Zpěvačka Marta Jandová: Táta mě do zpívání vůbec nenutil

Se svým partnerem Thorstenem, později manželem a spoluzakladatelem kapely Die Happy, ve které Marta dodnes zpívá, žila mnoho let v Německu a u nás ji znal málokdo. A když už, tak hlavně jako dceru frontmana skupiny Olympic Petra Jandy.

Nyní ale Marta žije už pět let v Praze na Vinohradech, je populární zpěvačkou, vystupuje v porotě televizních soutěží, objevila se dokonce i v seriálu. I když se po krátké odmlce opět pomalu vrací do pracovního procesu, na jaře ji mimo jiné čeká turné s Die Happy.

Její hlavní „zaměstnání" je v současnosti úplně jiné - sedmiměsíční dcera Maruška. Na pohovce v kavárně s námi malá slečna absolvovala i celý rozhovor do Deníku a po celou dobu pozorně poslouchala, co maminka do diktafonu vypráví.

Vydržíte být maminkou na plný úvazek?

Nechci být maminka, která se své dceři nevěnuje, naopak jí chci věnovat maximum času. Více pracovat jsem znovu začala nedávno, když bylo Marušce přesně půl roku. Opět spolupracuji na televizní soutěži Hlas a taky vydáváme s kapelou Die Happy novou desku. Několik pracovních dnů jsem měla sice už krátce po porodu, protože jsme dotáčeli seriál Gympl a dohrávala jsem muzikál Bídníci. To šlo ale s Maruškou zvládnout v pohodě, protože pořád spinkala. Představení v divadle jsem si navíc brala jen na soboty odpoledne, aby tatínek mohl chodit s námi a Marušku hlídat.

Kdy jste stihla nazpívat vaši novou desku?

Na té jsem pracovala převážně v listopadu, vždycky po dvou až třech dnech, ale odmítla jsem kvůli tomu odjet do Německa. Řekla jsem klukům z kapely, že jestli chtějí desku natočit, musí to být v nahrávacím studiu u mého táty. Tam jsem vlastně doma, tudíž měla i Maruška perfektní zázemí. Mezi kojením jsem si vždycky odskočila nahrávat.

Jak zvládnete s miminkem koncertní šňůru s Die Happy, kterou jedete letos na jaře?

Pojede se mnou. Bereme taky moji kamarádku, která mi s Maruškou pomáhá, a nemusím si tak sjednávat chůvu. Koncerty máme vždycky od středy do soboty, kapela se bude během štace přemisťovat velkým obytným autobusem, ale to samozřejmě riskovat nebudu, proto budeme my tři jezdit vlakem. Součástí německých vlaků jsou dětská kupéčka, je v nich čisto, na zemi koberce, takže se nemusím bát položit v nich Marušku na deku.

Ve dnech, kdy nekoncertujete, se budete vracet do Prahy?

Nebudeme, to bychom byly pořád jenom na cestách. Zůstaneme chvíli u kamarádů v Hamburku, chvíli budeme taky u mé bývalé tchyně s tchánem, kteří už jsou na Marušku natěšení.

Vy máte s bývalou tchyní a tchánem takové nadstandardní vztahy?

Když jsem k nim v devatenácti letech přišla, v podstatě mě adoptovali. Tehdy jsem už neměla maminku a vytvořila jsem si s nimi vzájemné citové pouto. Dodnes mě berou jako vlastní dceru. Když jsme se s manželem rozváděli, nesmírně se tehdy naštvali na vlastního syna a mně řekli, ať u nich zůstanu a odstěhuje se on. Pořád tam mám vlastní pokojíček.

S bývalým manželem máte taky dobré vztahy?

Vedle toho, že spolu pořád hrajeme v kapele, je i mým největším kamarádem. Denně si voláme, zrovna včera mi posílal fotky svého syna, jak si hrál na údržbáře. Dokonce si skvěle rozumějí i s mým současným přítelem.

close zoom_in Těšíte se zpět na jeviště a vůbec na samotné koncertování?

Samozřejmě mě trochu stresuje, jestli to s Maruškou všechno zvládneme. Už v prosinci jsme ale s Die Happy odehráli čtyři menší koncerty, které jsem si dokázala užít jako kdykoli jindy. Nebojím se toho, že bych teď vystoupení prožívala jinak než před porodem, spíš jen budu více myslet na Marušku a přemýšlet, jestli je v pohodě. Turné je ale otázka měsíce, potom se zase vrátíme domů. Navíc vím, že o ni bude dobře postaráno.

Jak na vaše mateřské povinnosti reagují ostatní členové kapely?

Úplně v pohodě, náš kytarista má tříletého syna, bubeník by měl rád také brzy děti. Už jsme všichni tak nějak mateřsky založení. Když jsme v prosinci koncertovali, kluci si Marušku zamilovali. Pořád si ji chtěli chovat.

Zpíváte doma dceři?

Zpívám jí pořád a je znát, že už poznává určité melodie. Doma má hrací deku, kde hraje dokola tatáž písnička, a tak stačí, když ji Marušce zanotuju, a ona hned zpozorní. (Marta názorně ukazuje, pobrukuje dcerce melodii a Maruška se spokojeně usmívá). Zpívám jí, i když se učím texty, pokaždé je úplně fascinovaná. Je můj největší fanoušek.

Chtěla byste, aby byla po vás zpěvačkou?

