Osmdesátiminutové album Notes On A Conditional Form otevírá proslov Grety Thunbergové. Aktivistka popisuje boj, který homo sapiens musí podniknout, pokud chce na Zemi přežít ještě pár století. Dosavadní přístup zklamal, stávající politické systémy nás zavedly na scestí. Udržovat status quo se nám hrubě nevyplatí, tvrdí Greta. Je načase rebelovat, uzavírá tklivou pětiminutovku, kterou podkresluje příjemně ševelící klavír.

Pestrá zvuková paleta

Náhle se rozpoutá punkové peklo. Britští rebelové The 1975 křičí: „Probuďte se, probuďte se, probuďte se!“ Agresivní jekot, řízné riffy, přímočarost v textu, hudbě, kompozici. A následuje opět poklidná, ambientní, velmi příjemná skladba bez jediného slova, nazvaná Konec (Hudba pro auta). Svět už se obejde bez lidstva. Pokud ještě někde nějaká hudba hraje, poslouchají ji pouze osaměle rezavějící automobily.

Úvod albové novinky skupiny The 1975 vystihuje rozbitost současného světa. Lidé se neumějí domluvit na základních pravidlech a nespíš i kvůli tomu musejí dopadnout špatně. K složení hudebního doprovodu pro takový svět už tedy klasické žánry nestačí. Je třeba daleko pestřejší palety zvukových prostředků, které vedle zmíněných stylů pokračují osmdesátkovým popem, klubovým zvukem devadesátek či melancholickým indie-rockem první dekády třetího tisíciletí. Kdysi bytostní rockeři se neštítí ani ryze současné dubstepové rytmiky, inspirované špinavostí ulice.

Zdroj: Youtube

The 1975 zde reprezentují postžánrový přístup k popmusic, který současné publikum tolik miluje. Charakterem doby není poslech jednotlivých interpretů, ale spíše jejich sledování. Fanoušci své idoly sledují na sociálních sítích, identifikují se s nimi, prožívají s nimi chvíle, jež bývaly intimní. A tak spíše než aby po nich chtěli dobrý rock, očekávají dobrou hudbu kupříkladu od Pearl Jam nebo Green Day. (A že jsme se letos dočkali u obou těchto kapel!)

Procházka dějinami

Notes On AConditional Form jsou mimořádnou procházkou dějinami a přítomností nejen ostrovního popu. Najdeme tu odlesky soundu skupin jako Clash, Queen, Islanďanů Sigur Ros, The xx, Italů Klimt 1918 či dubstepového mága Buriala. Na ploše úctyhodných osmdesáti minut (což je dnes mimořádně dlouhá deska) je k dispozici materiál k plnohodnotné taneční party.

Rozbitost tady není negativem, ačkoliv skalní fandové asi budou v šoku. Problémem je nešvar tak typický právě pro britské hvězdy. Podobně jako u alb Davida Bowieho či Queen, také zde jsou skvostné momenty obaleny obří dávkou vaty, někdy připomínající soundtrack seriálu Ulice. Ale o to křehčí mohou být ty nejlepší skladby: jejich krása se naplno vyjeví nejen v kontextu běžné tvorby, ale i méně povedených tracků této jinak téměř „velké“ desky.