Vsadím se, že přesně takhle to chodilo i v jejím pověstném „otevřeném“ bytě na Malé Straně, jímž neustále proudili lidé. Něco přinesli, něco zanechali, chvilku pobyli, dali řeč o dobré muzice… Jana Koubková nepřipustí, aby jí covid a jiné trable narušily kruhy. Jak zpívá, nebo spíš rapuje na svém aktuálním singlu Blues (ne)ohrožené seniorky: „Do lesa nesmí ten, kdo se bojí, a já do lesa chci!“

Víte, že Josef Abrhám svoje herectví rád přirovnával k jazzu?
'To je docela hezký příměr. Jeden výborný americký muzikant řekl: „Jazz je člověk, který o sobě vždycky mluví pravdu.“ A na tom něco bude. Řekla bych, že jazzové standardy mají leccos společného se šansonem, protože se v nich na rozdíl od popu víc klade důraz na pravdu, na osobní lidský přístup. Je to určitý životní postoj. Jazz má navíc tu obrovskou výhodu improvizace: i když zpívám cizí skladbu, například Summertime s textem Jana Wericha, můžu ji ozvláštnit tím, co do ní dávám. Mimochodem, ve vážné hudbě se kdysi taky improvizovalo. Dnes už se to nedělá, což je škoda.

Člověk jako vy, který improvizaci nejen provozuje, ale i učí, přece nemůže slézt z pódia a zavřít za tím dveře. Vy musíte vidět prostor k improvizování doslova v každém zrnku písku.
Kdyby to tak nebylo, nikdy bych nemohla fungovat tak, jak funguju. Letos v říjnu budu tahat za dvě tkaničky, protože mi budou dvě sedmičky. Ale zaplaťpámbu, hlasivky mám v pořádku a jedu dál, i přes ten pitomý virus. S tím určitě souvisí právě moje schopnost improvizovat – v muzice i životě. Když mi někdy něco vybouchlo, neměla jsem koncerty, peníze, nikdo mě nechtěl, což se stává, tak jsem prostě vždycky něco vymyslela. Naopak mě to pobídlo, abych jen tak neseděla a byla aktivní. Naštěstí jsem člověk, který si umí věci zorganizovat.

Po revoluci, když šel konečně do háje Pragokoncert i PKS (Pražské kulturní středisko), jsem se těšila, že si seženu manažera. Zkusila jsem to a byla to bída. Tady jazzovou hudbu nikdo propagovat neumí. Jazz, jak říkal Luděk Hulan, to je řehole. Člověk ho dělá, protože ho dělat chce. Tečka. Takže jsem se musela naučit počítat kilometry, domluvit se s pořadateli na všem, co je potřeba, umět si říct cenu, vědět, kam až můžu jít… Díky tomu pořád nějak existuju, i když mě to, pravda, trochu zmáhá.

Důkazem, že jste dobrý organizátor, byla Vokalíza. Parádní festival, který jste si vydupala v časech nejtěžšího socíku.
To je pro mě důležité téma. Letos v září uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy Vokalíza vznikla. Nápad se opravdu vyklubal v mé hlavě a pak jsme ho dotáhli do konce především díky skvělé partě, co se sdružovala kolem přeplněných koncertů v pražské Malostranské besedě. Vy jste tu zlatou éru nezažil, ale Beseda, to bylo tehdy místo, kde se shromažďovali lidé svobodného ducha. A právě tuhle náladu jsme chtěli přenést do Lucerny, kam jsem už od roku 1964 chodila na všechny ročníky Mezinárodního jazzového festivalu. Louis Armstrong, Modern Jazz Quartet, The Swingle Singers, Ella Fitzgerald… Nic jsem nevynechala. A hrozně jsem účinkujícím záviděla ten ohromný sál, ve kterém to vřelo.

