Když k nám rodák z Říma posledních pár let pravidelně přijížděl na své „opravdu definitivně poslední“ koncerty, zvykli jsme si řečem o jeho odchodu nevěřit. Teď ale nezbývá než se smířit s realitou.

Ennio Morricone, geniální a stylotvorný tvůrce, jehož hudbu poznáme hned podle prvních tónů, se už víckrát nepostaví za dirigentský pultík, aby vyprodanému sálu potisící předvedl své slavné melodie. V pondělí zemřel na následky nešťastného pádu na římské klinice, kde se léčil.

Zdroj: Youtube

Balet na plátně  

Ennio Morricone dokázal zdánlivě nemožné: přitáhnout k instrumentální a víceméně tradiční muzice davy mladých nadšenců. Jeho světová turné se vyznačovala tím, že publikum každou kompozici dokonale znalo. Ať už šlo o naléhavé smyčce ve skladbě Chi Mai z filmu Profesionál (s Jean-Paulem Belmondem v hlavní roli), nebo o motivy z epického snímku Tenkrát na Západě, který představuje asi jeho největší životní úspěch.

Právě spolupráce s režisérem Sergiem Leonem na „spaghetti westernech“ s Clintem Eastwoodem a později s Charlesem Bronsonem a Henrym Fondou odstartovala Morriconeho závratnou kariéru. Chuť a odvaha obou kumštýřů experimentovat s pevně daným žánrem vyvolaly v oblasti filmové hudby skutečnou revoluci. Film Tenkrát na Západě má téměř baletní choreografii a je znát, jak moc se režisér inspiroval hudebními nápady, které vznikly jako první.

Řev a lkaní

Morricone vystoupil z dlouhé řady filmových skladatelů už tím, že každé postavě přidělil vlastní motiv, jenž ji charakterizoval. Foukací harmonika pro tajemného mstitele v podání Bronsona, kulhavé banjo pro sympatického banditu Cheyenna, lkavě řvoucí elektrická kytara pro modrookého vrahouna Franka… V památné úvodní scéně na nádraží dokonce učinil sólovým nástrojem ticho – to když Leoneho přesvědčil, že největšího efektu dosáhne, nechá-li monotónně vrzat nádražní mlýn.

Příjezd krásné paní McBainové (Claudia Cardinalová) zase oslavil orchestrálním aranžmá, jež spolu se stoupajícím záběrem kamery vygradovalo nádhernou árií, zpívanou beze slov italskou pěvkyní Eddou Dell’Orso.

Ještě k stáru Morricone významně ovlivnil tvorbu Quentina Tarantina, který využil jeho nezaměnitelný rukopis hned v šesti filmech. Hlásí se k němu však i Hans Zimmer či skupina Radiohead.

Ale tak trochu se zapomíná, že bez Ennia by byly poloviční i kultovní snímky Piera Paola Pasoliniho a Bernarda Bertolucciho. Zkrátka a dobře, není velkou nadsázkou, řekneme-li, že Morriconeho hudba je i soundtrackem našich životů.