Jaký je to pocit vracet se znovu do rodného kraje, do východních Čech, kde máte své kořeny?
Kořeny nejdou tak snadno utnout. Žiji dlouhou řadu let mimo rodný region, ale velmi ráda a často se sem vracím.

Je něco, co se vám vybaví hned, takový ten první pocit, když přijíždíte do východních Čech?
Vybaví se mi především porodnice v Opočně, protože jsem se tam narodila nejen já, ale i moje sestra a moje dcera. Jinak si představím  také okolí Orlických hor, které mam opravdu hodně ráda. Pak rovněž chalupu na samotě a spousty dalších  zážitků.

Před časem jste vystupovala na festivalu Pernštejnská fortuna. Co říkáte myšlence spojit folk s prostory pardubického zámku?
Nevidím jediný důvod, proč by nemohl folk znít na zámku. V podstatě je to původně lidová hudba. Muzika je  jenom dobrá a špatná. Proč bychom ji měli škatulkovat a říkat, že na zámcích musí znít jen vážná hudba?

Jak se vám zamlouvaly prostory pardubického zámku? Co říkáte na její symbol –  Vrtkavou Štěstěnu, která dala název i festivalu?
Byli jsme si ji právě prohlédnout a ta freska je překrásná. Dozvěděla jsem se, že je to možná první akt, který kdy vznikl. Takže jsem bez hlesu a s úžasem koukala na tu nádheru. Je  také krásně vyjádřená, jak stojí na kouli a v ruce má zrcátko, které nikdy nemluví pravdu. To je tak trochu i ze života.

Kdy jste si vzpomněla na Vrtkavou Štěstěnu?
Já jsem si prožila v životě velkou spoustu takových situací, kdy při mne štěstí stálo pevně. Ať to byla havárie v Černobylu se Schovankami, jedenácté září v Americe a spousta jiných drobností. Na tu holku Štěstěnu si prostě nemůžu stěžovat. Proto jsem se na ni dívala s takovým obdivem a pokorou.

Příznivci folkových žánrů si stěžují, že těchto festivalů ubylo, jiní zase říkají, že jich je až příliš. Jaký je váš názor?
Já mám pocit, že festivalů ubylo. Co si budeme povídat, bez sponzorů takové akce nejdou. To jsou veliké události, kam je potřeba, aby skutečně přišly nějaké peníze zvenčí. Všichni víme, jak to se sponzory v dnešní době je. Určitě jich je čím dál méně a o to víc si vážím toho, že jsou taková místa, kde zůstává tradice a zároveň vzniká  i nová. Velmi si cením lidí, kteří tomu dávají potřebnou péči.

Jak se během vaší kariéry měnily hudební žánry, jako je country či folk? Myslíte si, že je nyní větší hlad po živém hraní?
Myslím si, že to zůstává  pořád stejné. I když tato muzika nemá velkou podporu médií, lidé si ji najdou a postupem času dorůstají další. Poslouchají ji i mladí lidé, dokonce i děti. Myslím si, že touhy po romantice a živé muzice je čím dál víc.  Konkrétním příkladem byl i festival Pernštejnská fortuna v Pardubicích. Posluchači přišli a zaplaťpánbůh za ně.

Jak se díváte na technické vymoženosti, jako je muzika na internetu a na sociálních sítích?
Živou muziku nikdo nenahradí, i když internet a počítače mám ráda. Beru to tak, že je to nezbytná součást dnešní moderní doby. Líbí se mi, že si můžu například na internetu najít, co mě zajímá. Na druhou stranu to  lidi od sebe izoluje. Oni jsou sice ve spojení na Facebooku,  ale živý kontakt je pak čím dál vzácnější. Bohužel dnes všechno děláme v poklusu. Za éry „elpíček" jste museli všeho nechat, očistit desku, položit  ji na gramofonový přehrávač a nakonec nasadit jehlu. Dokonce ani skákat se okolo gramofonu nemohlo, protože by deska přeskakovala. Byl to zkrátka malý obřad. Ale takový problém  je dnes  asi ve všech sférách. Všechno je zrychlené.

