuje od roku 1939, tedy třiaosmdesát let. To je jednoduše neuvěřitelné. Znáte ještě nějaký jiný soubor, který by dokázal tak strašně dlouho zpívat a hrát, pořád pod stejným jménem?
Ne, nevím o žádné jiné skupině, co by se udržela na scéně tolik let. Možná bych si vybavil pár zpěváků, ale ne kapel. Jedním z takových matadorů je Spencer Taylor, kterému teď v březnu bylo 94 let. Tenhle chapík už sedm dekád vystupuje s pověstnou gospelovou partou The Highway Q. C. Další se jmenuje Thomas Spann. Člen slavné newyorské kapely The Brooklyn All Stars – tomu je taky čtyřiadevadesát. Ale náš soubor je určitě jedinou nevidomou gospelovou skupinou, která to spolu táhne dál a dál málem celé století.

Co vás pohání?
Podstatou všeho, co děláme, je láska. Milujeme zpívání, milujeme lidi. Vážně je to takhle prosté.

Vy jste se k The Blind Boys of Alabama připojil v roce 1989. Ale poprvé jste je viděl už jako malý kluk.
To je pravda. Tehdy mi byly čtyři roky. Ohromný zážitek! Užasle jsem sledoval, jaký vliv může mít hlouček slepých zpěváků na publikum, ať už černé, nebo bílé, a chtěl jsem to dělat s nimi.

Geniální Aretha Franklinová by svým zpěvem obrátila neznaboha na víru

Hudba

To oni vás přitáhli k muzice?
Moje máma Sarah McKinnie byla profesionální zpěvačkou. V Atlantě, kde jsem vyrůstal, doprovázela různé hvězdy. Takže mě hudba obklopovala odmalička.

Řekli jsme si, že jste jako dítě sledoval koncert vašich nevidomých idolů. A když vám bylo třiadvacet, sám jste vinou zeleného zákalu o zrak přišel. Pomohla vám hudba vyrovnat se s osudem?
Ano, je tolik písní, v nichž cítím Boží přítomnost. Vím, že je tady, že je se mnou a můžu se na něj spolehnout. Nejvíc mě vždycky povzbudí jedna písnička od Johnnyho Nashe. I Can See Clearly Now. Znáte? „Teď vidím jasně, že je po dešti. Vidím, jak vypadají překážky, co mi stojí v cestě. Pryč jsou temné mraky, které mě zaslepovaly. Bude jasný, slunečný den.“

Současný svět je k handicapovaným osobám mnohem vstřícnější než ten, v němž začínali The Blind Boys of Alabama. Já si ani nedokážu představit, s čím vším se museli potýkat.
Víte, Blind Boys mají zdravotní omezení, ale handicapovaní nikdy nebyli a nejsou. Prostě je to jen nějakým způsobem limituje, toť vše.

Původní členy skupiny, ono zlaté jádro, považuji za mimořádně silné osobnosti. Dokázali prorazit v dobách nejhoršího rasismu, nic je nezlomilo. Cítíte k nim respekt?
Jistě. Blind Boys měli i v těch nejtěžších časech schopnost lidi spojovat. Po celou kariéru vysílali svými písněmi – a vlastně už jen tím, že stáli na pódiu – důležitý vzkaz. Vždycky je naděje. Nehledě na to, v jakém stavu se svět zrovna nachází.

Význam kapely se s každou dekádou měnil. Něco jiného znamenala na rasistickém jihu USA ve čtyřicátých letech a něčím jiným byla v letech šedesátých, kdy na mírových mítincích podporovala Martina Luthera Kinga.
Máte pravdu, v éře doktora Kinga, všech těch protestů a bojů za občanská práva, zpívali Blind Boys písničky jako This May Be the Last Time. Teď nebo nikdy, rozumíte. Dnes zpíváme Look Where He Brought Me From. Podívej, kam až mi Pán pomohl se dostat.

Posledním z těch pravých, originálních „slepých hochů z Alabamy“ je váš lídr Jimmy Carter. Vypráví vám někdy o starých časech?
Samozřejmě, jak on, tak Clarence Fountain, který byl v kapele opravdu už od roku 1939 a který bohužel před čtyřmi lety zemřel, mě zásobovali spoustou historek o tom, jak to tenkrát na Jihu chodilo. Dost často to byly šílené věci. Já jsem naštěstí o hodně mladší, a tak jsem už leccos z toho nezažil.

