Jak jste se tedy dostal nahoru „na kopec“?
Sice jsem z Dejvic, ale z dolní části. S budoucím spisovatelem Petrem Šabachem, se kterým jsem ve škole seděl v jedné lavici, jsme měli celé dětství výhled na hotel International. Dokonce mám s touhle budovou spojeno své první slovo. Když jsem uviděl ten skelet, ukázal jsem na něj prstem a řekl: „Moleki.“ Což v mé tehdejší řeči znamenalo „jeřáb“.

Jak jste se dostal k muzice?
S hudbou jsem začínal poměrně pozdě, v podstatě až v prvním ročníku na vysoké čili v roce 1969. Právě jsem se vrátil z Anglie, kde jsem jezdil autostopem, spal v pangejtech nebo u známých a při čekání, až mě někdo sveze, jsem se naučil hrát na foukací harmoniku. Když se potom konal nějaký mejdan, vždycky jsem se s foukačkou přidal k tomu, kdo hrál na kytaru. Na jednom takovém večírku mi řekl spolužák z vysoké Jan Foll, dnes filmový kritik: „Hele, to je dobrý, nechceš si přijít zahrát s naší kapelou?“ A pozval mě k sobě domů, kde zkoušela skupina Žízeň, ve které hrál na piano. Basu obstarával Hogan Veleba a lídrem byl Ivan Hlas. V Žízni se směly hrát jen bluesové dvanáctky. Výjimkou byla Summertime, kterou mě kluci nechali zpívat, protože uznali, že to je skoro blues. Pak jsem ještě zpíval falzetem Turtle Blues od Janis Joplin, to byl můj majstrštyk. Honzu Folla později nahradil Oleg Langer, postupně se nabalovali Eda Kuhn, Jiří Šlupka Svěrák… V těchto sestavách jsme už vystupovali na veřejnosti.

Zaujalo mě, že jste dělali festiválky u zříceniny Baba.
To byla práce Petara Introviče, nynějšího frontmana skupiny Bluesberry, který byl odjakživa schopný organizátor. Na Babě je krásná vyhlídka. Parta, co se motala kolem hanspaulské hospody U Tyšerů (slavný Houtyš), tam přitáhla na káře piano, odněkud natáhla elektřinu a jelo se. V Houtyši se pařilo a hrálo každý den, tohle bylo takové detašované pracoviště.

Na Facebook jste pověsil dokument z rekvalifikačního řízení z roku 1972. Už samotná představa, že jdete s Ivanem Hlasem na přehrávky, je úsměvná. A stalo se, co se stát muselo – Žízeň propadla.
Tam nás dokopal zase Petar Introvič, který nám v té době dělal manažera. Nás by to ani nenapadlo. Celá ta maškaráda se konala ve Spálené – tam, kde je dnes Ypsilonka. V porotě seděl Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu a když jsme skončili, špitl: „Kluci, nebojte se, držíme vám palce, dobře to dopadne.“ Načež přišlo vysvědčení, kde se psalo, že jsme neprošli..

Ještě než jste založil kapelu Žlutý pes, stál jste u zrodu Yo Yo Bandu. Jak na to vzpomínáte?
Začátkem sedmdesátých let k nám přijely gymnaziální sbory z USA a my jsme se kolem nich motali. Tehdy jsem úplně podlehl kouzlu vícehlasého zpěvu. Nádherné sedmnáctileté holky zpívaly nejnovější věci od Jamese Taylora, Carole King a čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young. Tak strašně mě to zasáhlo, že jsem pak nějaký čas navštěvoval sbor v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. No a jednoho dne jsem zjistil, že bratři Tesaříkové, se kterými jsem chodil na základku, nejsou jen skvělí atleti, ale také muzicírují. Milovali soul, Raye Charlese, spirituály, gospel. Tak jsem se k nim přidal s vidinou, že budeme pilovat vícehlasý zpěv. Bydleli 200 metrů ode mě, zkoušeli jsme u nich doma. Trvalo řadu let, než jsme jako Yo Yo Band vůbec někam vylezli.

