Zdeněk Vřešťál: Chci předat, co jsem se za ta léta u cirkusu naučil

S uplynulým rokem jste se rozloučil hned dvěma sólovými projekty. Začněme cédéčkem skupiny Pedopat, kterou jste obnovil před pěti lety. Tehdy jste vydali album V uspěchaný době, nyní se vracíte se stejně veselým pokračováním. Pedopat byla původně vaše studentská kapela?
Jasně, před několika desítkami let jsem býval taky studentem, konkrétně to byla Vysoká škola ekonomická. Jsem tedy inženýr, ale nikdy jsem jako ekonom nepracoval a nevrátil tak Československé socialistické republice prostředky do mého studia vložené… Na VŠE chodila i jistá Mirka, která mě seznámila se svým klukem Václavem Svojtkou, výborným bluesovým kytaristou. Ten přivedl basáka Honzu Preiningera a kytaristu Rudu Rožďalovského.

Nejdřív jsme zkoušeli převzaté písně, ale brzy jsem donesl první tvůrčí pokusy: blues Vlakem na Kolín, rockovou dechovku Můstek, lehce úchylného Antonína Kluzáka a další písně. Byla to hodně pestrá směs žánrů, textových témat i tanečních stylů. Od rock’n’rollu přes blues až po punk. Od toho se odvíjí i dobový název skupiny Pedopat. Je to zkratka názvu Pražský estrádní disko orchestr písní a tanců.

Vratko Rohoň: Jsme profesionálové, o hudbě se v kokpitu s Brucem nebavíme

No jo, osmdesátkové diskošky a estrády… To jsem byl naštěstí ještě kluk.
Bytostně jsme nesnášeli projekty Petra Hanniga a Františka Janečka, ze kterých čišela snaha vyrábět jako na běžícím pásu další a další hvězdičky československého showbyznysu. Žádná z nich už na nebi naší pop music dávno nezáří, snad jenom Michal David, ale to byla a je kapitola sama pro sebe. Výborný muzikant, zpívající bohužel i o tom, že „když se podaří, co podařit se má, podaří se taky poupata“.

Muzika skupiny Pedopat byla svým způsobem parodií na tehdejší tuzemský popík. Dařilo se nám, ale jen do té doby, než jsme s Vítkem Sázavským a Zuzkou Navarovou založili kapelu Nerez, zvítězili na festivalu Vokalíza a na Portě a začali se muzikou živit. Úspěch Nerezu znamenal i 25 koncertů měsíčně. Na Pedopat nezbýval čas. Až teď jsme se po letech dali znovu dohromady: folkař, vydavatel knih a výrobce kytarových komb. Hrajeme, jen když chceme, a v covidové pandemii jsme si pro radost natočili už druhou desku.

Nutno dodat, že původní písničky Pedopatu zlidověly. „Pro tebe má hlava byla jen střep, teď snad už pochopíš, proč jsem si dřep a proč bezhlavě volím cestu vlakem na Kolín.“ To později skvěle zpíval Martin Kraus se skupinou Krausberry. Anebo – opět v jeho podání – právě ten nechvalně proslulý Můstek, kultovní vyřvávačka, kterou leckdo zná, ale málokdo by věřil, že je od vás, takového slušného člověka. „Ještě včera jsem ho měla v ústech, stalo se to na stanici Můstek. Ach, bože můj, kde je ten můj? Vypadl mi platinový můstek!“
Já jsem už koncem sedmdesátých let chodil do hospody Houtyš na pražské Hanspaulce, kde se scházeli samí výborní muzikanti. Každý pátek tam byl Petar Introvič, bratři Tesaříkové, Ivan Hlas, samozřejmě Martin Kraus, Václav Kopta a mnozí jiní. Každý z nich vždycky přinesl několik novinek, které tam zahrál.

Byla to úžasná tvůrčí dílna, kde se hudebníci předváděli jeden před druhým. V premiéře tady zazněly budoucí hity kapel Bluesberry, Yo Yo Bandu, Žlutého psa, Krausberry, Nerez, Nahlas a tak dál. Do Houtyše chodil i basák Nerezu Vláďa Vytiska, a ten mě do téhle partičky uvedl.

