Pro svět hudby ji objevil Clark Terry, trumpetista orchestrů Counta Basieho a Dukea Ellingtona. První mezinárodní turné absolvovala se slavným brazilským pianistou Sérgiem Mendesem. Před 32 lety podepsala smlouvu s prestižní značkou Blue Note a od té doby vydala více než tucet skvěle přijatých alb, na kterých jí asistovali hráči jako Herbie Hancock, Nicholas Payton či Stanley Clarke.

V roce 2006 získala cenu Grammy za svůj soundtrack k filmu George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí. V úterý 30. dubna vystoupí detroitská rodačka Dianne Reeves v Janáčkově divadle v Brně.

Narodila jste se tři roky po smrti Billie Holiday. A vyrůs-tala jste v šedesátých letech. Jakou hudbu jste tehdy měla ráda? Jazz to asi nebyl…
Tenkrát jsem muziku doslova hltala. Byla všude a nepřemýšleli jsme o ní z hlediska žánrů. Prostě jsme poslouchali všechno možné: Jamese Browna, Supremes, královnu soulu Arethu Franklin, Milese Davise a jeho desku Bitches Brew… Lidi ještě nekoukali na televizi, pouštěli si desky.

Čí plakát vám visel na stěně?
Úplně nejraději jsem měla skupinu Temptations.

Váš strýček, kontrabasista Charles Burrell, hrál jako první Afroameričan se Sanfranciským symfonickým orchestrem. Takže jste měla i klasickou výchovu?
Ano, dostala jsem základy vážné hudby a později jsem na Coloradské univerzitě studovala klasický zpěv. Hlavně se ale u nás doma pořád muzicírovalo, pořádali jsme velké rodinné večeře a pak se běžně zpívalo a hrálo. Takže jsem odjakživa milovala klasiku i jazz a nijak jsem to nerozlišovala.

Kdysi jsem s úžasem sledoval váš koncert v pražském Rudolfinu. Vy jste se těmi písničkami protancovala!
Na pódiu člověk ztrácí zábrany. Já cítím hudbu celým tělem a když vyjdu na scénu, snažím se být maximálně uvolněná a svobodná.

Na internetu lze najít vaši lekci zpívání, která má název Definuj svůj hlas. Co bych tedy měl udělat, aby se ze mě stal skvělý interpret?
Nejdřív si musíte muziku doopravdy užívat. A pak se musíte naučit dobře se poslouchat, abyste byl schopen rozeznat, co děláte špatně. Jedině tak můžete začít pracovat s hlasem jako s nástrojem, postupně se zlepšovat a prohlubovat svůj projev. Když budete mít štěstí, najdete svůj vlastní sound.

To ale může trvat celý život.
Může. Je to jako v přírodě: zasadíte semínko, pak z něj roste strom, a teprve k stáru má všechno, co má mít. Lidé ho obdivují a říkají mu „věkovitý velikán“.

V jazzu asi více než v jakémkoliv jiném žánru platí, že nesmíte znít jako nikdo druhý. Písničky jsou víceméně dané, jde jen o to, jak je uchopit.
Vždycky je důležité říci si, že nikdo na světě nemůže být stejný jako vy. Pokud v sobě dokážete objevit, čím jste originální, a najdete způsob, jak to do těch stokrát omletých písní dostat, máte vyhráno. Studentů zpěvu se často ptám: „Proč jste si vybrali tu a tu věc? Jen kvůli melodii, nebo vás zaujal příběh, který vypráví? A jak ho chcete vyprávět vy?“

Na album A Little Moonlight jste nahrála slavnou přiopilou baladu You Go To My Head (Stoupáš mi do hlavy), právě z repertoáru Billie Holiday. Musí si člověk projít tím, čím ona, aby to správně podal?
Ale no tak, tam jde přece o opilost láskou. A hudbou! Někým, kdo hraje tak krásně, až vám to stoupne do hlavy jako bublinky šampaňského.

Vy a ještě Cassandra Wilson umíte vzít notoricky známý hit řekněme Cohenovu Suzanne a totálně ho dekonstruovat. To chce asi odvahu.
Je nutné být sám sebou. Jistěže je lehčí vzít hotovou věc a jen ji okopírovat. Ale všimněte si, že ty velké jazzové divy, na které se dodnes vzpomíná, zpívaly všechny skoro totéž a přesto to znělo pokaždé jinak, nově.

Roku 2001 jste vydala album The Calling, věnované písním, které zpívávala Sarah Vaughan. V čem spočívalo kouzlo téhle paní, která je pro mě méně uchopitelná než třeba Ella Fitzgerald?
Sarah Vaughan měla ze všech těch hudebních královen největší kuráž. Když točila album Brazilian Romance, inspirované sambou, nesnažila se frázovat jako jazzová zpěvačka, ale úplně se do těch latinskoamerických rytmů ponořila. Lidé si ne-uvědomují, že byla úžasně tvárná. Se svým hlasem dokázala divy a pracovala s ním jako s nejrůznějšími nástroji. Mělo to barvu, šmrnc, dynamiku i drama přesně to, co do své hudby vkládám i já.