Debbi, máte i vy – podobně jako některé vaše písničky z první desky, třeba Igloo, Paris a Tell Me – sklony k melancholii?

To ne. Jsem spíš veselejší člověk. Alespoň doufám…

A jak jde tedy vaše veselá povaha dohromady s těmi písničkami? Zpíváte je přesvědčivě, ne, jako byste se do nich musela nutit!

Být jenom veselá, to by bylo k zbláznění. Nejsem depresivní nebo jen smutná, ale každého občas přepadne smutek. Já vím, co zpívám.

A co angličtina - víte úplně přesně, co ve svých písních zpíváte?

Byla jsem dva roky na anglickém internátu, většinou vím, co zpívám. Každou písničku jsem si slovo od slova přeložila a když jsem si nebyla jistá, zeptala jsem se.

Ke které z písniček své první desky máte textově nejblíže? Která přesně říká, co si myslíte nebo ji prostě jen máte ráda?

Je to How Can I – a vlastně ani nevím proč. Není úplně melodicky nejzáživnější, ale je vtipná. Prostě ji mám ráda.

Byla řeč o angličtině, ale jak jste na tom s hudebními nástroji? Uměla byste si klavír třeba v písničce Igloo zahrát i sama?

Určitě, na klavír jsem hrála osm let. Jen bych nezvládla současně zpívat a hrát na klavír, z pro mě nepochopitelných důvodů tohle neumím. A vlastně mě i mrzí, že jsem s klavírem už dávno skončila. Ale znáte to, přišla puberta, v hlavě jsem měla jiné věci než klavír… V ten moment už mě to nebavilo. Ono asi záleží dost na rodičích, jak si potomka ukočírují, aby dál pokračoval ve své hudební cestě, soudím. Ale já byla už hodně roztěkaná, když přišel 14. a 15. rok. Byla jsem hyperaktivní, a to pak dítě těžko ukočírujete.

Ve čtvrtek 10. listopadu zazpíváte spolu se svou kapelou v novém ústeckém klubu The Legends Rock Café. Navštěvujete ráda nová místa?

Určitě, ale právě v tomto klubu v Ústí už jsem zpívala. Je sice malý, ale útulný. Takové příjemné menší Hard Rock Café.

Co vás tedy „zkrotilo“, že se dnes už naplno věnujete muzice, máte pěknou desku a daří se vám?

Můžu si za to sama, že je to dnes právě tak. Nejdřív jsem byla v soutěži Česko Slovenská SuperStar, do které jsem nejdřív vůbec nechtěla, ale dnes jsem za to vděčná. Nakonec jsem strašně ráda, že se věnuji hudbě, protože mě to strašně baví… a k tomu samozřejmě patří ta odpovědnost. Tu hudbu dělám sama pro sebe. Rodina mi fandí, ale nikdo mě do ničeho netlačil.

Čím to, že je vaše debutová deska Touch The Sun tak pestrá?

Přemýšleli jsme, jaké písničky na ní mají být, a rozhodli jsme se, že specifikace žánrů je nesmysl. Že nahrajeme hudbu spíš akustickou než disco. Použili jsme tedy hodně akustických nástrojů a z písniček, jež vznikly s kapelou a které mi šly, jsme natočili ty nejkrásnější, pro mě nejpohodlnější a nejzábavnější. No a z toho vznikla pestrá deska.

Přemýšleli jsme? Kdo, kteří MY?

Já a kapela, hlavně producent Martin Ledvina, který v ní také hraje. Nejvíc jsme toho vymysleli my dva.

Brečela jste, když zemřel zpěvák Michael Jackson?

Nebrečela. Ale mrzelo mě to.

A slzičky nebyly, ani když nás letos opustila skvělá Amy Winehouse?

To už jsem skoro brečela.

Prozraďte, co děláte, když právě nezpíváte?

Já jsem ještě student, tak se většinou učím, nebo jsem někde s přítelem, s kamarády nebo se psy. Mám dva rhodéské ridgebacky.

Studujete právě gymnázium. Kde a jak je to pro vás těžké?

Navštěvuju soukromé pražské gymnázium Arcus na Rajské zahradě. Jsem teprve ve 2. ročníku, protože když jsme se do Prahy přestěhovali z Německa, tak jsem šla dobrovolně opakovat druhý ročník. A teď se pořád musím učit, protože ve škole pořád nejsem.

A co vás v současnosti pohlcuje nejvíce? Škola, nebo snad váš přítel dostává nejvíce času?

Ne, to ne. Nejvíc mého času dostává hudba.

Závěrečná písnička vašeho CD, starý kabaretní německý šlágr o kaktusu, dává naplno vyniknout vašemu komediantství. Souhlasíte?

(smích) Doufám.

Zmíněný kaktusový hit uslyšíme i živě. Užíváte si ho? Je dost jiný, než ostatní písničky z desky… Možná i proto je až na konci CD, že?

Já ji mám jako bonus, protože to je totální sranda. Máme to jako překvapení, zpívám ji jen s klavírem a kapela u toho tancuje barový tanečky. Je to legrace, která umožní, aby se lidi po mých klidnějších písničkách víc zapojili do koncertu. Mám ji moc ráda. Když v ní uděláme nějakou chybu, tak se tomu jen zasmějeme a jedeme dál (smích).

Vyhovuje vám doba, v níž žijete? Či by se vám více líbilo v Berlíně 30. let, v čase kaktusového hitu?

Mám ráda dobu, ve které žiju. Tamta se mi moc nelíbí, ta písnička je spíš taková sranda. Přivezla jsem si ji z Německa, myslím, že se ji v první třídě učila už moje babička.

Uměl bych si vás představit i v duetu s Martinem Chodúrem. Co vy na to?

Úúúúú… Já bych si to samozřejmě představit mohla, Martin je výborný zpěvák. Možná, že by nám to spolu neznělo špatně.

Už si vás stihl „všimnout“ i bulvár? A chválil, či spíš ubližoval?

Do teď jsem měla štěstí na jeho kladné články. Tak já nedělám žádný průšvihy, chovám se vzorně…

Takže žádné pařby, toulání se po barech…?

Jo, to jo. Ale člověk se při tom nemusí zničit až do dna.