Je ohlížení se něčím, co máte ráda?
Po pravdě ani ne. Teď jsem to ale udělat musela a docela jsem se u toho bavila, bylo to příjemné. Uvědomila jsem si, kolik životů jsem paralelně žila, jak jsem se hudebně i lidsky formovala, jak se mi tvořil a vyvíjel hlas, jak se proměňovalo mé vnímání světa, jak jsem byla přesvědčená o nějakých pravidlech, která už dávno vzala za své… Máme to tak ale asi všichni, že postupným dozráváním získáváme životní zkušenosti, a tím pádem měníme názory na věc. Dovolím si tvrdit, že dnes už jsem v tomto směru klidnější, než jsem kdysi bývala.

Hned po vítězství v SuperStar jste říkala, že se chcete vydat cestou autorské tvorby. Zpočátku jste ale přece jen některé písně přebírala, například od Alanis Morissette či skupiny Garbage. Jak to tehdy bylo?
Takzvané covery mi hrozně pomohly v tom, že jsem si jejich prostřednictvím mohla vyzkoušet různé směry, zjistit, co mi sedí nebo v čem se můžu cítit dobře. Vybírala jsem si je sama, nikdo mi je nenutil. Píseň I Think I'm Paranoid od Garbage je drsnější, skladba Thank U od Alanis Morissette je zase klidnější. Obě se pro mě v mých pěveckých začátcích staly velmi důležitými, hudebně mě inspirovaly, proto jsem je zařadila i na aktuální albovou kompilaci. Už tehdy se ale ve mně zároveň začal rodit obrovský pocit touhy něco sdělit, napsat to svými slovy a pak zazpívat lidem. Dodnes to tak kombinuju, že si některé písně napíšu sama, některé mi napíše někdo jiný, a potom je pro mě moc hezké zasazovat do nich svůj hlas. Pokaždé si tak můžu dovolit něco jiného, je to prostě interpretačně pestré.

Aneta Langerová si své soukromí střeží
Aneta Langerová: Mrzí mě, že v médiích působím ostře. Ale člověk se musí chránit

V začátcích kariéry vám byl oporou Ivan Král. Muselo to pro vás být z říše snů, že s vámi chtěla spolupracovat taková hudební kapacita…
To bylo. Když mi tehdy na vydavatelství řekli, že by se o mě mohl nějakým způsobem postarat se spoluproducentem mé první desky Spousta andělů Danielem Hádlem, skoro jsem tomu nechtěla věřit. Ivan měl spíš vizi, jakou cestou bych měla jít, abych nesklouzla někam, kde bych se necítila autenticky. Vlastně se mnou tak jako rozmlouval. Měla jsem pocit, že jsem potkala nějakého dobrého strýčka, který mi radí, abych byla soběstačná, že stojí za to být autentická, mít vlastní styl. A tak jsem to začala zkoušet. Dodneška na něj ráda vzpomínám, protože mi otevřel oči a řekl, že ta možnost tady je. V šestnácti, sedmnácti letech jsem si neuvědomovala, že ji mám, protože jsem ten svět neznala a scházelo mi sebevědomí.

Najít autorské sebevědomí vám pomohl i Michal Hrůza. Jak moc?
Dost zásadně. Ptal se mě: „Umíš si představit, že si budeš psát sama?“ Odpověděla jsem mu, že zatím ne, protože jsem se na to ještě necítila. Po krátkém čase jsem se ale začala méně bát. Zjistila jsem totiž, že mi psaní nějak jde, zároveň mě lákalo více se v tomto směru rozvíjet a zdokonalovat. Proto taky byla hned moje druhá deska Dotyk autentičtější než debut. Jsou na ní písně jako Malá mořská víla nebo Možná, které jsme stvořili s Michalem. Sama jsem si napsala například Jiný sen nebo Podzim. A k Vysokému napětí napsal text Robert Nebřenský a s kytarovým riffem mi pomohl zase Honza Ponocný. Každopádně se jedná o mé první hudební doteky s autorstvím.

