Titulní písnička nové desky Terapie začíná slovy: „Každej ví nejlíp, jak prej měl bych žít svůj život.“ To se asi s manželstvím a rodičovstvím ještě vystupňovalo, ne?
Jasně, že ti v momentě, kdy máš děti, všichni chtějí radit. Ale myslím, že lidi obecně mají spoustu nápadů. Když jsi malý, říkají ti, čím budeš, jakou školu a práci bys měl dělat. Později ti mluví do výběru partnerů, říkají, že už bys měl založit rodinu. Staneš se tátou a kafrají ti do výchovy… Pokud jde o showbyznys, s nástupem internetu se vyrojily mraky anonymních radilů. Paradoxně čím je člověk známější a čím větších úspěchů dosáhne, tím víc v ostatních vzbuzuje dojem, že by potřeboval poradit. Dokonce se stává, že mi někdo napíše: „Hele, ty píšeš ty dobrý texty, tak jsem ti jeden taky napsal!“ Kde je tady logika? Protože píšu dobré texty, tak mi s nimi musí pomoct?

Stačil jsi už za tu dobu, co jsi na scéně, vysledovat nějaké své epigony? Dovedu si představit, že se čas od času vynoří různí pseudoládkové.
Možná to někdo zkouší, ale zatím jsem nenarazil na nic, co by mi bylo vysloveně podobné. Když byl Pokáč poprvé na festivalu Porta, napsali o něm, že je to takový desetiprocentní Xindl X. A on si to pak dal i na Facebook. Ale ve skutečnosti se myslím profiluje trochu jinak.

Ondřej Ládek alias Xindl X
Xindl X: Nechci hartusit jako náš pan prezident

Jak je to s tvými fanoušky na síti a na koncertech? Držíš si je takzvaně na dlouhé tyči, nebo jim dovolíš, aby se k tobě chovali familiárně?
Oproti době, kdy začínala vnímat muziku naše generace, se dost věcí změnilo. Pro nás byli zpěváci, které jsme poslouchali, úplní polobozi. Kdybychom je potkali, možná bychom si ani nedovolili je oslovit. A bylo to tak správně. Přece nechceš mluvit s Axlem Rosem. Chceš ho mít za toho arogantního parchanta, co vtrhne na pódium a předvede ti rockovou show, o které pak budeš doma ještě dlouho snít. Máš ho mít nad postelí na plakátu. A ne s ním chodit na kafe a dívat se, jak si ráno vaří vajíčka.

Dneska ti na sociálních sítích všichni servírují svoje soukromí jako na talíři. Většina lidí už to tak a priori vyžaduje a diví se, když s nimi nechceš být takhle nablízko i na koncertě. Mně to hrozně dlouho připadalo nepatřičné. Na druhou stranu, když se s nimi pak bavíš face to face, pochopíš, že pro ně je to zážitek. A pro mě koneckonců někdy taky. Přece jen – s kluky v dodávce jsem si už všechno řekl a moc jiných lidí přes den nevidím, takže jsem vlastně docela vděčný za to, že si můžu popovídat s někým, koho neznám. Byť se s velkou částí příznivcůmusím bavit pořád o tomtéž. Obzvlášť jsem to přehodnotil teď po odeznění nouzového stavu. Je potřeba mít kolem sebe lidi z masa a krve. Virtuální avataři ze světa za displejem nám to vynahradit nemůžou.

Jsi rád, když ti fandové mluví do tvé muziky?
Jak kdy. Někdy si říkám, že to, co říkají, je mimo mísu. Koukají se na věc z nějakého zvláštního úhlu, který ani nechci řešit. Kdyby mi chtěli domlouvat tak, jak o tom zpívám v písni Terapie, mám pro ně jednoduchou odpověď: Dělejte to sami. Protože tohle je moje cesta a důvody, proč se po ní ubírám, si musím probrat sám se sebou. Nemůžou mi radit, že se mám dát jinudy. Nemám – pak už bych to totiž nebyl já. Ale jinak je fajn si o muzice povídat, třeba jen proto, aby mi nezakrněl mozek.

