Mohl dávno odejít. Sednout do taxíku a zmizet. Nebo odejít jako většina ostatních umělců „za pásku". Pavel Bobek ale vždy vytrval. Odešel nedobrovolně. Kvůli těžké nemoci. Včera, ve věku 76 let.

Zůstane navždy legendou české country. Do českého prostředí převedl řadu žánrových klasik. To by samo o sobě nebylo nic výjimečného. Nikdy jsem nerespektoval lidi, co si vzali určitou, nejlépe zahraničními hitparádami prověřenou píseň a nazpívali ji do domácího jazyka. „Nejlépe" ještě ve verzi, kde živého bubeníka nahradil elektronický a živé kytary plechové cosi vyluzené ze synťáku. Pavel Bobek ale byl jiný.

Zpěv pro něho byl koníčkem, „bral jsem to tak, že půjde o záležitost na pět, deset let," říkal vystudovaný architekt. Zahraniční rock'n'rolly u nás začal přejímat jako jeden z prvních. V době, kdy to vyžadovalo i kus osobní statečnosti. A na rozdíl od davu svých následovníků nikdy nešel cíleně jen po největších hitech, nikdy jsem z jeho podání neměl pocit, že vznikly proto, aby rádia měla co hrát.

Pavel Bobek hudbu miloval, ke svým zahraničním vzorům mezi něž patřil Johnny Cash i nedávno zesnulý Lou Reed, přistupoval vždy s pokorou, ale minimálně od poloviny 60. let a osudového setkání s Jiřím Grossmannem též s jasnou ambicí posunout jejich píseň dál, dát jí druhý život. V záplavě tváří snažících se frázováním co nejvíc přiblížit fungujícímu originálu jste jeho naprosto charakteristické podání vnímali od prvního tónu, ať už zpíval Cashe nebo Denvera. Jednoduše proto, že nezpíval za Cashe nebo Denvera, zpíval sám za sebe. Uvěřitelný a svůj zůstal, i když kvůli nemoci přicházel o hlas a nějaký čas strávil v umělém spánku.

Přesto se dokázal vrátit. A když mu bylo pětasedmdesát, nahrál jednu ze svých nejpodstatnějších desek. Kruhy, jeho symbolický epitaf:

„Jen málo jsem se poučil, často nevím proč a nač.

Jen vím, že se život točí v kruzích,

veselí, že střídá pláč."

Kruh se uzavřel, ale Pavel Bobek žije dál. Protože své písničky nemusí před nikým obhajovat. A navzdory své melancholii rozdával víc veselí než pláče.