Zpěvačka na svou novinku vybrala hlavně písničky, na které nejvíc reagují lidé na koncertech. „Zároveň jsem chtěla, aby šlo o průřez všemi mými alby, protože výběrových desek už mi vyšlo několik. Vyloženě průřezová ale žádná. Až tahle. Ten výběr vlastně nebyl nijak složitý, ale pár skladeb jsem musela takříkajíc hodit přes palubu. Kvůli stopáži už by se nevešly. Třeba skladba Z výšky nebes musela nakonec uvolnit místo jiným,“ uvádí ke koncepci desky Jitka Zelenková.

Chováte k některé z těch písní nějaký zvláštní vztah?
Mám hezký vztah k naprosté většině svých písniček, protože jsem si je až na výjimky vybírala sama. Každá z nich má navíc svůj příběh. Je pravda, že k jedné z tohoto alba mám speciální vztah – je jí Já se tiše odporoučím. Nepatří původně do mého repertoáru, vypůjčila jsem si ji od Karla Gotta. Napsali ji Karel Svoboda a Jirka Štaidl. Chtěla jsem ji zpívat vlastně od doby, kdy ji kluci složili. V posledních letech ji pravidelně uvádím na koncertech. Je to taková moje osobní pocta Karlovi i autorům.

Větší část vašeho repertoáru tvoří převzaté písně, je zjevné, že jste nejvíc inklinovala k anglo-americké muzice. Co musela taková skladba mít, abyste ji „vzala za svou“?
K anglo-americké muzice jsem inklinovala už od svých začátků, kdy jsem si oblíbila interprety, které mám ráda dodnes. Jsou jimi Ray Charles, Stevie Wonder, Frank Sinatra, Ella Fitzgerald, Peggy Lee, kapela Earth, Wind and Fire a mnozí další. Tuhle zahraniční tvorbu jsem mohla zpívat v češtině díky skvělým textařům, především Edovi Pergnerovi, Edovi Krečmarovi a Pavlu Vrbovi. Takové možnosti – až na výjimky – jsem ovšem nikdy neměla, pokud šlo o původní českou hudbu. A raději než abych zpívala průměrné věci, sáhla jsem po zahraničních autorech. Nerada používám označení převzaté písničky. Ve světě je úplně běžné, že stejné skladby zpívají různí zpěváci, každý po svém. Důležitý je tam ten interpretační vklad. Proto taky nekopíruju originál, ale snažím se tu kterou píseň přiblížit svým posluchačům tak, jak ji cítím já.

Stěžejní byla vaše spolupráce s Eduardem Pergnerem. Kdy začala? Hned jste si rozuměli?
S Edou jsem se seznámila po mé první soutěži Talent 67, kdy uváděl pořad Pranýř na pražském Výstavišti. Zval si tam mladé zpěváky napříč žánry. V té době ještě příliš netextoval. Až v polovině sedmdesátých let jsem ho o to poprosila. Byla to trefa do černého. Přečetla jsem si, co stvořil, a věděla jsem, že takové texty chci zpívat. Edovi kolegové mu trochu posměšně říkali, že je můj „deníčkář“. Ale to je přece pro textaře obrovská pocta. Dokázal se do mě vcítit, psal přesně tak, jak bych to já řekla, ale dovedl ty moje hodinové monology napasovat do čtyřminutové písničky. Souzněli jsme spolu i lidsky, i když naše debaty o textech byly často emotivní a někdy je provázely hádanice o každé slovíčko. I to je ale tvůrčí proces.

Když půjdeme k českým písničkám, co například Mít svůj kout z dílny Petra Hapky a Zdeňka Rytíře? Pánové ji napsali přímo pro seriál Dynastie Nováků?
Ano, potřebovali ji pro postavu zpěvačky, kterou hrála Taťjana Medvecká. Skladba Mít svůj kout se v Dynastii Nováků objevila v několika podobách – s kapelou či jen s klavírem. Pro mě se z ní ale postupně stalo něco víc než jen píseň ze seriálu. Může za to krásná Petrova hudba a taky Zdeňkův text. Ani jedno nezevšední. Dodnes patří k základům mého repertoáru, většinou jí otevírám koncerty.