Legendární hudební skupina ABBA vydala nové album
Návrat po čtyřiceti letech. Slavná švédská skupina ABBA vydala nové album

Tuhle jsem četl článek od jisté cizinky, která trefně psala o Češích jako o lidech s neskonalou potřebu komentovat druhé osoby.
A myslíš, že je to opravdu bytostně česká vlastnost? Skoro bych si myslel, že to bude mezinárodní. A vlastně je to přirozené. Člověk se potřebuje utvrzovat, že je jeho cesta správná. A proto všem ostatním tluče do hlavy svá moudra. Sám sebe tím ujišťuje, že to dělá dobře. Což nahrává mé teorii, že je to záležitost celé planety. Když se podíváš na současnou pandemii, to by jeden nevěřil, kolik je mezi námi epidemiologů! V době fotbalových utkání se zase internet hemží miliony amatérských trenérů.

Když zůstanu u slova „terapie“, které sis dal do názvu letošního alba, říkám si, že ty jsi nikdy nebyl zpovídací typ.
Jako že jsem nikdy moc nepsal o sobě? Asi to tak bude, v textech radši zaujímám roli někoho jiného. Ale na téhle desce mi to párkrát ujelo, některé věci jsou otevřenější, než tomu u mě bývá zvykem.

Napsal jsi někdy píseň o tom, co tě trápí? Nemyslím politiku nebo stav společnosti, ale problémy soukromého rázu.
Tady a teď, Lovec perel, Démonika… To jsou namátkou tři nové písničky, ve kterých se tak trochu zpovídám. Něco by se našlo i na mých starších cédéčkách, včetně toho prvního, kde jsem měl poměrně upřímnou skladbu Můj cíl.

Pamatuju: „Ráno jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem tvorem / Co má stejnej osud se svým podpisovým vzorem / Jsem uznávanej, jen když jsem stejnej jako vždycky / Není čas a místo na ňáký úpravy kosmetický.“ Škoda, že to víc nehraješ.
Ale ona ta moje poslední deska se skutečně nejmenuje Terapie jen proto, že na ní mám písničku s tímhle názvem. Myslím, že celý proces jejího vzniku měl na mě terapeutický účinek. Album jsem začal psát, když jsme se ženou a dětmi odjeli na víkend za rodiči na chatu, kde jsme potom kvůli lockdownu zůstali tři a půl měsíce. Naše plány a svět tak, jak ho známe, to všechno se zhroutilo.

Nevěděli jsme, jak dlouho tam budeme zavření, jestli týden, nebo napořád. Bude ještě vůbec nějaké živé hraní? Zírali jsme na ty neustálé změny. Jediným kontaktem s normální realitou pro mě v té době byly on-line koncerty, na které jsem vždycky část dne trénoval – a ve zbylém čase jsem skládal nové věci. Snažil jsem se prostě dělat to, co obvykle, abych se nezbláznil. Ale situace, do které jsme byli vhozeni, logicky způsobila, že jsem se víc zabýval pohledem dovnitř než popisováním světa tam venku.

Slavnostní ceremoniál spojený s uvedením nových členů do Rockové síně slávy
Vstupenka mezi legendy. Rocková síň slávy přivítala Tinu Turner i Foo Fighters

Na albu máš i trošku tajemnou skladbu Démonika. A v ní zpíváš: „Démoniko, víš / Že už dva tejdny s tebou nemluvím / Přesto když je nebe bezmračný / Hledávám tě v řekách…“ To je o holce, nebo o něčem abstraktním? Co se za tím schovává?
Démonika je asi zašifrovanější, než jsem myslel. Mnozí z těch, kteří ji slyšeli, smysl té písně nepochopili. Říkali si, že je to písnička o lásce, ačkoliv už z názvu se dá uhodnout, že jde o boj s vnitřními démony. Konkrétně o můj problém s chlastem. Alkohol tu přirovnávám k toxickému milostnému vztahu. Utíkáš z něj a zase se do něj vracíš, i když víš, že ti škodí. Text jsem psal v době, kdy jsem byl třeba měsíc střízlivý a dal jsem si předsevzetí, že už nikdy pít nezačnu. Jenže jsem to vydržel sotva další měsíc a zase jsem do toho spadl. Momentálně se držím už od ledna, to máme nějakých deset měsíců. Uvidíme, jak to bude dál.