Už tehdy jste věděli, že chcete dělat reggae?
Ne, nám šlo o černošskou muziku. Vystupovali jsme na jazzových festivalech, protože jinam jsme nezapadali. Tak jsme se ocitli na jednom pódiu s Luďkem Hulanem nebo Janou Koubkovou. Jako Yo Yo Quartet jsme zpívali sbory Pražskému výběru. Ale našimi vzory byli Charles, Stevie Wonder, Temptations.

Kdy to skončilo?
V roce 1978 jsem odjel do Ameriky. Dva roky předtím jsem s kamarádem Štěpánem cestoval po Nepálu. Napsali jsme o tom knihu, která byla úspěšná a pomohla nám získat výjezdní doložku do Států. Z téhle výpravy také vznikla knížka, ale ta se už nelíbila a nikdy nevyšla. Což byl konec mé dráhy píšícího cestovatele.

Pověst praví, že jste v Americe uslyšel čerstvě vydané elpíčko Rolling Stones, tuším, že Some Girls. Dal jste si jointa a osvítil vás Duch svatý.
První tři tracky, a bylo vymalováno. Měl jsem jasnou vizi: přijedu domů, zavolám Ivanovi, že budeme hrát bigbít, a hned začneme shánět muzikanty. Tak nějak vznikal Žlutý pes.

Předpokládám, že ani tentokrát nebylo původní ideou hrát jižanský rock.
Ne, já jsem chtěl dělat bigbítové písničkářství. Do ranku jižanského rocku jsme se dostali až vlivem basáka Tondy Smrčky, který povolal do zbraně kytaristy Honzu Martínka a Petra Roškaňuka. Když potom Tonda musel na vojnu, na jeho místo přišel Jirka Plech Novotný a za bicí zasedl Jiří Hrubeš. Tím odstartovala – jak já říkám – naše první zlatá éra.

V ní už Ivan Hlas nefiguroval. Nicméně je to on, kdo vymyslel název Žlutý pes. Existují tři teorie, jak se to celé událo.
Já vám to řeknu naprosto přesně. Sedíme u Ivana v Břevnově, já mu přehrávám melodii na čtyři akordy a na střídačku vymýšlíme text. To je metoda, kterou jsem si osvojil, když jsme ještě jako kluci psali první povídky se Šabachem. On tři věty, já tři věty, posílali jsme si to při zeměpise, navzájem jsme se překvapovali a dávali ty naše střípky dohromady. Takže s Ivanem sedíme, hledíme, plán máme – a nic. A Ivan povídá: „Počkej, víš, jak jsme si říkali, že Donovan začíná písničku Season Of The Witch slovy: ,When I look out my window / many sights to see‘…? Tak to zkusíme.“ A opravdu šel k oknu, otevřel ho a hlásí: „Támhle jde žlutej pes.“ Nekecám. Já ho neviděl, Ivan jo. Napsal první sloku, která zněla: „Otevřu okno a podívám se ven / na ulici skončil jeden dlouhej den.“ A já pokračoval: „A každej z lidí něco má / každej si svůj obojek v kapse hlídá.“ Tím jsem myslel občanský průkaz. Tak vznikla písnička Žlutý pes. A když se pak po nás na koncertech chtělo, abychom se nějak jmenovali, rozhodli jsme se, že nejlépe nás vystihuje právě tahle věc.

Simenonovu detektivku Žlutý pes jste znali?
Jistě, já ji měl doma a Ivan byl knihkupec, takže měl přehled. Mimochodem, ta knížka je podobně melancholická jako naše píseň. Ale je toho víc: Yellow Dog Blues od W. C. Handyho. A nedávno mi někdo poslal skladbu Žltý pes od Pavola Hammela a skupiny Prúdy. O té jsem neměl ani tušení.

První koncert jste měli v hospodě u Zábranských, kde o mnoho let dříve začínali Šimek s Grossmannem.
To ani nevím. Ale faktický začátek byl na Jazzových dnech v nuselské hale Folimanka. Byli jsme první na řadě, hráli jsme už v deset ráno a s námi tam vystupovala neuvěřitelně různorodá skvadra: Jablkoň, Švehlík, Lesík Hajdovský, Energie G s Vildou Čokem, který snad ještě ani neměl občanku, a Psí vojáci se čtrnáctiletým Filipem Topolem.

