Pražská kapela Wohnout zvesela prohání veverky v bubnu. Nové album nazvala s obvyklou potrhlostí „Karton veverek“, vydala ho nejprve digitálně a po vzoru Radiohead nabídla download za dobrovolný příspěvek. Na apríla přichystala edici fyzickou. Na probíhající klubové turné naváže technicky náročnější šňůrou po větších sálech až halách. Čtveřici rockových recesistů zastupují kytarista Matěj Homola
a baskytarista Jiří Zeman.

Už máte představu, kolik jste zatím utržili na „dobrovolném stažném“?

Matěj: Po prvním týdnu bylo nové album staženo asi šesttisíckrát a v průměru platí lidé tak dvacet korun za desku. Nicméně tahle akce nemá za cíl vydělat, je zaštítěna silným sponzorem. Jde jednak
o promo sponzora, jednak to umožňuje sponzorům zjistit, kolik jsou lidé, kteří tu jsou zvyklí vypalovat a stahovat muziku zadarmo, ochotni případně zaplatit.

CD vydáváte až měsíc po digitální distribuci…

Matěj: …právě proto, aby byl čas na zmapování terénu.

Co z toho máte vy, kromě peněz, které se posluchači rozhodnou dobrovolně zaplatit?

Jiří: Sponzor zaplatil nahrávání desky, takže jsme do toho šli bez rizika. Zároveň přispívá na větší turné, které naváže na již probíhající turné klubové. To znamená lepší světla, zvuk, vymýšlíme i nějakou zajímavou scénu. Půjde o sedm velkých koncertů
v krajských městech, na které jsme si pozvali jako hosta kapelu UDG.
Matěj: Budeme mít na pódiu hosty i v rámci našeho bloku, třeba Janu Lota.

Budou díky sponzorovi levnější vstupenky?

Matěj: Budou! Vždy jsme si přáli, aby ceny za vstupenky nepřesáhly 150 Kč, ale pořadatelé si pochopitelně kladli vlastní podmínky, aby vůbec vydělali. Maximální výška vstupného se pak těžko dává do smlouvy. Ale díky sponzoringu je vstupné zaaretované a pořadatel podstupuje menší riziko.

Co je Karton veverek?

Matěj: Karton veverek se nedá vykouřit. (smích)
Jiří: Je to dárek k narozeninám jednomu kamarádovi.
Matěj: Název neznamená vůbec nic, a právě proto se nám zalíbil. Ale teď zjišťujeme, že se velmi špatně obhajuje.

V jedné písni nového alba se zpívá o čínských nápisech, které „všude budou“. Domníváte se, že vymírající populaci Evropy postupně nahradí jiná, progresivnější etnika?

Matěj: Tím textem nemyslíme nic negativního. My jsme sem taky odněkud přišli. Já mám třeba rád vietnamské obchody s potravinami, protože jsou dlouho otevřené a mají vše, co je potřeba. Je to zdravá konkurence. Ale časem se pochopitelně může stát, že se budeme muset asimilovat. Proč ne, čínský ženský jsou hezký. (smích)
Jiří: Lidé z Asie jsou prostě pracovitější a přizpůsobivější.

Na desce je i text v ukrajinštině, proč?

Matěj: Ten jsem napsal já. Byl jsem nějakou dobu na Ukrajině, trochu jsem se tam rozmluvil a ukrajinská část textu je trochu sprostá. Příběh pojednává o incidentu, o zranění. Myslím, že ho pochopím jen já. Ale takových písniček máme spoustu. (smích) Kdo umí ukrajinsky, ten se trochu pohorší, na ostatní to snad bude působit libozvučně.

Když jsme u „trochu sprostých“ textů, není jich míň, nezačínáte s autocenzurou? Někteří členové kapely už mají potomky…

Matěj: Autocenzura? Určitě ne. Statisticky lze dokázat, že na nové desce je zatím nejvíc vulgarismů. Ale samozřejmě je nepoužíváme samoúčelně. Vulgarismus může písni uškodit i pomoci. Použijeme je, pouze když cítíme, že na nějaké místo sednou.

První singl Kapela na šňůře pojednává o ponorkové nemoci a také o členech rozpadlých kapel, kterým dojdou dukáty a zase se zázračně spřátelí. Co vy a ponorka?

Jiří: Tím si projde každá kapela. Někdy je to ponorka, jindy ponorčička, občas potápěč.

Matěj: Zatím se nechceme vzájemně zabít, ale trochu zmrzačit občas jo. Zatím je to dobré, uživíme se muzikou,
i když cirkusácký život je náročný. Ale kdyby to skončilo
a dukáty došly, určitě bychom časem zjistili, že žádná jiná práce není tak zábavná a dobře placená. (smích) Ale comebacky samozřejmě mohou vznikat i upřímně, z potřeby znovu si spolu zahrát.

Na co byste se zeptali sami sebe?

Matěj: Mě by zajímalo, jestli ještě dneska přijde na rozhovor nějaká hezká redaktorka. A odpovídám si, že asi už ne.

TOMÁŠ S. POLÍVKA