Zpěvačka, autorka a muzikantka Aneta LangerováZpěvačka, autorka a muzikantka Aneta LangerováZdroj: Helena Kadlčíková

Zpočátku jste šla do rockovější linky, kterou jste později opustila. Proč?
Ano, mám několik rockových skladeb. Jsou slyšet i na albu Jsem, třeba v písni Pokušení, kterou jsem napsala ve spolupráci s Martinem Ledvinou. Některé z těch písní jsou docela drsné a na můj tehdejší věk mi přišly hrozně fajn. Potřebovala jsem je mít v repertoáru. Dneska už si ale dávám od rockového světa menší odstup, protože se v něm necítím autenticky, na druhou stranu si uvědomuju, že mě v něm lidé mají rádi. Vím však, že nejsem úplná rockerka.

Zmiňovanou kompilaci otevírá píseň Voda živá. Je pro vás stejně signifikantní jako pro posluchače?
Určitě, v mém repertoáru má zásadní postavení, proto jsem ji taky na výběr zařadila rovnou dvakrát. První verze pochází z doby, kdy mi bylo sedmnáct, a ta druhá z koncertu v pražském Foru Karlín před sedmi lety. Tím pádem je hezky vidět, jak se proměnila sama píseň a taky můj hlas či výraz v ní. A hlavně – Vodu živou, kterou mi napsal zmiňovaný Michal Hrůza, hrajeme na vystoupeních od chvíle, co vznikla. Nikdy se, myslím, nestalo, že bych ji z playlistu vyhodila. Strašně mě těší, když si ji se mnou lidé zpívají. Je to vždycky nádherná příležitost uvolnit se a říct si - jsme tady na světě, tak si to pojďme společně užít. Tohle naladění s nimi moc ráda sdílím.

Zdroj: Youtube

A co Hříšná těla, křídla motýlí, která se také hodně nesla éterem?
Je to překrásná silná balada z dílny Oskara Petra, která taktéž bývala automatickou součástí mých koncertů. Pak jsem ji ale musela na chvilku odsunout, protože jsem dospěla k názoru, že je jí všude už moc. Taky jsem si na ni potřebovala udělat jiný pohled a zazpívat ji, až přijde správný čas. A ten nastává letos, kdy ji hraju v rámci turné a kdy vzpomínám na stěžejní písně za uplynulých dvacet let. Jsem velmi zvědavá, co ta odluka udělá se mnou a potažmo se samotnou písní.

Vnímáte, že zásadní umělecký předěl přišel s deskou Na Radosti? V tom smyslu, že jste se více zklidnila a začala pracovat jinak?
Začalo to vlastně už albem Jsem. Vybavuju si pocit, který mě zaplavil, když jsem psala Vzpomínku. Byla to pro mě velmi emotivní záležitost a hlavně lék, jak se z některých věcí vyzpívat. Tehdy poprvé se mi stalo něco takového a opakovalo se to i při psaní velmi jemné a niterné klavírní skladby Němá. Odsud pak pramenily i písně z Na Radosti, které mě vedly zpátky ke kořenům. Upevňování se v tomto světě pro mě bylo najednou strašně důležité. Než jsem zase šla nahoru, potřebovala jsem nejdřív sestoupit do svého nitra, abych našla, co jsem hledala.

Aneta Langerová vydává desku ke dvaceti letům na scéně.
Březen si lidé užijí s hudbou Anety Langerové či Justina Timberlakea

Jak složité to bylo?
Hodně. Na desce Na Radosti jsem se toužila vyjádřit tak, jak jsem věci vnímala coby venkovské dítě. Zažívala jsem tehdy kouzelné okamžiky, kdy si starší lidé povídali, třeba u ohně, a moc se neřešilo, jestli dítě usnulo tam, kam ho položili. Moji rodiče nebyli žádní upejpálkové, kteří by mi pořád utírali nos nebo o mě extrémně pečovali, naopak mě nechali žít, přirozeně se vyvíjet, což mi dalo obrovskou svobodu. Samozřejmě se o mě starali krásně, ale v duchu toho starého dobrého venkovského stylu života, kdy se lidé nebáli vyslovit vlastní názor nebo si z něčeho udělat srandu. To, že se slovně pošťuchovali, se nebralo jako katastrofa, nikdo se tolik neurážel. Dnes už by asi mnohé z toho neprošlo. V každém případě mě vzpomínky na dětství pocitově navedly ke vzniku desky Na Radosti.