Pro mě je Žlutý pes především přehlídkou hodně hustých kytaristů. Janu Martínkovi se říkalo Johnny Guitar. A pak přišel Franta Kotva, Zdeněk Juračka…
Svého času jsme měli čtyři kytaristy! Zapomněl jste na Petra „Kulicha“ Pokorného. A dva bubeníky. To souvislo s filozofií jižanství. Vezměte si The Allman Brothers. Takoví ti „brothers and sisters“, co žijí všichni pohromadě na jedné farmě a po večerech spolu jamují ve stodole nebo paří v baru.

Po nástupu Franty Kotvy v roce 1981 jste natočili první singl Zůstaň klidná.
Tehdy mi zavolal Petr Hannig, který pracoval jako redaktor v Československém rozhlase. A řekl mi: „Podívej, ty umíš psát anglické texty, a já mám toho Víťu Vávru. Potřebuju s ním prorazit do Anglie, buď tak hodný, otextuj mu pro Artii desku a já vás na oplátku nechám točit ve Studiu A v Karlíně.“

Takže Víťa Vávra zpíval anglicky vaše texty.
Ano, Camomilla Baby je Dívka z heřmánkové návsi.

Artia bylo vydavatelství zaměřené na zahraniční obchod. Vy jste pro ni jako textař-překladatel pracoval poměrně dlouho. Co všechno jste spáchal?
Začalo to myslím Citronem, album Ocelové město, kterého se prý jen v Mongolsku prodalo asi 200 tisíc kusů. Dělal jsem toho mraky, Helenu Vondráčkovou, ale i ASPM. Obtížně se do angličtiny převáděl Pavel Vrba, texty jako: „Už zrezly bezy, listí potemnělo, červen se zlomil v pase…“

Rok 1981 je památný i tím, že jste se přejmenovali. Proč, když jste měli český název?
Na to mám sofistikované vysvětlení. Anglické názvy se nesměly používat od roku 1969, z Blue Effectu se stal Modrý efekt, z Greenhornů Zelenáči. Kapely vzniklé na začátku sedmdesátých let musely řešit, jak se s tím vypořádají, a výsledkem bylo, že angličtinu vyměnily za podivnou latinu. Pokaždé tam vrazily aspoň jedno X nebo Y. Tak vznikl Abraxas, Extempore a jiné technonázvy, což se nám hrozně nelíbilo, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme jinou, ryze českou cestou. A pojmenovali jsme se Žlutý pes i s tím nerockovým háčkem. Jenže to jsme netušili, že se za našimi zády formuje nová vlna, která byla těchhle výstředních českých názvů plná. Žabí hlen, Parchanti, Zkárovaný přebal. Proto nás s nimi soudruzi hodili do jednoho pytle a jmenují nás jako odstrašující příklad v nechvalně proslulém článku Nová vlna se starým obsahem. A proto nás také nutili, ať se přejmenujeme. Přitom: co je to za logiku, někoho zakázat, abyste ho vzápětí povolili pod jiným jménem?

Nabízeli vám absurdní názvy jako Kladivo (protože jste hráli celkem tvrdou muziku) nebo Snění (protože v tom byla i troška poezie).
No vidíte – Kryštof, Jelen, Slza, dneska by to šlo. My jsme tu hru s nimi hráli, nejdříve jsme se pojmenovali Tomahawk, pak ale v Německu rozmístili rakety Tomahawk a bylo po legraci. Až jsem si nakonec řekl, že vymyslíme něco tak blbého, aby už nikdo nemohl ani ceknout. A dali jsme si název Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy.