Proč si vlastně s pitím začal, když máš všechno, co můžeš mít? Ženu, děti, slávu, peníze?
Já jsem to ze začátku nebral jako nějaký destruktivní alkoholismus. Nejdřív si dáš skleničku denně, pak zjistíš, že vypiješ lahev denně, najednou vyžahneš dvě lahve…

Souvisí to s životem muzikanta?
Spíš s hledáním nějakého uvolnění. Jak to jednou popsali členové kapely Foo Fighters: nejprve chodili na pódium střízliví, stačilo jim, že žijí muzikou. Postupně si ale k tomu, aby si ji užili, potřebovali dát panáka. No a ke konci to bylo deset panáků… Tohle je fakt hrozně zrádné, člověk si dá dvojku vína, aby se uvedl do lepší nálady, a za chvíli už na to potřebuje celou flašku. Zkrátka si neumí říct stop. Já jsem se snažil to překonat. Ale v momentě, kdy jsem zjistil, že jsem od rána na jehlách a nemůžu se dočkat, až přijde večer a dám si skleničku, uvědomil jsem si, že mám problém. Sice jsem přestal a zvládl jsem to sám, ale jak říkám, je to neustálý boj.

Nouzový stav takovým věcem pomáhá, nebo je zhoršuje?
V první fázi to určitě zhoršil. Přes den jsem skládal a večer jsem rodičům vypíjel zásoby vína. V jednu chvíli jsem si ale řekl, že to není normální, a vzal jsem lockdown jako výzvu. Byla to možnost, jak na sobě pracovat, začít žít zravě a něco se sebou dělat. Z druhé vlny jsem se tedy snažil vytěžit maximum, když už jsem z té první vytěžil jen ty písničky.

Zpěvačka Bára Basiková vzpomíná na svůj sólový debut
Bára Basiková: V euforických 90. letech jsem měla potřebu vyjít ze zajeté zóny

Jako autorovi ti to prospělo. Už své texty nezahlcuješ slovními fóry, celkově jsi zvážněl.
Já vlastně nevím, nikdy jsem k tomu nepřistupoval tak, že teď napíšu vážnou desku. Je pravda, že tentokrát nebylo mým cílem dělat primárně humor. I když například SebeLoveSong začíná jako hříčka. Jednou jsem viděl nějakého zpěváka zpívat „mám tě rád“ a říkal jsem si, že by měl spíš zpívat „mám se rád“. Ale i když jsem text původně psal jako čistou parodii (dokonce mi v hlavě zněla jedna známá melodie od Queen, kterou jsem pak samozřejmě nahradil jinou), nakonec jsem z toho vykřesal hlubší pointu: že i sebeláska může být neopětovaná.

V téže písničce zpíváš: „A vlastně obecně piju si krev.“ Nejde o autobiografii, ale přece – jsi se sebou nespokojený?
To není žádné tajemství. Jsem pověstný svým perfekcionismem, ať už ve vztahu k ostatním, nebo k sobě samému. Krev si piju poměrně často a umím být vůči sobě hodně kritický.

Píseň Lovec perel, kterou jsi vypustil do éteru jako pilotní singl, je nefalšovaný love song. Věnoval jsi ho své ženě Monice a je to vážně moc pěkná balada. Kdysi dávno bys mi řekl, že si písničky tohoto typu dáváš stranou, protože se do profilu Xindla X nehodí. To se evidentně změnilo.
Xindl X je teď jiná kapela, než byla v době první nebo druhé desky. Postupně se nám do repertoáru vplížily Cudzinka v tvojej zemi, Popelka, Alenka a jiné holky. Ještě před pár lety bych měl možná větší ostych napsat píseň pro toho, koho mám rád. Ale když si to tak vezmeš, ono to není jen o lásce. Lovec perel utíká ze vztahu do svého vnitřního světa, kde se potápí pro ukryté poklady, nebo naopak utíká ven lovit fanoušky. Představuju si, jak musí být těžké s takovým člověkem žít. Jenže tak to je: chlapi utíkají od žen do světa potvrdit si, že jsou někým, na koho stojí za to čekat.

