Pódium je plné roztodivných nástrojů, přístrojů a předmětů denní potřeby. Kapela na něm z dálky připomíná trpaslíky, kteří rozebrali rádio a teď nevědí, jak ho zase složit. Na kruhové vyvýšenině vprostřed scény se mírně hrbí ošuntělý chlápek v nepadnoucím tmavém saku a hučce, která byla módní někdy za velké hospodářské krize.

Nohama víří prach a rukama dává lidem v sále jasný pokyn: Křičte víc, víc a ještě víc! A diváci ho poslouchají, stoupají si a řvou nadšením jako tuři, přestože právě prošli vleklým martyriem kontroly lístků a osobních dokladů. Po úvodní šacovačce spojené s porovnáváním občanky a jména vytištěného na vstupence (půvabný vrtoch Waitsova managementu) čekalo ty, kteří uposlechli rady organizátorů a přišli včas, nekonečné čekání ve foyeru a potom další, navlas stejná kontrola, protože co když se někdo mezitím dostal do Kongresového centra větrací šachtou?!

Jakmile se však jeden z nejplašších tvorů na této planetě ukázal před očima návštěvníků úterního koncertu v celé své kráse a ošklivosti, veškeré napětí vysublimovalo do éteru a zbyla čirá radost, že je člověk přítomen něčemu, co se dost možná už nikdy nebude opakovat. A Tom Waits, jenž se věru umí dělat vzácným, si to velice dobře uvědomoval. Sice začal zpívat a hrát až krátce před devátou, na druhé straně se však ještě ani po jedenácté neměl k odchodu. V průběhu večera připomněl všechny své hudební etapy a polohy, od majestátního dávení, jako by zpíval hymnu pod vodou, přes scatované vyprávění, jak vystřižené z doby harlemské renesance, až po nostalgické balady, evokující svým soundem vynález fonografu. Hřbitovní směna „Diky“ a „sakra, jak se mate“, to bylo maximum, co z něj šlo v češtině dostat.

A i ve své rodné řeči se rozpovídal teprve, když usedl za nizoučké piano. Když už si k němu ale jednou přidřepl, nemohl vyhlášený pábitel nedat k dobru pár ironických hlodů, například na adresu polstrovaných křesel, bez nichž by pražský „Pakul“ nebyl “Pakulem“. „Jo jo, támhle jsem dneska taky seděl,“ zadíval se kamsi do desáté řady. „A bylo to tam fakt pohodlný.“

Potom neznalému obecenstvu vysvětlil, co znamená výraz „graveyard shift“ („hřbitovní směna“). „Dřív měli na krchovech takový zařízení, kdyby se mrtvej ještě náhodou vzbudil. Jakmile se v rakvi pohnul, venku zacinkal zvoneček. A ten chlápek, co seděl mezi hrobama a čekal, až to zazvoní, ten měl hřbitovní směnu.“ Z písniček, které v úterý v Praze dostaly přednost, se u přítomných Čechů, Němců a Poláků nejvíce ujal ploužák Innocent When You Dream ze slavného alba Frank's Wild Years a neméně proslulého filmu Smoke. Refrén zpívali fanoušci sborem, ovšem dlužno říct, že i ostatní skladby poznávali hned podle prvních tónů.

Proto nutně museli propuknout v jásot, jakmile uslyšeli zvuk pikovaného banja ohlašující skvělou skladbu Chocolate Jesus z alba Mule Variations. Text o čokoládovém Ježíši Toma napadl, když viděl, jak jeho podnikavý tchán prodává mentolové bonbony pro věřící, kteří nemají čas na modlení. Na jedné straně mentolek zvaných Testamints byl kříž a na druhé citát z bible. Záhy poté přišel Waits s nápadem vyrábět čokoládového Ježíše a propagovat ho sloganem: „Zemřel za naše hříchy, večer chutná a ráno pomáhá.“

Falling Down, Lost In The Harbour, Hold On, Trampled Rose, Get Behind The Mule… Jeden z nejlepších autorů světového šansonu vsadil v Praze na silné melodie. Pekelný rokenrol Lie To Me z nedávné trilogie Orphans diváky rozhýbal, ale balady jako Cold Cold Earth a Dirt In The Ground je dojaly. A když se při Make It Rain, závěrečné písni oficiální části koncertu, začaly snášet na Tomovu hučku laciné třpytky, leckdo zesmutněl. Za jiných okolností by to celé vypadalo trapně, ale ti, kterým se v úterý v Kongresovém centru splnilo životní přání, tento zlatý déšť brali smrtelně vážně – jako dost pravděpodobné sbohem a jen zázrakem uskutečnitelné na shledanou.