Chtěla jsem to zažít na vlastní kůži. Jednoho podzimního dne jsem šla s přítelem po Karlově mostě a stěžovala jsem si: „Člověče, to mě fakt štve, já bych si v té Lucerně taky ráda zazpívala.“ No jo, ale v té době a ještě k tomu jazz! A tak mě napadlo: co to zkusit vrchnosti nabídnout jako festival pro jazzové, bluesové a rockové zpěváky? Tenkrát se tyhle styly považovaly za menšinové žánry a jako takové byly odkázány do malých klubů, kde se na ně nicméně stály dlouhé fronty. Rockeři i bluesmani mívali pravidelně narváno a já jsem nepochybovala, že by vyprodali i Lucernu. Pro akci jsem vymyslela název Hlas ’81, jenže zrovna ten rok u nás probíhaly volby a bolševik to zakázal. Potom mě napadlo slovo Vokalíza, což prošlo.

Názvem to ale jen začalo. Určitě to chtělo ještě další finty.
Naštěstí jsem si uvědomila, že má výročí skladatel Jaroslav Ježek. V září 1981 uplynulo 75 let od jeho narození. Navlékla jsem to tak, že každý, kdo na Vokalíze vystoupí, uvede během svého dvacetiminutového bloku jednu ježkovku podle vlastního výběru. Tím pádem to komunisté zbaštili. Nedošlo jim, že kupříkladu já, která jsem už třetím rokem vystupovala s kytaristou Michalem Pavlíčkem a bubeníkem Jiřím Hrubešem v triu Horký dech Jany Koubkové, tam budu zpívat: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi…“

První ročník Vokalízy se konal ve velkém sále na Žofíně. Budova byla obehnaná lešením, takže jsem musela pověřit pár lidí, aby hlídali, kdyby chtěl náhodou někdo na ty trubky vylézt a křičet podvratná hesla. To by nám festival okamžitě zakázali. Měli jsme plno, Peter Lipa zpíval česky Tmavomodrý svět. Vystoupil tam i Jiří Suchý za doprovodu Originálního pražského synkopického orchestru. Ten to měl tehdy taky pěkně nahnuté, ale nějak se to zvládlo a on mohl na Vokalíze oslavit své padesátiny. Do první řady jsme posadili sestru Jaroslava Ježka Jarmilu Strnadovou. Díky ní jsem se podívala do Kaprovy ulice, do toho slavného žlutomodrého pokoje, kam za Ježkem chodívali Werich a Voskovec.

V dalších letech jste se tedy přesunuli do vytoužené Lucerny.
To už festival trval tři dny a tři noci. Navíc jsme měli hosty z NDR, Polska, Maďarska… Vzpomínám si, že publikum nadchl vynikající polský jazzman Stanisław Sojka, který přišel a zazpíval jen sám s klavírem. Podařilo se nám přivézt i kultovního polského bluesmana Tadeusze Nalepu. Ještě chci dodat, že kromě zavedených jmen jsme měli čich i na vycházející hvězdy. Vokalízou prošli na začátku své kariéry Janek Ledecký, Bára Basiková nebo Richard Müller. Toho jsem nejprve poznala jako novináře, když se mnou dělal rozhovor. Postupně jsem zjistila, že má nesmírně moderní skupinu Banket, kterou tady ještě nikdo neznal. Pozvala jsem ho na festival – a tím jsem vlastně přispěla k jeho československé slávě.

Vy jste původně také chtěla být novinářkou. Proč?
Protože se ráda ptám a dozvídám. Baví mě komunikace, všímat si, psát a vymýšlet. Zkoušky na žurnalistiku jsem ale neudělala, což je dobře, protože psát za komoušů do novin, to bych si dala! Pak jsem zkusila konzervatoř, jenomže ten můj slabý hlásek nikomu nic neříkal. Proto mě máma dala na dvouletý obor do ČKD Stalingrad. Jsem vyučená elektronavíječka a přibližně dva roky jsem se tím živila. Vedle toho jsem si ovšem dodělala maturitu a absolvovala Lidovou konzervatoř, která dnes pokračuje jako Konzervatoř Jaroslava Ježka. A po celou dobu jsem se věnovala zpívání. Dokonce i v ČKD jsem chodila do sboru, který vedl Mirek Košler, bratr dirigenta Zdeňka Košlera. A protože jsem ladila a uměla noty, začaly o mě jevit zájem různé vokální skupiny. První byl v roce 1967 Inkognito kvartet, kam jsem nastoupila místo odcházející Zdeny Salivarové, partnerky Josefa Škvoreckého. Inkognito kvartet, kde zpívala i výborná Věra Nerušilová s tím svým neuvěřitelně hlubokým hlasem, jezdil s orchestrem Karla Duby. S ním ostatně jeden čas vystupoval i Vladimír Mišík, krásný kluk.