Jak jsou na tom mladí umělci? Mají to lehčí než vy? Chtěla byste znovu začínat v dnešní době?
To bych rozhodně nechtěla. Já bych nechtěla začínat ani v minulé a vlastně v jakékoli době. Samozřejmě se na to dívám z pohledu energie, kterou mám dnes a ta by mi na to všechno rozhodně nestačila. Mám energii, kterou mě baví věnovat posluchačům nebo když dělám muziku, ale nebaví mě dělat všechny ty věci okolo, které jsou také potřeba zařídit.

Myslíte si, že třeba mladé kapely to mají v dnešní době složitější?
Určitě je to složitější už z toho důvodu, že je velká konkurence ze světa. My jsme tady před lety byli uzavření a nabídka posluchačům byla podstatně menší. Obstát dneska ve světové konkurenci je kumšt. Proto mám obrovskou radost, že stále můžu hrát a někoho to zajímá.

Jak se díváte na české country?
Já to nijak neřeším, protože nejsem vyloženě country zpěvačka. Prolínám se mezi různými styly. Je tam trochu country, folku, blues i šansonu. Už jsem to říkala mockrát, nemám ráda žádné škatulky. Nesleduji ani žádný žánr specificky. Sleduji muziku jako takovou a nemůžu říct, kam se vyvíjela country scéna, protože to sama nevím.

Co vás teď nejvíce zaměstnává a co do budoucna chystáte?
Chystám svůj první koncert v Lucerně, který bude 27. listopadu. Všechny  moje myšlenky teď  samozřejmě  směřují tam, protože je to určitým způsobem výjimečná věc.  Moc se těším na hosty, které tam budu mít. Mezi ně patří například i Spirituál kvintet, který miluji už od útlého mládí a dokonce jsem o nich a o folkovém hnutí psala i svoji diplomovou práci.

Pardubice jsou městem koní 
a dostihů. Jaký k nim máte vztah?
Koně mám moc ráda, i když už se jich dneska trochu bojím. Jsou to úžasná zvířata. Jedny 
z nejkrásnějších na světě, které  vůbec  existují. K dostihovému sportu jsem měla dlouhou dobu  docela odpor, vzhledem k těm častým masakrům, které se na závodištích skutečně děly. Ale zase chápu, že bez dostihového sportu by nebyly peníze ani zájem o další chov koní. Koně 
a dostihy k sobě patří. Samozřejmě, když se dostih obejde bez maléru, je to moc pěkné podívání.

Kdo je… Věra Martinová

Jako zpěvačka začínala v Orchestru Gustava Broma a v dívčí country kapele Schovanky, odkud se po pětiletém působení odtrhla a vydala se na vlastní sólovou uměleckou dráhu. Jistým zlomem v její kariéře bylo nazpívání hitů Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor či Dala jsem lásku řekám. Věra Martinová se osvědčila také jako moderátorka. Podílela se na úspěšném cyklu živých koncertů České televize s názvem Svou káru táhnem dál. Na svém CD Věřím svým snům spolupracovala také s britským zpěvákem, písničkářem a kytaristou Jamiem Marshallem. Na základě této spolupráce vznikl celý koncertní program, v němž oba vystupovali spolu se sestrou Věry Martinové, Lenkou Slavíkovou.

