Třiasedmdesátiletý rodák z New Jersey je také člověkem s nesmírně silným příběhem. Přestál různé závislosti a v roce 2014 podstoupil transplantaci jater. Zaplacení operace zajistili fanoušci, jimž se na webu YouCaring podařilo za jediný týden vybrat přes 130 000 dolarů. Díky tomu je Walter Trout pořád tady.

Vaše nové album se jmenuje Broken, což je anglický výraz pro něco rozbitého. Proč jste ho tak nazval?
Desku jsem pojmenoval podle titulní skladby, kterou se mnou zpívá bluesrocková dračice Beth Hart. Když jsem tu písničku začal psát, myslel jsem na dobu před padesáti lety, kdy jsem byl závislý na heroinu. Navrch jsem byl ještě alkoholik a bezdomovec, musel jsem podstupovat terapii… No, zažil jsem toho hodně.

Zpěvačka Lenka Filipová vydává reedici svého prvního alba Zamilovaná a pomalu začíná přemýšlet o nové desce.
Lenka Filipová: V minulém životě jsem musela být indiánka

Ale čím víc jsem si se slovem „broken“ pohrával, došlo mi, že se dá vztáhnout na celý náš současný svět. Na jeho polarizaci, názorově rozdělené národy a státy. Můžete se na ten výraz dívat jako na něco, čím teď prochází plno lidí. Jak u vás v Česku, tak u nás ve Spojených státech. A můžete ho vnímat i jako obecnou metaforu.

Na druhé straně, slovo „rozbitý“ je pravým opakem vašeho nynějšího stavu. Vy přece sloužíte jako živý důkaz toho, že všechno jde opravit.
No jo, už to bude sedmatřicet let, co nepiju. A závislosti na heroinu jsem se zbavil dokonce ještě o deset let dřív. Bral jsem ho asi dva roky, přestal jsem v roce 1977. Pak jsem ještě deset roků chlastal a bral kokain.

S tím jsem seknul v osmdesátém sedmém. A to nemluvím o svých zdravotních potížích – cirhóze a transplantaci jater. Teď se cítím dobře, soustředím se na hudbu. Snad si nevedu nejhůř. Minulý měsíc mi bylo třiasedmdesát a musím říct, že mi nikdy nebylo lépe.

Připadáte si po tom všem, čím jste prošel, jako nový člověk? Protože technicky vzato, vy opravdu kompletně nový jste.
Máte pravdu. Určitě se cítím být úplně jiným člověkem, než jakým jsem býval zamlada. Tehdy se ve mně vážně všechno rozbilo. Jako kluk jsem nevěděl kudy kam a hrozně těžko jsem se dostával na správnou cestu.

Dalo to hodně práce, musel jsem na sobě zamakat. Už jen dokázat se podívat do zrcadla a říct si, že se mi nelíbí, co vidím, pro mě bylo neuvěřitelně obtížné. Ale věděl jsem, že to musím změnit.

Mělo tohle vaše potýkání se sebou samým vliv na způsob, jakým chápete a žijete blues?
Samozřejmě. Když jsem přestal pít, mou hudbu to silně ovlivnilo. Poprvé jsem vylezl na pódium střízlivý, když mě vzal do kapely John Mayall. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takhle propojený se svým nástrojem jsem se ještě nikdy necítil. Došlo mi, že alkohol stál v cestě mým emocím. Hrál jsem bez prožitku, otupělý. Abstinence všechno změnila.

Pak jsem si ale prošel zdravotním peklem, kdy jsem den co den bez přehánění čelil smrti. To trvalo osm měsíců. Měl jsem poškozený mozek, déle než rok jsem se pak musel znova, od píky, učit, jak být kytaristou. A to se mnou taky zamávalo.

Zažíval jsem úplně nový druh radosti – jen z toho, že jsem naživu a funguju. Že můžu dál existovat na tomhle světě se svou ženou, s dětmi, kapelou. Skutečně jsem se za ta léta proměnil. Když dneska poslouchám desky, které jsem natočil v době, kdy jsem nasával, moc se mi to nelíbí. Nemá to koule, tu správnou intenzitu.