Když člověk vyrůstá ve spojení s přírodou, jak velký náraz zažije při setkání s velkým uměleckým světem?
Na jednu stranu mě hrozně fascinoval, na tu druhou jsem se ho bála, protože jsem si říkala – bože můj, to si budu muset na něco hrát, nebo co budu dělat? Tak dobře, budu v nějaké roli… Ale stejně jsem vždycky dospěla k závěru, že budu taková, jaká jsem. A když se to někomu nebude líbit, tak prostě nebude. Myslím, že mě tento postoj dovedl k tomu, co jsem potom dělala. Kolikrát jsme s bráchou asi lidem přišli jako blázni, kteří odmítají, co je jim z různých stran nabízeno. Vždy šlo ale jen o to, že brácha coby můj manažer odrážel všechno, co mi nevyhovovalo. Kopal za můj vlastní prostor. Myslím, že je strašně důležité mít vedle sebe někoho takového.

 Sama se sebou. „I když mám velmi intenzivní život a sama se někdy neumím zastavit, odmítám pocit, že by mi mohl ujet vlak,“ říká zpěvačka a muzikantka Aneta Langerová.
Aneta Lagerová: Žijeme v blahobytu, který občas zastíní hodnoty

Od zemitého alba Na Radosti se přesouváme k desce Dvě slunce, která je naopak vzdušná. Je něčím, co na předchozí nahrávku navazuje. Opět s vámi na ní spolupracoval Jakub Zitko. Nakolik zásadním kolegou pro vás je?
Kuba je člověk, který mě v něčem neustále doplňuje nebo přináší nové nápady. Před albem Dvě slunce jsem za ním přišla, že mám písně o prostoru, pozorování světa a o naslouchání. Povídali jsme si o tom hodiny. Jsem ráda, že to s někým můžu sdílet. Do toho jsem si sama pro sebe začala studovat obory jako kvantová fyzika a podobně. Hrozně mě to zaujalo, hodně jsem se věnovala světu fantazie a prostoru, v němž visí nálady nebo energie ve společnosti. Nejde o žádnou ezoteriku, ale člověk prostě cítí, co se děje. O tom jsem začala psát album Dvě slunce.

Na váš výběr jste zařadila i dva nadační songy - Píseň pro Světlušku a Píseň pro Olgu. A také Zázračnou písně krajinu, která dala celému kompletu název. Jde o ochutnávku z další připravované autorské desky?
Dá se to tak říct. Chtěla jsem jejím prostřednictvím poděkovat všem, kteří mi byli za těch dvacet let oporou. S některými z nich jsme přátelé dodnes. A samozřejmě v ní děkuji písni jako takové, která mě provází životem. Představuje nekonečný svět fantazie, který si v sobě nosím od dětství. A jsem vděčná za to, že mě pořád neopustil. Je to místo, ve kterém se cítím bezpečně, a nemusím to nikomu vysvětlovat, můžu si v něm snít o čemkoliv, co mě napadne. A na základě toho spoustu věcí přenášet do reality. Když jsme tu skladbu ve studiu nahrávali, uvědomovala jsem si, jak moc hudba pro lidi znamená.

Zdroj: Youtube

K vašemu jubileu na hudební scéně se váže i turné, které odstartovalo v Brně a Praze. V rámci něj vás čekají mnohé další zastávky, vyvrcholením pak budou podzimní koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava…
Ano, věřím tomu, že vše dopadne a že budeme mít s Janáčkovou filharmonií minimálně tři koncerty. Moc se na ně těším, ráda bych lidem přinesla ještě něco dalšího, tedy nejen z té hudební, ale i vizuální stránky. Věřím, že se tam odehraje něco, po čem hrozně toužím, a že budou lidé odcházet s krásným pocitem. O to mi jde především.