Vizitka - Věra Martinová
Jméno: Věra Martinová
Narozena: 2. února 1960
Nejvyšší dosažené vzdělání: Absolutorium na brněnské konzervatoři
Povolání: Zpěvačka, kytaristka
Koníčky: Mým největším koníčkem je cestování, ráda chodím po horách, maluji, jezdím na elektrickém kole. Do horských kopců pomůže a myslím si, že jestliže je nejkrásnější pohled ze hřbetu koně, tak potom nejlepší poslech je z kola, když si to svištíte a kolem je ticho, jenom ten vítr do uší.
Oblíbená kniha: Moje nejoblíbenější kniha je Láska je jen slovo od rakouského autora J. M. Simmela.
Oblíbený film: Obecně mám ráda komedie. V poslední době se mi moc líbil snímek Revival.
Oblíbený televizní pořad: Na televizi se moc nedívám, občas zapnu nějaké  seriály. Ráda mám Cesty domů.
Životní krédo: Nikdy neříkej nikdy
Oblíbená historická osobnost: Karel IV.
Kým pohrdám: Diktátory
Nejoblíbenější jídlo a pití: Miluji těstoviny a suché bílé víno
Nejdůležitější rada, kterou jste 
v životě dostala: Pěkně pozdrav všechny, které potkáš, až půjdeš nahoru. Nezapomeň, že je potkáš, až půjdeš dolů.
Nejkrásnější místo na Zemi, které jste viděla: V rodném Česku určitě okolí Orlických hor, Beskydy. Ve světě Keňa, Nový Zéland, je  opravdu spoustu krásných míst.  Vždycky se ale moc ráda zase vracím domů.
Osvědčený způsob, jak se zbavit chmurné nálady: Pohyb
Čím uděláte radost svým nejbližším? Dobrou náladou
Šetříte si na důchod?: Dá se říci, že ano, ale jestli to k něčemu bude, to nevím…

Očima blízkých

Vít Troníček, kapelník známé pardubické folkové skupiny Marien:
„Zpěvačka Věra Martinová je podle mého názoru dámou, která umí stárnout, což dokáže jen málokterá z žen. Navíc je to osobnost, která dovede být stále zajímavá, a to především díky tomu, jakou dělá muziku. Podle mého názoru je hudba, kterou vytváří v současnosti, mnohem poutavější a lepší než popcountry, které hrála v osmdesátých letech."

Ivan Kurtev, producent hudebního festivalu Pernštejnská fortuna na pardubickém zámku:
„Věra Martinová je výborný člověk plný přirozené pokory. A to nemyslím jen v obecném slova smyslu, ale i ve vztahu k návštěvníkům koncertů. Když je plné hlediště, tak pokora z Věry přímo sálá. Je si totiž vědoma toho, že lidé chodí za kulturou čím dál tím méně. Určitě se na tom podepisují i špatné životní zkušenosti, které prožila. Musím říci, že jako organizátorovi se mi s Věrou i její kapelou jedná opravdu skvěle."

Jiří Petr, pardubický člen Akademie populární hudby:
„S Věrou se známe tak deset nebo možná už patnáct let. Potkávali jsme se na různých akcích. Vždy, když měla vydat nějaké CD, tak mi dala vědět a domluvili jsme na autogramiádě v Pardubicích. Byla a stále je osobou velmi příjemnou. Navíc jí patří titul první dámy české country, líp to tu nikdo neumí. Je to totiž poctivá povaha, která když se něco nepovede, tak se k tomu stále vrací, až to vypiluje do dokonalosti. Další věcí, které si na Věře cením, je i to, že ač dosáhla na vrchol, nikdy se nezačala chovat povýšeně."

Leoš Dragúň, spolužák, dnes sportovní redaktor Rychnovského deníku:
„S Věrou jsme se potkávali od školních let v Dobrušce, ale každý jsme chodili do jiné základní školy – ona do Pulické, já do Františka Kupky. Naše studijní cesty se spojily až na rychnovském gymnáziu, kde jsme navštěvovali humanitní třídu. Každodenní cesty autobusem, bramborové brigády a školní výlety, na to se zkrátka nedá zapomenout… Její velkou láskou byla kytara a zpěv a od prvních chvil bylo jasné, že pro splnění svého snu o showbyznysu udělá maximum. Není divu, že po nějakém čase s radostí odložila učebnice latiny a dějepisu a zamířila na brněnskou konzervatoř, kde nastartovala svoji úspěšnou kariéru. Navzdory odchodu zůstala v dalších letech součástí třídního kolektivu. Zúčastňuje se, pokud jí to pracovní povinnosti dovolí, všech srazů. Naposledy jsme se sešli s ostatními spolužáky letos v červnu a Věra nechyběla. Za vše, co dokázala, a také čím si v životě prošla, má můj obdiv a respekt."