Podobně na mě působí tvá píseň Sing Sing. „Vím to, že můžu / Mířit dál a výš / Jenom mě děsí délka tras.“ O čem je ta skladba?
O překračování mých vlastních hranic, odvaze něco změnit. Ať už jde o neustálé rozhodování, jestli máme s rodinou žít tady, nebo ve Španělsku, jestli si po deskách polosrandiček můžu dovolit napsat serióznější desku, jestli má někdy smysl si dupnout, i kdyby to mělo negativní důsledky. A že strach je sice spolehlivou ochranou před průšvihem, ale i tvým potenciálním vězením.

Skupina Mig 21. Zleva: kytarista a skladatel Tomáš Polák, bubeník Jan Hladík, zpěvák a autor textů Jiří Macháček a klávesista a hráč na trubku Pavel Hrdlička.
Jiří Macháček a Mig 21: Jsme jako rodina, která se přetahuje o své dítě

A co samota? Fakt, že jako performer musíš pravidelně odjíždět od svých blízkých a být „on the road“?
Po tom dlouhém období, kdyby jsme jako rodina byli pořád spolu, na mě na zájezdech určitá depka doléhá. Od té doby se snažím, aby žena aspoň půlku turné mohla cestovat se mnou. Nerad bych opakoval to, co jsem zkoušel před dvěma lety, kdy Monča a děti byly ve Španělsku a já za nimi z Prahy lítal na tři dny v týdnu (víkendy patřily hraní v Česku). To je takový jednoduchý návod, jak si zkazit léto.

Mluvíme o tom, že dělíš svůj čas mezi Českou republiku a Španělsko. Jak přesně je to tedy k dnešnímu dni s tvým životem a bydlením?
Před několika lety jsme si pořídili byt na Tenerife. Domluvili jsme se, že tam budeme odjíždět na dva měsíce v roce. Předloni jsme se tam kvůli pandemii nedostali, což nám bylo líto, a tak jsme se rozhodli, že hned jak to půjde, odletíme, i kdyby to mělo být jen na čtrnáct dní. No a sotva jsme na Tenerife dorazili, zavřeli v Čechách školy. Dopadlo to tak, že děti dochodily školní rok tam. Teď máme předběžný plán, že bychom ve Španělsku zůstali třeba dva roky a do Čech bychom jezdili na festivalovou sezonu.

Objevils tam kromě moře a slunce něco důležitého?
Zatím jsme našli místo, kde je moc hezky, kde se dá žít aktivně a být pořád venku, což určitě přispívá k mému abstinování. Mluví se tam řečí, jejíž základy se dají rychle naučit. A ta dálka člověku dává odstup, obecně se mi tam lépe přemýšlí. V Čechách jsem v jednom kole, jezdím z koncertu na koncert, visím na telefonu a mám minimum času na vymýšlení nových věcí. Na Tenerife mi skoro nikdo nevolá, můžu si v klidu všechno vyřešit. I to, jak má dál fungovat a znít moje kapela. V téhle profesi je strašně důležité najít rovnováhu, protože je to běh na dlouhou trať. A člověk někdy musí sám ze sebe vystoupit, aby viděl, jestli běží správně, nebo jestli z té své trasy nenápadně uhnul.

XINDL X

Vlastním jménem Ondřej Ládek. Skladatel, textař, kytarista a zpěvák. Narodil se 16. srpna 1979 v Praze. V roce 2007 zvítězil s písní Mamut v soutěži Česko hledá písničku. Roku 2008 získal ocenění Autorská Porta za píseň Dysgrafik, zvítězil i na festivalu Zahrada. Za své debutové album Návod ke čtení manuálu z roku 2008 získal nominaci na cenu Anděl. Od té doby vydal dalších šest studiových alb včetně letošní novinky Terapie. Kromě toho natočil akustické Xpívánky a živou desku G2 Acoustic Stage. V roce 2011 napsal pro kapelu The Tap Tap veleúspěšný hit Řiditel autobusu. Je autorem námětu a spoluautorem scénáře filmu Restart a televizního seriálu Comeback. V roce 2011 složil spolu s Daliborem Cidlinským Jr. na libreto Pavla Kohouta hudbu k divadelnímu muzikálu Cyrano! Cyrano! Cyrano!