Vladimír Mišík, jemuž jste nazpívali sbory na jeho loňské album Noční obraz, vyprávěl, jak moc dbáte na obsah a vyznění skladeb, na kterých se podílíte. Všechno, co děláte, musí mít určitý duchovní přesah, že? Když to řeknu vznosně, pějete k chvále Boží.
Důležité je, abychom zpívali ze srdce. Jedině tak se můžeme dotknout jiných srdcí. Proto se snažíme, aby vše, čemu se věnujeme, bylo v souladu s naším přesvědčením a naší vírou.

V hudbě, kterou reprezentujete, se ale odjakživa potkávalo nebe s peklem. V kostele se zpíval gospel, tedy Písmo svaté, a kousek za tratí v zaplivané hospodě hráli ti samí muzikanti ďábelskou muziku zvanou blues. Dvě strany téže mince. Kdysi se to hodně řešilo, dnes už se to asi tak nebere.
Mezi těmi dvěma žánry neexistuje žádný velký rozdíl, až na to, že v jednom se zpívá „bejby, bejby, bejby“ a ve druhém „mluvím o Pánu Ježíši“. Jinak jsou blues a gospel bratranci, co jdou ruku v ruce.

A co byste řekl, že od sebe odlišuje gospel a spirituál? Kromě doby vzniku to nejspíš bude fakt, že spirituály čerpají ze Starého zákona a gospel z Nového čili z vyprávění o životě a skutcích Ježíše Krista.
Spirituál má hymničtější charakter. Když slyšíte gospel, máte chuť se pohupovat. Chcete-li si vychutnat krásu spirituálů, je nejlepší sednout si a poslouchat. U gospelu máte nutkání zvednout se a začít tančit.

Bubeník známé skupiny Foo Fighters nečekaně zemřel. Bylo mu 50 let

Hudba

The Blind Boys of Alabama vznikli jako skupinka studentů Alabamského institutu pro barevné slepce a neslyšící, jak se tehdy neuctivě říkalo. Jste ještě i teď v kontaktu s podobnými ústavy?
Už nezpíváme pro školy tak často, ale dřív jsme to dělávali. Když bylo třeba pomoci vydělat na provoz nebo podpořit určitou charitu, rádi jsme přispěli.

Poté, co se Amerika zapojila do druhé světové války, koncertovali Blind Boys na základnách pro vojáky. Mohla by dnes, kdy nás ohrožuje válka Ruska s Ukrajinou, vaše hudba povzbuzovat jako tenkrát?
Ano, dnes více než kdy jindy potřebují lidé slyšet něco, k čemu by se mohli přimknout. Moc by nás těšilo, kdyby naše zpívání v těchto smutných časech přinášelo uprchlíkům kousek štěstí.

Roku 1990 jste byli nominováni na cenu Grammy za album Deep River. V následujícím desetiletí jste okouzlili novou generaci fanoušků. V roce 2001 jste pod záštitou Petera Gabriela vydali skvělé cédéčko Spirit of the Century, po něm ještě lepší album Higher Ground a nakonec i vánoční desku s mnoha hosty. Co nahrávka, to jeden zlatý gramofonek. To vám přece muselo připadat jako zázrak.
Inu, v bibli se praví: „A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ Důvěřovali jsme Bohu, šli jsme za ním. Zbytek je jeho dílo.

Když jsem se naposledy díval na váš profil na Spotify, stálo tam, že si vaše písničky i nyní, v roce 2022, měsíčně pouští čtvrt milionu posluchačů. Čím si to vysvětlujete?
Svoje příznivce máme rádi, oni mají rádi nás. Vždycky k nám znovu najdou cestu – stačí, aby se rozneslo, že Blind Boys přijeli do města. A zdá se, že i Pán Bůh nás má v oblibě. Tím myslím jednoho každého, kdo pokračuje v té úžasné třiaosmdesátileté tradici, které se říká Slepí hoši z Alabamy.