Když potom s nečekaným úspěchem skupiny Nerez skončila první éra Pedopatu, věnoval jsem své staré písničky Martinovi Krausovi, a dokonce jsem vymyslel i název Krausberry – jako protipól Bluesberry, odkud Martin právě odcházel. Začal jsem se naplno věnovat Nerezu a pro Krausberry jsem jen psal. Ale můžu se pochlubit tím, že jsem byl asi dva dny jejich prvním baskytaristou.

Skladatel, textař a zpěvák Zdeněk Vřešťál.Zdroj: Deník / Lucie Sedláková

S Vítem Sázavským a Zuzanou Navarovou jste zpívávali o dost jemnější a taky složitější písně. V čemž ostatně pokračujete i ve vaší současné kapele Neřež a se slovenskou zpěvačkou Luciou Šoralovou ve formaci Nerez & Lucia. Slouží vám vedlejšáky jako Pedopat k tomu, abyste se vyřádil?
Líbí se mi desky, jako je „Bílé album“, kde posluchač najde pod společnou střechou spoustu rozdílných stylů, rytmů, nálad. Beatles mě vždycky hodně bavili – ne snad kvůli jejich slávě, ale pro tu nadčasovost a zároveň lehkost, s jakou své písničky zpívali. Je tam cítit radost z nápadů a ze společné tvorby.

Na tomto místě musím zmínit báječnou knížku Iana MacDonalda, která se jmenuje Revoluce v hlavě. V ní je den po dni popsán život všech čtyř Beatlů, a to v různých souvislostech. Mimo jiné se v ní dočtete, že 21. srpna 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa a den poté Paul McCartney napsal a natočil píseň Back In The USSR, načež byl americkým tiskem obviněn z popularizace zločinného sovětského systému.

Když mám třeba chřipku, tak si tu knihu vezmu do postele a postupně si k ní pouštím celou beatlovskou diskografii. Pořád v ní objevuju něco nového.

S Pedopatem v sobě probouzíte bigbíťáka, vracíte se do zlatých dob českého blues a rocku. Ale nedávno jste se svým kamarádem Honzou Ingrem vydal ještě úplně jiné album. Jmenuje se Chata pod borovicí a už jeho název napovídá, o co asi půjde. Takže jak jste na tom s trampskou muzikou?
Nerez byla skupina, která nesměla chybět na žádném folkovém nebo countryovém festivalu. Ať to byla zmíněná Porta, Horácký džbánek, Svojšice, nebo Folkový kolotoč. Tam jsme se pravidelně potkávali s muzikantskými kolegy, například se Slávkem Janouškem a Karlem Plíhalem, se kterými jsme natočili společné EP Imaginární hospoda. Nebo třeba s kapelou Laura a její tygři, která hraje na druhé desce Nerez. Nás totiž nezvali jen trampové, jezdili jsme i na rockové festivaly, což bylo znamení, že nás berou i tvrdší muzikanti.

Michal Němec: Skupina Jablkoň funguje v mužském i ženském rodě

Ale za ty roky se přece jen znám především se spoustou písničkářů a skupin hrajících akustickou hudbu. Osmnáct let bydlím v Nových Dvorech a ve zdejší hospůdce U Hájků pořádám koncerty svých přátel z dřívějška. Cyklus se jmenuje Zpívaná a už u nás hráli Nezmaři, Žalman, Pavlína Jíšová, Cop a mnoho dalších.

Zpívaná je vlastně české synonymum pro jam session. Po koncertě někoho známého a populárního se U Hájků hraje dál – společně hrají profesionálové i amatéři, a člověk musí umět i něco jiného než Bednu od whisky nebo Karla Kryla. Tak jsem se seznámil s písničkami některých svých kolegů a založil si cancák neboli zpěvník, kam si je zaznamenávám.