Kampaň proti kapelám nové vlny probíhala v roce 1973 a o rok později vám emigroval bubeník Jiří Hrubeš. Následující dva roky – až do šestasedmdesátého, kdy vám v Artii vydali první sólovou desku Rockin’ The Blues – pro vás asi byly krušné.
Co mám povídat – deprese. Tou dobou byl Jirka Hrubeš v kapele jednoznačně největší hvězda. Na koncert nebo zkoušku s ním jsme se vždycky těšili, už proto, že potom zákonitě následovala děsná kalba. A najednou zmizel, nebyl. Naštěstí se objevil Klauda Kryšpín, který po Hrubešovi zdědil nejen nás, ale i Pražský výběr. A s ním Žlutý pes v roce 1988 natočil svou první pantonskou desku. Dobu mezi tím nazývám klinickou smrtí. Sice jsme se nikdy nerozpadli a pořád jsme existovali, ale moc jsme nedýchali.

Debutové album, které se jmenovalo jednoduše Žlutý pes, jste natáčeli ještě před listopadem 1989. Vaší první porevoluční deskou se stali Hoši z východního bloku z roku 1992. Ale zdá se mi, že tahle nahrávka zapadla.
Album jsme natáčeli v super studiu, Karel Gott tam s námi zpívá Ptačí nářečí, ale máte pravdu, že mediálně deska vybouchla, v rádiích se nechytla. Opravdový průlom znamenalo až album Yellow Dog s hitem Sametová.

Byl pro vás úspěch Sametové překvapením?
Vzpomínám si, jak jsme přinesli na Bonton asi patnáct demosnímků. Kytarová sóla, nářez, jak má být. Pak jsme se zvedli a že už půjdeme, ale ještě tam cosi doznívalo. A šéf Bontonu Zbyněk Knobloch najednou říká: „Hele, počkej, co je tohle?“ A to byla Sametová, kterou kluci za žádnou cenu nechtěli hrát. Říkali o ní, že je to strašný cajdák. Ale já jsem je přinutil. Když deska vyšla, trvalo čtyři, pět měsíců, než se písnička chytla. To je hrozně moc. Pak se ovšem spustila lavina.

Úspěch Sametové vás zastihl v ideální konstelaci: už jste byli dost zkušení, ale ještě jste nebyli okoukaní. Pro mě je ale úhelným kamenem vaší kariéry Trsátko z roku 1996. Písničky Tráva, Jůesej, Indiánská dýmka míru, Zůstaň klidná, US Open a zrockovaná hymna Kde domov můj. Čím to, že se vám podařilo vytvořit tak kompaktní celek?
To je tak, když léta letoucí tvrdě pracujete. Pak to přijde a dostanete první šanci, ale úplně ji nevyužijete (Hoši z východního bloku). Nicméně podruhé už stejnou chybu neuděláte (Sametová). Přijdou prachy, ty jsou důležité, ale i uznání. Najednou víte, že to umíte, získáte obrovské sebevědomí a ještě máte potřebnou energii. Je vám teprve 43 let, kapela hraje jako ďas, jste ve výborné kondici. Trsátko si ale po obchodní stránce moc dobře nevedlo. Skutečný vrchol, kde se to sešlo i s komerčním úspěchem, byla Poslední lžíce.

V roce 2008 jste vydali desku coververzí Mellow Yellow. A pak dlouho nic, až před pěti lety jste si dopřáli album Stroj času, plné starých pecek z Houtyše.
To je senzační deska, ale absolutně se nechytla, protože na ní není žádný rádiový hit.

A co bude dál? Proč si Žlutý pes nenadělil novou desku k výročí?
Možná se nemůžu vzpamatovat ze ztráty Franty Kotvy, který umřel zkraje roku 2007. My dva jsme tvořili sehranou dvojku, sestavovali jsme repertoár, vymýšleli aranžmá. Ale nezoufám. Před pár lety jsme s Katkou Pelíškovou, ještě než se vrátila ke skupině Gaia Messiah, založili tvůrčí sdružení Marush, které přes nejrůznější peripetie žije dál. Točíme nové věci, ale jen tak polehounku, jezdíme koncerty, když se najde čas. Takže je pravda, že Žlutý pes teď žádnou desku nechystá, naživo ale funguje senzačně. Vezměte si, že naším bandem prošlo celkem 22 lidí a dneska jsou v kapele čtyři z pěti zakládajících členů. To po čtyřiceti letech není špatné.