Písničkář a básník Jiří Dědeček bilancuje souborným vydáním své poezie
Písničkář a basník Jiří Dědeček: Ze všeho nejvíc se bojím žvanění

Takže si nemyslíte, že správný bluesman má být na dně a pod parou.
To tedy fakt ne. A víte, kdo mi řekl jako první, že takhle to rozhodně nefunguje? John Mayall. Když jsem s ním poprvé vyjel na turné, popíjeli jsme oba. Dost jsme spolu flámovali. Prakticky pořád jsme byli na pódiu opilí. Ale on potom šel do sebe a nechal toho, kdežto já jsem pokračoval. A tenkrát mi domlouval: „Víš, Waltere, k tomu, abys hrál tuhle muziku, nepotřebuješ být pološílený, smutný, zarostlý ubožák. Blues se dá hrát, i když máš fajn život.“

Zdá se, že pokaždé když vám teče do bot, spasí vás nějaký strážný anděl. Kmotr britského blues John Mayall je určitě jedním z nich. Dalším byl dárce, který vás zachránil, když jste v šibeniční lhůtě devadesáti dní potřeboval transplantaci – jinak byste zemřel.
Ano, je to zázrak. Popravdě, tím hlavním katalyzátorem v čase, kdy jsem přestával pít, byl pro mě Carlos Santana. Ten se mnou strávil v kuse tři dny, během kterých mi pomohl definitivně se alkoholismu zbavit. Hned potom jsem vyrazil za panem Mayallem a oznámil mu: „Víckrát mě ožralýho neuvidíš!“ Člověk, co mi daroval část jater, patří bezesporu taky k mým zachráncům. Ještě bych jmenoval svou ženu. To je můj skutečný strážný anděl.

Zdroj: Youtube

Letos uplyne přesně čtyřicet let od chvíle, kdy jste k Johnu Mayallovi nastoupil. Přesněji do jeho slavné skupiny Bluesbreakers. Jste stále v kontaktu?
Nedávno jsme s ním oslavili devadesáté narozeniny. A zrovna před pár týdny jsem měl koncert v Los Angeles a on tam přišel. Syn ho vytáhl mezi lidi, seděl v publiku. Už je to sice sušinka, ale ohromně vitální.

Po koncertě se s námi bavil v zákulisí. Jen bych vás opravil, že úplně poprvé jsem jel s Johnem na turné už v roce 1982. Ještě ne jako spoluhráč na plný úvazek, to přišlo až v osmdesátém čtvrtém. Ze začátku jsem u něj hostoval jako člen kapely, ve které jsem působil předtím – Canned Heat.

Jistě, kdo by neznal Canned Heat! Minimálně z Woodstocku, i když tam jste s nimi ještě nebyl. Pro mě jako pro rodilého Čecha je ovšem zajímavé, že jste s Mayallovými Bluesbreakers kdysi zavítal na československý festival Bratislavská lyra. To bylo pár let před revolucí, dokonce vás natáčela televize. Vzpomínáte si na koncerty za železnou oponou?
Na tu šňůru si docela dobře pamatuju. V maďarském Segedíně jsme 6. června 1985 natáčeli živou desku. To byl fakt zvláštní zážitek. Ale kdybych tenkrát nebyl v lihu, uložilo by se mi toho do paměti víc. Naneštěstí jsem byl v hrozném stavu.

Paradoxně právě v tomto období jste v Bluesbreakers utvořil silné duo s Coco Montoyou, dalším úžasným kytaristou, který se později stejně jako vy vydal na sólovou dráhu. Takže to nemohlo být zase tak špatné. Rozhodně to špatně neznělo.
To tedy ne. Sice jsem zaujatý, ale odhaduju, že to byla vůbec nejlepší sestava, jakou John Mayall kdy měl. Coco a já jsme s ním udělali fůru dobré práce a desky, které jsme společně natočili, patří k těm nejpovedenějším.

Zpěvačka Marka Míková střídá hraní v kapele Zuby Nehty s psaním knížek pro děti.
Zpěvačka a autorka Marka Míková: Dokud mě budou napadat příběhy, budu psát dál

Tak proč jste vlastně z Bluesbreakers odcházel? Proč jste cítil potřebu hrát sólově?
No, protože mi táhlo na osmatřicet a o sólové kariéře jsem vždycky snil. Psal jsem si písničky, měl jsem jich plný šuplík. Postavil jsem si vlastní kapelu a věděl jsem, že mám co nabídnout. Zahrát si čtyři sóla za večer už mi prostě nestačilo. A když si vezmete, že letošní CD Broken je moje jedenatřicáté album, tak se asi ukázalo, že jsem měl pravdu. Popravdě už myslím na další desku.

Chcete mi o ní říct něco víc?
Zatím nemám co. Teprve začínám skládat písničky.

Angažmá u Johna Mayalla bylo pro vaši dráhu jistě důležité. Ale kdo je vaším největším hudebním vzorem, vaší inspirací?
Pokud jde o kytaristy, musím se vrátit k těm, které jsem poslouchal na střední škole. Michael Bloomfield, Eric Clapton, Peter Green…

Zdroj: Se svolením Lelanda Haywarda

To jsou všechno bílí chlápci. A co afroameričtí bluesmani?
Jasně, k mým oblíbencům patří B. B. King a Buddy Guy. Vlastně se pořád vracím k tomu, co mě dostávalo, když jsem byl teenager. Vůbec prvním významným muzikantem, se kterým jsem měl tu čest osobně pracovat, byl Jesse Ed Davis. Znáte ho?

