Jedna z vašich písní je o šuškavém vínu. Jak tato píseň vznikla? Ochutnal jste někdy tak kyselé víno, že vám zašeptalo do ucha?

Na posezení po jednom vystoupení v Uherském Brodě mi nějaký náš ovíněný příznivec místní termín „šuškavé víno" objasnil, mně se líbil, a tak jsem ještě cestou do Prahy písničku vyrobil.

V písni Jožin z bažin zpíváte: „Projížděl jsem dědinou cestou na Vizovice." Jedná se právě o dědinu Zádveřice, kde 17. srpna vystupujete?

Jestli jsou u vás bažiny a jestli u vás bylo JZD, tak zcela jistě.

Před léty se stala píseň Jožin z bažin hitem v Polsku. Je o ni v Polsku ještě zájem? Nebo se nyní těší oblibě v jiné zemi?

Myslím, že v současné době je písnička ještě víc oblíbená v Rusku.

Kvůli tomu, že vaši píseň Jožin z bažin přezpívala satirická skupina Murzylka Internacional, jste nedostal vízum do Ruska. Už by vás tam pustili?

Nevím. Až na dvě akce v Moskvě, které se pořádaly pod záštitou našeho velvyslance v Rusku, nám bylo vízum pokaždé odmítnuto. Teď máme další pozvání. Tak uvidíme, jestli nás už báťuška Putin vzal na milost. Měl by, za parodii nemůžeme, sami jsme se politice v písničkách vždycky vyhýbali. Jak za komunismu, tak za kapitalismu.

Jožin z bažin zazněl i v soundtracku anglické pohádky Suicide Brother, kde hrála slavná britská herečka Keira Knightley. Máte rád filmy s ní?

Piráti z Karibiku nejsou moc moje parketa, ale jinak hraje v samých dobrých filmech. V každém případě je to hezká holka.

Co říkáte na čtyřmetrovou dřevěnou sochu Jožina z bažin ve Vizovicích?

Jak já, tak i zadavatel písně „Kňučík" Navrátil jsme si představovali Jožina trochu jinak, ale dílo nás oba potěšilo. A samozřejmě že jsme se pod sochou nechali oba vyfotografovat!

Vyprávíte vaše estrádové pohádky například tu o Smolíčku Pacholíčku vnučkám?

Vnučkám se snažím vyprávět známé pohádky v původních podobách, při pohádkách, které si vymýšlím sám, ale rychleji usnou.

Stýkáte se s některými kolegy z estrád Milanem Pitkinem, Kalamity Jane Lenkou Šindelářovou, Sweet Sue Janou Plačkovou?

S Kalamity Jane a Lenkou Plačkovou se vidíme takřka denně, pořád spolu totiž vystupujeme. Milan Pitkin už v kapele sice není, ale občas s námi hostuje, takže na toho také nezapomeneme.

Jak vzpomínáte na estrády a tvoření gagů? Šel byste do něčeho podobného znovu?

Už ne, už kdysi jsem se zařekl, že po sedmdesátce do médií nepolezu a snažím se to až na krátké rozhovory dodržovat.

Před dvěma lety zemřel váš kolega a kamarád Ivo Pešák - vzpomínáte na něj někdy?

Ano, nejvíc v hospodě u piva.

Jaký jste v očích svých vnuček dědeček?

Asi hrozně hodný dědeček, protože jsem zatím ani jednu nezmlátil.

Jaká byla vaše cesta od ekonomie k hraní v kapele, skládání a malbě?

Všemu vyjmenovanému jsem se věnoval už za studií a stát se pak s akademickým titulem profesionálním komediantem nebylo jednoduché hlavně kvůli rodičům. Nakonec mi pomohla rušná politická situace. Emigroval jsem po „bratrské pomoci" do Francie a po návratu rodiče ani neočekávali, že bych se s politickým škraloupem snažil uchytit jako ekonom.

Kde jste bral inspiraci k vašim nejpopulárnějším hitům?

Když nepíšete satiru, nevyléváte si srdce anebo nemáte potřebu se veřejně rozplývat ze Sázavy, tak si musíte vymýšlet. Pakliže ovšem nepíšete písničku na zakázku anebo vám nespadne do klína slogan, kterému neodoláte viz Šuškavé víno.

Máte některou písničku tak oposlouchanou, že už ji nemůžete ani slyšet? Kterou a proč?

Nejznámějších třicet našich písniček hrajeme už skoro 40 let a jak vidíte, ještě jsme z nich nezešíleli. Jen díky tomu, že na rozdíl od většiny našich posluchačů jsou pro nás text a melodie písničky druhořadé, prvořadý je pro nás swing a swingové improvizace, o které se snažíme a které nás pořád baví.

Vadí vám, že vaši hudbu a texty berou lidé jako legraci?

Vy snad znáte člověka, který by nás podezříval z toho, že bereme naši muziku smrtelně vážně? Naopak by nás mrzelo, kdyby ji naši diváci nebrali jako legraci.

Proč jste se rozhodl hrát právě na banjo?

Kytaru jsem v mládí vyměnil za banjo, protože se mi líbil jeho zvuk. A když mě v sedmnácti letech chytil dixieland, banja jsem se už nepustil.

V nějakém rozhovoru jste zmínil, že jste si ustřihl poslední článek u prostředníku, ale nakonec vám ho v nemocnici přišili. Cítíte od té doby rozdíl při hraní?

Úplně jsem si ho neurazil, ale na amputaci byl. Nebýt zázračného pana profesora Beneše z Vojenské nemocnice, tak bych už musel hrát jen trsátkem. A já si tak rád zahraji prsty a tím prostředníkem tremola! Úraz vůbec nepociťuje a je pořád rychlý jako vítr.

Jak se vám spolupracuje s vašimi kolegy z Banjo Bandu? Nemáte už ponorku?

Ponorku nemáme, ale nejradši bych je už všechny zabil.

Bral jste muziku někdy pouze jako byznys?

Sem tam zpočátku, když jsem se už hudbou živil a neměl ještě rozjetý svůj Banjo Band.

Prozpěvuje si s vámi rodina vaše texty?

To se nestalo ani na úplném začátku. V takové rodině bych ani žít nechtěl.

Chodí vám milostné dopisy od fanynek? Pamatujete si z nich nějaký úryvek?

Když jsme začali být známí, dostával jsem velké množství dopisů, nebylo v mých silách na ně odpovídat, a tak jsem četl pro pobavení jen ty záporné. Poznáte je už podle naštvaně nadrápané adresy. Jeden úryvek mi v paměti utkvěl: „Zrůdo ohavná, národ se dře a ty si z něj děláš šoufky!!!"

Jak dbáte na své zdraví?

Piju pravidelně plzeňskou dvanáctku, moc se nehýbu a přejídám se před spaním.

Co rád děláte ve volném čase?

Maluju, píšu povídky, poflakuju se po kavárnách.

Jaké jsou vaše současné hudební cíle?

Ještě pár let udržet trsátko a pokud možno na pódiích nezapomínat texty. Zatím se daří.

Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý?

Asi na patent na guitariano, první sériově vyráběný kytarový keyboard. Na komerční úspěšnost tohoto projektu moc hrdý nejsem, nástroj si zatím kupují jen někteří profesionálové, ale třeba jednou i amatéři, kteří jsou hlavní kupní silou, přijdou nástroji na chuť.

ZUZANA TOMÁŠKOVÁ