Hodně písní mě naučil ředitel místní základní školy Honza Ingr, který taky sám skládá. Poprosil mě o pomoc při natáčení svého CD a nakonec jsme to dali dohromady. Donesl pár kousků, já přidal něco z vlastního archivu a několik věcí jsme napsali spolu. Vznikla deska Chata pod borovicí, takové nostalgické ohlédnutí dvou chlapů, kteří se kdysi na chatě potkávali s partou jim podobných a snili o zlatých nugetech, co jednou určitě najdou v České Kanadě.

Práce na téhle desce mě fakt bavila, protože jsem mohl odhodit okovy škatulkování na kotlíkáře, rockery a Depešáky. Nehraju tu jenom na kytaru, zvládl jsem i úskalí hry na vozembouch, který jsem si vlastnoručně vyrobil ze staré berle, rozbité tamburíny a nakřáplého činelu. A protože jsem se necítil být svázaný svou dosavadní historií člena Nerez, mohl jsem si zazpívat jako úchyl v písni Sám pod oknem, jako Bob Dylan v songu Starej Joe nebo jako ožrala v Písničce na půl piva.

Zdeněk Vřešťál s Janem Ingrem.Zdroj: Miloš Truhlář

Pisnička Ikaros začíná výjevem ze školní učebny. „Tak se uklidníme, Pištěková schová svačinu…“ Co vy a škola? Balil jste na kytaru spolužačky?
Tahle písnička vznikla právě díky tomu, že je Honza Ingr ředitelem a jeho žáci jsou nadšení zpěváci. Dlouho jsem ji měl v šuplíku a teprve ty malé děti jí dodaly nehranou radost ze života. „Máme dosti síly, to ještě bude koukat!“ Tak jsem na ně za nějakých deset let zvědavý. Na kytaru hraju od čtrnácti let a holky se o moje muzicírování opravdu zasloužily nejvíc.

Pedopat i Chata pod borovicí jsou poctou všemu, z čeho jste jako písničkář vyšel. Koho jste obdivoval, kdo vás ovlivnil? Já tam slyším i ohlasy takových fenoménů, jako je Banjo Band Ivana Mládka.
Určitě, Ivana Mládka zbožňuju, to jsou dodnes nepřekonané nápady. Jiří Suchý a jeho drobná rada textařům, že by rýmy neměly být příliš často slovesné, takové to „rád – dát – znát – brát“. Že když se na sloveso nasadí jako rým podstatné jméno, tak to text dějově posouvá. Jen to dá mnohem víc práce, najít správné slovo… Co dál? Geniální texty pro alba Město Er a Kuře v hodinkách, které napsal básník Josef Kainar v době, kdy se stal prvním normalizačním předsedou Svazu československých spisovatelů. To je rozpor jako Brno!

Nezvalovy krásné hříčky se slovy. A obyčejná poezie Jaroslava Seiferta. Pak taky velcí mistři textařského řemesla: Zdeněk Borovec, Voskovec s Werichem… Skvělé jsou básničky Emanuela Frynty, texty pana Kopty. Nemůžu opomenout Karla Plíhala, kterého jsem zažil vlastně na začátku jeho umělecké dráhy. Samostatnou kapitolou je Jaromír Nohavica. Mrzí mě, že se talent tohoto autora spojuje s jeho lidskou chybou. Teď už to není ono, ale v době, kdy jsem mu stál po boku a produkoval desky Mikymauzoleum, Divné století nebo Koncert, byl Jarek jako textař ve vrcholné formě.

Co z muziky vás naopak v mládí děsně štvalo? A čemu se teď sám dalekým obloukem vyhýbáte?
Tak hodně mi lezly krkem budovatelské písně. Když jsem byl v Táboře ve Vojenském uměleckém souboru, zpívali jsme třeba o tom, že „srůstáš se zemí“. Nebo: „Mámo, mámo, to bys koukala – tělo samý sval, jestli půjde to tak dál – mámo, mámo, proč vojny jsem se bál?“

Ale sovětská budovatelská píseň, to byla jiná káva, protože ji povinně skládali vystudovaní skladatelé. Hudebně výborné, zajímavé harmonie a melodické postupy. Zakázka, kterou odmítnout bylo zakázáno.

