Jaký je podle vás underground?
On je underground takovej úsměvnej. Lidi se dohadujou, kdo umí líp hrát, přitom to rozpětí není tak velký. A Mejla byl první, u koho jsem zjistila, že má v sobě něco geniálního. A tím pádem má v sobě i tu pokoru, že nemá zapotřebí machrovat a přijal mne, i když jsem hrála blbě. Je jasný, že mne tam vzal, protože jsem byla holka. To bylo jasné všem, i mně. Ale já jsem to brala jako školu, a na rozdíl od spousty jinejch mi nedal najevo, že hraju blbě.


Jak se hraje ženské mezi tolika chlapy, navíc skoro o generací staršími?
Je to zvláštní. Máte svůj svět. A nejen hudební, ale i sociální a kulturní. A oni ho mají posunutý o těch dvacet let a někdy se to střetne. Ale je krásný, že někdy vznikne takový synergie, vůbec na tom nezáleží a vzniknou zajímavé věci. Ale někdy je to dost rozdílné. Kluci, když mluví o divadle, tak je to Osvobozené divadlo, když já, tak je to třeba A Studio. Když o hudbě, tak já jsem začala poslouchat triphop, a to oni už nevědí, oč jde. Tam je pořád Chuck Berry. A Vráťa spíš jazz.


Tak na tom je to i vidět…
Oni ho do Plastiků nechtěli vzít, že je na ně moc dobrej. Přitom on byl ten, kdo je posunul k vlastním věcem. Do té doby hráli jen převzatý věci. A důležitá byla i spolupráce s Mejlou. Vráťa se staral především o koncepci všech alb. A bez toho se muzika dělat nedá.

Eva Turnová, baskytaristka Plastic People


Za bolševiků byl underground nejen muzika, ale především životní postoj. Má dnes, kdy můžeme, co chceme, ještě šanci na přežití?

Já myslím, že je dnes ještě důležitější. Mnohem více než dřív. Tehdy byl nepřítel jasný, byly jen dva tábory. Ale dnes? Spousta lidí přišla o iluze. Umí sice hodně věcí, ale kvůli penězům páchají hrůzy. Ale nedávno jsem si říkala, jestli vůbec máme právo kohokoliv odsuzovat jen proto, že se dá na komerci. Každý člověk má svůj osud. Za kvalitní považujeme to, čemu věříme. Ale co když já nejsem ten člověk, kterej je směrodatnej? Ale co se týče Plastiků, tak je to pro mne jasný. Ty lidi jsou celou dobu věrní sami sobě, nikdy se nestali poplatnými komukoliv. A takových lidí je hrozně málo. V dnešní společnosti je spousta lidí, kteří na to slyší a chodí na naše koncerty, protože takových kapel už dneska moc není. Potkávám mladý lidi, co mají vzdělání, úspěch, prachy, platí hypotéky dvacet litrů měsíčně, ale necítím tam žádnou osobitost. Prostě jen stádo. Dneska mají možnost vybrat si ze spousty věcí, stylů. Jen si něco vyberou a patří tam. A nedají do toho ani kousek sebe. Třeba Vráťa nemluví jen proto, aby se mluvilo. A je mu naprosto jedno, když kvůli tomu, co říká, dostane přes držku. A nejen on, ale celá kapela. A takových lidí si mohu vážit.


Vy jste před časem také dělala hudbu pro reklamu…

To jsme pracovali jen pro jednu firmu a pro mne to byla obrovská škola. Učila jsem se samplama, s hudebním softwarem. Ale po roce nebo dvou jsme toho nechali. Navíc jsem tehdy měla malé dítě, takže jsem díky tomu měla i spoustu času. A tehdy vznikly první skladby Eturnity, se kterou chci teď začít hrát živě. Ale uvědomila jsem si, že to člověk nemůže dělat.


Spousta kapel stojí před zásadním rozhodnutím – dělat srdcem, nebo peněženkou…
Já myslím, že je to v téhle zemi trochu špatně. Intelekt, umělecké nadání se tu příliš necení. Já si myslím, že kdyby Vráťa žil třeba v Americe, tak by na tom byl úplně jinak. Byl by nějakým proděkanem na univerzitě, nebo tak něco. Místo toho bojuje, aby mu v jakési podivné privatizaci nevzali byt. To je úplně směšný. Fakt už by si zasloužil trochu uznání. Pokud jsme jako národ něco chtěli, tak si jsme si naverbovali někoho jiného, kdo to za něj udělal. A tu úlohu Plastici splnili. A když se to podařilo, tak místo aby je oslavovali jako hrdiny, tak se po nich ještě vozej. Vůbec pochybuji o tom, že většina Čechů stála o nějakou svobodu, spíše o sociální jistoty, protože my se svobodou neumíme zacházet. A těžko se to dá omlouvat tím, že jsme se tomu neměli kdy naučit. Navíc u nás vládne obrovský nezájem o to, co bylo dřív, kdo nám tu vládnul. Prostě vládne strašný nezájem.

ALEXANDR VANŽURA