Počkejte, Karel Duba… Už mi svítá.
Právě! O tom vám chci vyprávět. V sedmašedesátém jsem za nimi letěla na šňůru sama letadlem do Moskvy a z Moskvy do Arménie, což bylo pro mladou holku šílené dobrodružství. V roce 1968 vyrazila skupina Karla Duby s Inkognito kvartetem na další východní turné, tentokrát do Mongolska, ale tam už jsem s nimi nebyla. Já jsem si s holkami ráda zazpívala věci od Supremes, písničky s jazzovým a bluesovým nádechem. Ale ony se čím dál víc specializovaly na komerčnější dechovku. Vojáci, rejtaři bílí nebo Padla facka, padla na sále. Po tom jsem absolutně netoužila, a proto jsem se s nimi rozloučila. Do Mongolska už tedy vyrazily beze mě, jen ve třech.

A pak se stala tragédie.
Dubovci v Ulanbátaru jeli autobusem na výlet. Jediný Jirka Jelínek, známý trumpetista a zpěvák, se nezúčastnil a raději popíjel pivo na ambasádě. No a na takové úzké silnici se ten mongolský autokar vyhýbal náklaďáku, který jel proti němu. Dělal to tak nešikovně, že se skutálel dolů do říčního koryta. Zahynulo šest lidí včetně mé kolegyně z Inkognita kvartetu Marie Pokšteflové. Tenkrát jsem bydlela se svým přítelem v Karmelitské ulici na Malé Straně a 21. srpna 1968 k ránu mě probudil děsný rachot. To nad námi přelétaly sovětské antonovy. Z rádia jsme se dozvěděli, že jsme okupováni. A hned druhá zpráva zněla, že 21. 8. v Mongolsku tragicky zemřela šestice muzikantů, se kterými jsem donedávna spolupracovala. To byla strašná síla.

Obraťme list. Z éry vašeho působení ve vokálních skupinách Jiřího Linhy či Lubomíra Pánka se zachovala řada nahrávek, u kterých už nikdo netuší, že je vás v nich možné slyšet. Hoďte mi namátkou pár sloganů.
Takový schody do nebe… Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály… Hlavně s Pánkovci to byl fofr. Přišlo se do studia, rozdaly se noty a už to frčelo. Natáčeli jsme pro Gotta, Vondráčkovou, ale i se slovenskými interprety. Já byla v souboru lídr, to znamená první hlas, který určuje barvu i frázování. Potom, v sedmdesátých letech, jsem se dostala k tanečním orchestrům, které přes Pragokoncert jezdily na Západ. Braly si mě jako sólistku, byly za to dobré peníze, ale hlavně jsem viděla západní Berlín, Švédsko, Dánsko i Holandsko, což by jinak bylo nemyslitelné.

Skutečně jazzovou zpěvačkou jste se stala kdy?
První zlom přišel v okamžiku, kdy jsem z rádia slyšela Švédku jménem Alice Babs. To byla jedna z průkopnic scatování, mimo jiné natočila desku s Dukem Ellingtonem. Nejvíc mě ale dostávala královna scatu Ella Fitzgerald. Poslouchala jsem album, na němž ji doprovází orchestr Counta Basieho, a říkala jsem si: Tam se všichni musejí mít tak rádi! Začala jsem shánět elpíčka s podobnou muzikou a během tříměsíčního angažmá ve Stockholmu jsem nahrála na kazetu své vystoupení, kde jsem už zpívala i pár jazzových standardů. S tou nahrávkou jsem pak zašla za Karlem Velebným, jestli by mě nepřijal. Karel mi řekl, ať to zkusím později, jeho skupina SHQ tehdy byla v rozpadu. Já nechtěla čekat, a tak jsem na přelomu roku 1974 a 1975 oslovila Luďka Hulana, který vedl druhou z významných jazzových kapel u nás. Luděk mě vzal. Inu, minisukně, dlouhé nohy, blonďatá hlava… Asi jsem se mu líbila. Ale kdybych neměla rytmické cítění, těžko by mi dal šanci.