Na albu jsou i skladby, které jste nazpívala jako duety se třemi Karly – Gottem, Černochem, Zichem – a taky s Davidem Krausem. Jak k tomu došlo?
Začnu Karlem Zichem, který mě přizval k písničce Takový nejsi. Je to krásná a nesmrtelná melodie Ginny Come Lately a já jsem byla moc ráda, že jsme jí spolu mohli dát českou podobu. Karel byl dobrý kamarád, taky výborný zpěvák a kytarista. Vždycky nám to spolu ladilo. To jsou pro mě ostatně základní kritéria a platí i pro mé další partnery z duetů. Karel Černoch byl pro písničku Můj ideál jasná volba, ta melodie mě uchvátila ve filmu Endless Love, kde ji zpívali Diana Ross a Lionell Richie a věděla jsem, že takhle ji může zapívat jen Karel Černoch. Tonight I Celebrate My Love, v češtině Svět stál, je duet s Karlem Gottem, to je další krásná melodie, která nás s Karlem zaujala oba. Zpívali jsme ji často i na jeho koncertech a měla velký úspěch. Čtvrtý duet, který jsem na výběrové album zařadila, je nejnovější, předloni jsme ho nazpívali s Davidem Krausem. Je to také převzatá věc, která už měla českou verzi. Původně ji zpíval Pavel Bobek. Miroslav Černý byl tak laskavý, že pro nás svůj původní text upravil na dva hlasy. A tak vznikl náš Pouhý známý. Konečně se mi díky tomu naskytla spolupráce s Davidem Krausem, na kterou jsem si myslela už dávno.

Z posledních let jsou na desce i skladby Sem tam (Both Sides Now) od Joni Mitchell, kterou známe z filmu Láska nebeská, a Láska za oba (Amar pelos dois), se kterou se v Eurovizi proslavil a zvítězil Portugalec Salvador Sobral. Bylo složité je získat do repertoáru?
V obou případech to šlo kupodivu celkem snadno. Salvador Sobral a jeho nakladatelství dali se skvělým textem Edy Krečmara souhlas okamžitě, což mi udělalo obrovskou radost, protože jsem po té písničce toužila od první chvíle, kdy jsem ji slyšela. Sem tam má zase krásný nadčasový text Pavla Vrby a i tady to bylo schváleno bez problémů. Není to ale tak úplně zvykem, mám v šuplíku několik textů, ke kterým na autorizace marně čekáme.

Zamýšlíte se v rámci jubilea nad svojí kariérou? Dá se třeba říct, ve kterém z vašich hudebních období jste se cítila nejlépe?
Je pravda, že za poslední týdny jsem měla dost času přemýšlet, ale nemůžu říct, že by to bylo bilancování. Spíš jsem si utřídila myšlenky. Vybrat jedno období je dost těžké, každé mělo svůj význam a své kouzlo. Samozřejmě pro mě byly důležité ty začátky, spolupráce s Karlem, začátek mé sólové dráhy… Myslím, že když chcete v hudební branži vydržet dlouho, je potřeba mít do pětatřiceti pevný základ. To jsem stihla. A pak se k tomu postupně přidávaly další kapitoly, které by ale bez toho základu nebyla takové, jaké byly – spolupráce s big bandy, swingová deska a další. Já žiju přítomností, takže teď je pro mě pochopitelně nejdůležitější současnost. Deska už je na světě, na podzim mě snad čeká turné a mám v hlavě spoustu dalších nápadů.

A připouštíte si vůbec nějak kulaté narozeniny? Protože vypadáte skutečně skvěle – asi na to máte nějaký recept. Prozradíte, čím se udržujete v pohodě?
Děkuji za kompliment. Ve srandě na to vždycky říkám – obal dobrý, vnitřek adekvátní… Na to číslo se snažím nemyslet. Dokud ho někde nevidím napsané, tak si ho vlastně ani neuvědomuju. Možná proto jsem v pohodě! A taky se snažím vnímat věci pozitivně, nebrat všechno až zas tak vážně a mít kolem sebe lidi, se kterými je mi dobře. Žádné požírače energie kolem sebe nesnesu! Ti mě vyčerpají víc, než horský výšlap.

Máte nějaké narozeninové přání? Co byste ráda udělala, zažila?
Vždycky jsem toužila zažít oslavu jako ve filmu. Najednou se v prázdné místnosti vynoří zpoza stolů všichni kamarádi a vykřiknou „Překvapení!“. Jenže já jsem povahou detektiv, takže bych to asi odhalila a celou tu oslavu zkazila.

Na konec listopadu připravujete do pražské Lucerny velký narozeninový koncert. A taky turné, jak už jste řekla. Nalákáte na něj už teď?
Původní plán producenta byl udělat tři Lucerny. Vzhledem k nastalé situaci jsme se ale rozhodli pro jednu a já doufám, že nám to nepřekazí strach z další vlny nákazy. Mělo by jít už o lehce vánočně laděný koncert, kde s mou skvělou kapelou zahrajeme písničky z výběrového alba, ale i další, ke kterým mám silný vztah. Celé podzimní turné jsme začali plánovat loni v zimě, kdy asi málokdo tušil, co koronavirus napáchá. Pořád o něm mluvím v podmiňovacím způsobu – mělo by být, pokud se nic nestane. Věřím, že díky němu budeme moct udělat posluchačům příjemně na duši po měsících, které jsme prožili v jakémsi poloprázdnu. Považuju to za hlavní smysl mého zpívání.