Ve vlastní tvorbě se vyhýbám opakování. A pak mi Sázavský řekne: „No jo, zase tam máš rezavej drát… To bude balada.“ Proto je důležité mít oponenta – a tím je mi Vítek už půl století.

Lenka Dusilová: Cítila jsem potřebu obrátit se do světla

Chtěl byste podniknout ještě nějaký jiný výlet mimo hudbu, se kterou jste běžně spojován?
Ale já jsem pořád na výletě! Cestuju v hudbě, která mě baví a něco mi dává. Chci předat, co jsem se za ta léta u cirkusu naučil. Sem tam mě osloví nějací mlaďoši a nechám se ukecat, pomáhám jim s chybami v textech, dávám jejich pokusům tvář – aby to byly písničky, které si můžete zazpívat, aniž by prznily váš jazykový a hudební vkus. Protože současní „tvůrci“ se češtinou a hudebními pravidly moc nezabývají. Vyrostlo nám hodně nových Hannigů a Janečků. Kainara abyste hledal v kupce sena.

Příští rok uplyne třicet let od chvíle, kdy se původní Nerez – jak to říct: rozpadl, rozešel? Myslíte si zpětně, že jste skončili ve správnou chvíli, nebo jste měli ještě pár let pokračovat?
My jsme se v dobrém rozloučili po adventním koncertě Nerez v Betlémě 20. prosince 1994. Potom jsme spolu ještě několikrát vystoupili, většinou u příležitosti vydání nějakého raritního výběru. Ale zůstali jsme přáteli. Sledoval jsem Zuzaninu tvorbu a těšily mě její úspěchy, především desky a koncerty skupiny Koa. Zuzana byla chytrá a vtipná holka, úžasná zpěvačka i autorka.

Nerez skončil v době, kdy jsme měli neustále vyprodáno. Honoráře byly pěkné, ale už to nejiskřilo. Už jsme se kvůli muzice nehádali, každý z nás měl jiné plány. Já začal produkovat desky Jarkovi Nohavicovi, připravil jsem turné ke společnému albu Hradišťanu s Vlastou Redlem a natočil jsem sólovou desku Čím dál víc Vřešťál. Zuzana a Vítek připravili album Caribe, psali muziku pro divadla a Vítek se po čase připojil k mým produkčním aktivitám. Proto si myslím, že jsme skončili ve správnou chvíli. Po původním Nerezu toho moc nezůstalo, ale nemusíme se za naše desky stydět, jsou stále živé.

Reinkarnace jménem Nerez & Lucia je fajn, protože i Lucia Šoralová je výborná zpěvačka a autorka. Opět se kvůli repertoáru vášnivě hádáme, zase nám záleží na tom, co natočíme, vydáme nebo zahrajeme naživo. Znovuobnovením projektu Nerez vznikl nový autorský trojúhelník, teď už spíš čtyřúhelník, protože hodně aranžérských nápadů přináší Robert Fischmann – flétnista, bubeník, klávesák a zpěvák v jedné osobě.

Skupina Nerez & Lucia.Zdroj: Ján Miškovič

Nepřipravíte k těm třiceti letům něco speciálního?
Možná by se mohlo nějak zavzpomínat. Strašně to uteklo… Budu o tom přemýšlet, děkuji za nápovědu.

Předpokládám, že Neřež ani Nerez & Lucia letos zahálet nebudou. Zvláště když hrozí, že zase přijde další pandemie nebo jiná pohroma.
S Neřež chceme hrát hlavně po malých klubech, kde jsou diváci takříkajíc na dotek. Vejdeme se i s aparaturou do jednoho auta, sami si koncert ozvučíme, jsme konkurence schopní. Skupina Nerez & Lucia by podle smlouvy s vydavatelem měla natočit třetí desku. Pomalu dáváme dohromady repertoár, ale kdy to bude hotové, teď ještě říct nedokážu. Přece jenom je to šestičlenná partička muzikantů, kde každý hraje na několik nástrojů. To se hned tak nedohodnete…