Jak to sama cítíte - jakou cestu urazila Aneta Langerová od vítězství v SuperStar po současnost?
Zatím urazila cestu ke šťastnému člověku. To je pro mě nejzásadnější. Nemám pocit, že bych litovala něčeho, co jsem zažila. Samozřejmě jsem učinila lepší i horší rozhodnutí, ale tak to má v životě asi každý. Rozhodující pro mě je, že je mi dobře.

Aneta Langerová při natáčení videoklipu k písni Zázračná písně krajinaAneta Langerová při natáčení videoklipu k písni Zázračná písně krajinaZdroj: Helena Kadlčíková

Tohle jsou pocitové věci, ale pojďme ještě k těm vizuálním. Co vás vedlo k tomu mít na hlavě třeba barevné copánky nebo šachovnici? Radil vám v tom někdo?
Ze začátku byla mou kadeřnici a vizážistkou Helena Dostálová, s níž byla velká sranda. Opečovávala mě, byla ke mně strašně milá, vždycky říkala: „Vidím ti na očích, že bys chtěla něco změnit.“ Já na to: „Jo, strašně chci. Třeba mě ostříhej.“ V začátcích jsem byla plná energie, nevěděla jsem, co se mnou bude nebo kdo vlastně jsem. Spadla jsem do hudební branže coby náctiletá, takže jsem si potřebovala nějak odžít vnitřní rebelii. A ta se právě nejvíce projevovala na mých účesech. Možná někoho šokovaly, ale já jsem prostě chtěla dát najevo, že nebudu žádná hodná holka v koutě, ale že chci prostě různé věci vyzkoušet. A tak jsem to i dělala.

Jako první v historii české popkultury jste zažila mileniální davovou psychózu. Jaké to bylo? Uchovala jste si z té doby nějaké pocity?
No, někdy jsem se i bála, protože ta davová psychóza byla naprosto bizarní, něco neskutečného. Nákupní centra, kam jsme zajížděli v rámci promo k soutěži a vystoupení, byla plná fanoušků, někteří i omdlévali, pokřikovali na vás, chtěli se vás dotknout. Vůbec jsem nechápala, co se děje, byl to pro mě absolutní šok. Naštěstí to trvalo jen krátkou dobu. Upřímně – psychicky mi z toho úplně dobře nebylo, ale říkala jsem si, že se tomu musím postavit čelem. Nejvíc mě fascinovalo, jaký fenomén z té soutěže televize vyrobila, uvědomila jsem si její obrovskou sílu. Když si vezmete, že se něco takového děje třeba v politice, ať už v domácí či světové, že jeden člověk může vyvolat v lidech skrze obrazovku takovou důvěru až fanatismus, a přitom může jít i o něco nebezpečného… Dlouho jsem se tím potom zabývala. Jsem ale vlastně ráda, že jsem si tím prošla, protože jsem pochopila, jak si média někdy dokážou pohrávat s lidmi.

TURNÉ Zázračná písně krajina 20 LET/ 2024

Aktuálně zveřejněné termíny:

• 15. 4. – České Budějovice, Metropol
• 16. 4. – Tábor, Divadlo Oskara Nedbala
• 8. 5. – Kladno, Kino Sokol
• 10. 5. – Luhačovice, KKC Elektra
• 12. 7. – Vinařství Lahofer Znojmo, Hudba na vinicích
• 13. 7. – Hrad Brumov, hradní amfiteátr
• 25. 7. – Říčany, přírodní koupaliště Jureček
• 2. 8. – Hrad Vildštejn Skalná
• 3. 8. – Zámek Zelená Hora u Nepomuka
• 9. 8. – Pelhřimov, Venkovní scéna KD Máj
• 11. 8. – Olomouc, parkán Uměleckého centra Univerzity Palackého
• 15. 8. – Zámek Děčín, Jižní zámecké zahrady
• 16. 8. – Sloup v Čechách, Lesní divadlo