S Velebným i Hulanem zpívala také Eva Olmerová. Byly jste kamarádky? Dělilo vás deset let.
Pro mě je Eva pořád nejlepší česká zpěvačka. A nejen jazzová. Díky svému nádherně prokouřenému hlasu a výtečnému frázování mohla zpívat cokoli. Třeba když s kluky na Ztracence trsala ty jejich countryovky – vau! Měla v sobě to, čemu se říká duše neboli soul. V roce 1992 jsme spolu natočily cédéčko Svíčka a stín. Rok nato Eva zemřela. Album si prosadil saxofonista Standa Kalous, můj soused z Karmelitské. Dal na ně své skladby, texty napsal Lukáš Fišer. Hrozně chtěl, aby je Eva nazpívala, jenže ona už neměla sílu nahrát všechno, a tak požádal mě, abych jí v několika skladbách pomohla.

Naštěstí to klaplo, naše hlasy se nerušily. Já ji strašně ctila. Eva byla vtipná, chytrá, dodnes zpívám na koncertech text k bossanově The Girl From Ipanema, který pro ni v divadle Semafor napsal Jirka Grossman. Tam, kde jsem bydlela, je za rohem americká ambasáda. A nad ní poliklinika, kde Evu čas od času dávali dohromady. Nosívala jsem jí do špitálu pito a jiné věci. Nikdy nezapomenu, jak jsem se v deset dopoledne blížila k nemocničnímu bufetu, kde vysedávala s ostatními pacoši, a už z dálky jsem cítila odér grogu. Evička trůnila uprostřed hloučku a rozjížděla zábavu.

Škoda, že tu takových kumštýřek nebylo víc. Proč je českých jazzmanek tak málo?
Podívejte, jazz musíte mít opravdu strašně rád. Musíte se smířit s tím, že nebudete moc často v televizi, nezbohatnete. To myslím hlavně u těch mladých hraje důležitou roli. A potom je pravda, že tady má spousta zpěváků a zpěvaček takzvaně těžký zadek. Ale měli jsme Olmerku, Vlastu Průchovou, Petera Lipu s prvotřídními texty Milana Lasici. Dnešní doba nahrává spíš mužským. Vezměte si Vojtu Dyka, Dana Bártu nebo Ondřeje Rumla. Jeden větší frajer než druhý. A to mluvím jen o České republice.

Zatím poslední položkou ve vaší diskografii je pozoruhodné album Znění & snění, které jste natočila během jediného večera s pianistou Martinem Kratochvílem, kytaristou Tonym Ackermanem a saxofonistou Joem Kučerou.
To byla magická noc. Konec listopadu 2018. Martin potřeboval nahrát muziku pro jeden ze svých dokumentárních filmů. Sešli jsme se u něj ve studiu na Budíkově, udělali jsme, co chtěl. A pak Martin povídá: „Když už jsme tady, pojďme si jen tak zahrát.“ Já jsem si na tom strašně pochutnala. Sice jsem nebyla úplně fit, hrozně mě bolela noha, ale přes všechnu únavu jsem začala spontánně improvizovat a kluci se jeden po druhém přidávali. Po dlouhé době jsem zažila radostné chvění z toho, že se posloucháme a společně vytváříme něco, co není předem naplánované. Vznikla deska, která je podle mě opravdu krásná.

Jana Koubková
* Zpěvačka, skladatelka, moderátorka a lektorka.
* Narodila se 31. října 1944 v Roztokách u Prahy.
* Zpívá od šesti let. Začínala ve sborech, vokálních a jazzových skupinách (Inkognito kvartet, Linha Singers, Sbor Lubomíra Pánka). Jako jazzová sólistka se prosadila v roce 1975 v Jazz sanatoriu Luďka Hulana. V osmdesátých letech účinkovala s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem ve formaci Horký dech Jany Koubkové.
* Založila festival Vokalíza (1981–2000).
* Šest let působila na Pražské státní konzervatoři v oboru interpretace.
* Vydala knížky Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně či Koubkokvoky.