Znám. Hrál v kapele s Taj Mahalem. A taky s Bobem Dylanem, Johnem Lennonem a Georgem Harrisonem.
Když jsem se ve dvaadvaceti přestěhoval z New Jersey do Los Angeles, povedlo se mi stát se členem jeho doprovodné skupiny. Vydržel jsem u něj dva roky. A to pro mě byla veliká inspirace. po hudební stránce mě toho naučil strašně moc. Bohužel, můj další úkol byl dohlížet na něj, protože byl závislý na drogách. Ale jinak na Jesseho vzpomínám jako na úžasného učitele.

Řekněte mi – když jste před deseti lety procházel tím šíleným obobím, kdy jste se musel znova učit mluvit, zpívat a hrát na kytaru, co jste poslouchal? Vlastní písničky, nebo jiné umělce? Kdo vám pomohl, abyste si zase vzpomněl, jak se dělá hudba?
Poslouchal jsem všechno možné. Hodně svých starších nahrávek, čistě proto, abych se nějak dostal do kontaktu se svým někdejším muzikantským já. Když jsem vyšel ze špitálu, neměl ani potuchu, jak se hraje. Nevěděl jsem, jak na to. Měl jsem totálně vygumovanou hlavu. Tak jsem se díval na videozáznamy, na kterých jsem zachycený.

A vedle toho jsem si pouštěl desky, co jsem měl rád jako kluk. První album Paula Butterfielda, první elpíčko Taj Mahala. Skupinu Cream. Slavnou desku B. B. Kinga Live At The Regal. Album Buddyho Guye A Man And The Blues. Kapelu Mountain s Lesleym Westem, kterého miluju. Jsou toho mraky.

Když jsem ležel v nemocnici, tak jsem žádnou hudbu slyšet nechtěl. Bylo to pro mě příliš bolestivé. Měl jsem pocit, že sám už nikdy nic zahrát nedokážu. Jeden můj velice bohatý přítel mi poslal na pokoj iPod s krásně tvarovanými sluchátky. A do něj naládoval šest tisíc písní! Ale já na ně neměl náladu.

Písničkář Ivan Hlas letos oslaví sedmdesáté narozeniny.
Ivan Hlas: Pořád jsem tak trochu puberťák

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se zase spojil s tím, kým jste býval? Myslím jako muzikant.
To nebyl jediný moment, ale zdlouhavý proces. Trvalo mi to déle než rok. Rozumějte: já se musel znova naučit, jak se hraje C dur, G dur, barré…

Dneska jste z nejhoršího venku. A už nějaký čas je vaším druhým domovem Dánsko. Co se vám na té zemi zamlouvá?
Právě teď sedím ve svém dánském domě a z okna koukám na Severní moře. Přenádherný výhled. Vzal jsem si dánskou dívku, máme spolu tři děti a všechny tu s námi bydlí. Milujeme to tady.

Asi se vám tam žije tak dobře i proto, že v Dánsku mají dlouhou bluesovou tradici.
To je pravda. Když jsem odešel na sólovou dráhu, první album jsem vydal u malého dánského labelu. Takže tady vlastně začala má kariéra. Za to Dánům nepřestanu být vděčný. Ale doma se cítím být i ve svém druhém útočišti v kalifornském městě Huntington Beach. Pořád jsem Američan.

Teď se ve Státech dějí hrozné věci, obávám se o jejich budoucnost. Víc budeme samozřejmě vědět až na podzim po prezidentských volbách, ale předem mě to děsí. Donald Trump je strašlivá osoba. Možná je to v tuhle chvíli nejděsivější člověk na zeměkouli.

Walter Trout

Bluesrockový kytarista, skladatel a zpěvák. Narodil se 6. března 1951 v Ocean City v americkém státě New Jersey. Mezi lety 1981 a 1984 byl členem skupiny Canned Heat. V letech 1984 až 1989 patřil spolu s Coco Montoyou k hlavním kytaristům kapely Bluesbreakers, vedené nestorem moderního blues Johnem Mayallem. Od roku 1989 koncertuje s vlastní sestavou Walter Trout Band. V soukromí střídavě pobývá v USA a v Dánsku, kde se oženil.

Roku 2013 onemocněl cirhózou a o rok později musel podstoupit transplantaci jater, na kterou se během rekordně krátké chvíle složili fanoušci na internetu. Vzhledem k následnému poškození mozku se hudebník, kterého časopis Planet Rock vyhlásil pátým nejlepším bluesovým kytaristou všech dob, musel znovu krok za krokem učit mluvit, hrát a zpívat.

Naštěstí se mu podařilo vrátit se na pódia i do studia. Zatím poslední CD Broken vydal letos v březnu.