Publikace Karoliny Válové, Věry Šebestové a dalších spolupracovníků byla netradičně pokřtěna kouskem fasády ze squatu Milada. Její autorky se potkaly na jedné benefiční akci pro Autonomní sociální centrum Klinika. Skamarádily se a v následné korespondenci stále více vzpomínaly na nejrůznější koncerty. V roce 2016 se o své zážitky začaly se zájemci dělit na Facebooku. Jejich profil sledovalo čím dál více lidí, kteří přidávali vlastní historky a posílali fotky a plakáty. Nápad se proto rozhodly přetavit do knižní podoby, což se jim letos povedlo.

Non stop muzika

Některé kluby vzniklé z porevoluční euforie neměly dlouhého trvání. Tak tomu bylo například u prostoru U Zoufalců v Celetné ulici. Založil ho ani ne šestnáctiletý student Pavel Beňo. Klub nejprve provozoval načerno. Později ho ovšem musel zlegalizovat, což se však kvůli jeho nízkému věku neobešlo bez problémů. Živnostenský list nakonec dostal tři měsíce před dovršením plnoletosti.

„Byl to sklep, kam nejdřív chodila partička chlastat na uhlí,“ vzpomínal kytarista Hynek Toman ze Support Lesbiens. Prostory ovšem později přilákaly zajímavé skupiny. Ještě než se proslavili, tady vystupovali Chumbawamba nebo Offspring.

Delší existenci si užil legendární Bunkr v Lodecké ulici v Praze 1, kam se nechodilo kvůli konkrétní hudbě, nýbrž kvůli specifickému prostředí. V zahraničním tisku byl dokonce hodnocen jako jeden z nejlepších klubů východní Evropy.

Jeho působení ukončilo policejní komando v roce 1997. Stalo se tak kvůli stížnostem na hluk a z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy. Fanoušci bránili uzavření podniku vlastními těly. „Bunkr žil muzikou čtyřiadvacet hodin denně. Nic podobného v Praze není a asi už nikdy nebude,“ prohlásil Ondřej Hejma ze skupiny Žlutý pes.

O rok později pak zásah policie zlomil vaz i klubu Propast v Lipanské ulici na Žižkově. Kauzu, při které zbití návštěvníci podali sérii trestních oznámení, musel vysvětlovat i někdejší ministr vnitra Jan Ruml.

Nostalgie táhne

Fakt, že hudební prostory vznikají a zanikají, je podle spoluautorky knihy Karoliny Válové přirozený proces. Ale za koncem řady známých prostorů podle ní stálo neférové jednání. „Běh času se nedá zastavit, naprosto chápu vyhoření některých majitelů. Zakládají rodiny a chtějí se věnovat něčemu jinému. Neznám nikoho, kdo by na provozování klubu extra vydělal,“ říká. „Smutné ale je, když kluby končí kvůli podlým majetkoprávním sporům,“ dodává.

Autorský kolektiv nakonec do publikace vybral jen prostory s uzavřenou historií. „Chtěli jsme, aby kniha nestála více než sto korun a články byly komplexní. Hodně jsme debatovali o tom, co tam dát a co nedat,“ vysvětluje Válová s tím, že cílem díla bylo vytvořit plastický obraz porevoluční klubové atmosféry v hlavním městě.

Psát o místech, která ještě nedávno pulzovala životem, není podle autorů jednoduché. „Vždycky se najde někdo, kdo to viděl jinak. Kdybychom postupovali historio-graficky, museli bychom uvádět výpovědi všech, což nebyl cíl té knihy,“ vysvětluje Válová. „Nejvíce táhne nostalgie a vzpomínání na dobré časy a divoké večírky, než na vyklízení klubů nařízené vyšší mocí,“ dodává.

Podle Válové existují obecně dvě skupiny návštěvníků. „Jedny zajímá produkce, co se v klubu hraje. Jdou tam jen proto, že tam hraje jejich kapela nebo hudební krevní skupina. Příště ze stejného důvodu půjdou jinam,“ říká. „Druhá skupina chodí do určitého klubu, protože tam má svou komunitu. Je jí sympatická idea, dramaturgie, postoj. Ti lidé tam chodí, protože se tam schází jejich subkultura,“ dodává.

Plánuje se dotisk

Současné klubové prostory se od těch někdejších liší hlavním tím, že se v nich nekouří a více se dbá na ekologii. Dnes už v nich po koncertech nejsou na zemi závěje kelímků a nedopalků. „O tom, jak se kapele povedl set, se dnes vedou debaty na chodníku,“ domnívá se Válová.

Kniha Zaniklé pražské kluby, vydaná nakladatelstvím Nájezd, je rozčleněna do pěti kapitol. Jelikož je první edice beznadějně vyprodaná, plánují autoři na podzim dotisk. Nejlepší dosavadní klub v metropoli podle Válové určit nelze. „Je to jako říct, které pivo je nejlepší. Každý na to má jiný názor,“ myslí si.