Nechci být striktní a říkat, že by neměla zpívat nebo pracovat v showbyznysu, ale rozhodně ji k tomu záměrně nepovedu. Ať dělá, co ji bude bavit. Když bude chtít být aktivistka Greenpeace, tak ať jí je. Akorát jí asi poradím, aby neskákala za záchranu delfínů do moře, kde jsou žraloci.

Někteří rodiče si na vlastních dětech realizují své vlastní sny, vy takové ambice nemáte?

Zatím je ještě malá, ale kdyby byla inteligentní a bavilo ji učení, určitě bych byla ráda, kdyby vystudovala vysokou školu. Taky doufám, že se naučí hodně jazyků. Už jenom proto, že vím, že budeme hodně jezdit do Německa, kde mám bývalou rodinu.

Mluvíte na Marušku německy?

Hodně lidí se mě na to ptá. Odpovídám jim ale, že moje i manželova mateřština je čeština, bydlíme v Čechách, tak co já budu na dceru mluvit německy? Známí i rodina v Německu na ni mluvit německy budou, takže se nebojím, že by se ten jazyk nenaučila. A určitě nezůstaneme jenom u němčiny, jestli něco budu v životě Marušce vštěpovat, budou to právě cizí jazyky. I proto, že mně samotné vždycky hodně pomohlo umět cizí řeči.

Chtěla jste být vždycky zpěvačkou?

Právě že ne, mým snem bylo stát se překladatelkou. Představovala jsem si, jak jezdím po světových kongresech a tlumočím simultánně do šesti jazyků. Po střední škole jsem se hlásila na filozofickou fakultu, ale nevzali mě. Prý kvůli tomu, že nemám na jazyky talent. Ačkoli jich teď umím šest. Na pěveckou dráhu mě přivedl bývalý manžel, který zakládal Die Happy.

Váš slavný táta - muzikant a frontman kapely Olympic - vás k muzice nevedl?

Táta mě do zpívání vůbec nenutil, což si myslím, že je hrozně důležité. Maminka o tom přemýšlela dost, protože věděla, že umím hezky zpívat, ale ani jeden mě nikam netlačil. Rodiče nechtěli, aby ze mě byla dětská hvězda, dokonce mi zakázali hrát ve filmu, abych chodila do školy a nic mě nerozptylovalo.

close zoom_in Také jste s tátou jezdila jako malá holka na turné?

To ne, pamatuju si jenom, že jsme vždycky chodili na vánoční koncerty Olympicu v pražské Lucerně. Taky jsme tátu sledovali v televizi, vždycky jsem na něj byla pyšná. Vzpomínám si, že za komunismu jezdili s turné vždycky jen od pondělí do pátku a my jsme byli rádi, že na víkend bude táta doma.

Byla jste odmalička fanynkou Olympicu, líbila se vám jejich hudba?

Byla, a jsem dodnes. Myslím si, že to vůbec není špatný vkus.

Ostatně taky s nimi občas hostujete…

Když táta zjistil, že umím zpívat a že mě to baví, začali mě na vystoupení zvát. Jezdila jsem na ně i v době, kdy jsem žila v Německu, když mě u nás ještě moc lidí neznalo.

Pokaždé jste s kapelou zpívala písničku Otázky?

Většinou jo, mně se vždycky moc líbily. I když jsem měla různé životní fáze - třeba jeden čas jsem hrozně plakala, když jsem slyšela Slzy tvý mámy. Taky se mi líbila písnička o životním prostředí, kde se zpívá, že turisti si lámou krápníky. Pamatuju si, že jsem byla naštvaná na celý svět, jak si někdo dovoluje ničit naší přírodu. Když jsem byla malá, tak jsem se zase bála, že k nám přijde opravdový dědečkův duch.

Mluvíte si s tátou navzájem do práce?

Já jemu určitě ne, to si netroufám. Když ale vydáváme s Die Happy novou desku, táta si ji vždycky poslechne a řekne mi svůj názor. Vždycky je pro mě hrozný poslouchat ji s ním, táta je ke mně totiž dost upřímný a vím, že by mi nikdy nelhal. Většinou se najde něco, co pochválí, ale taky něco, co zkritizuje. Což není úplně příjemný, ale zase je to od něj…

V současnosti žijete s malou dcerkou a přítelem na pražských Vinohradech. Je to podle vás ideální místo pro rodinný život?

Nežijeme naštěstí v úplném centru Prahy, to bych si nedokázala ani představit. Máme dva psy, které se musí venčit, a s Maruškou taky chodím na procházky do parku. Vždycky mi tam v kočárku parádně usne. Samozřejmě je tady dost znečištěné a nezdravé ovzduší, ale to je asi nevýhoda každého většího města.

Napadá vás někdy, jestli by bylo odlišné vychovávat dceru v Německu, kde jste šestnáct let žila?

Nerada to srovnávám, ale třeba z hlediska životního prostředí je Hamburk hodně podobný Praze, není mezi tím velký rozdíl. Taky jsem tam kolem dokola domu měla park, stejně jako na Vinohradech. Pravda je, že když se někdy dívám na testy v novinách a zjišťuji, že u nás máme méně kvalitní jídlo než v Německu, říkám si, jestli by nebylo pro Marušku lepší žít tam.

Dokážete si představit, že byste se do budoucna odstěhovala s celou rodinou do zahraničí?

Teď jsme doma v Praze a v Čechách. Mám to tady ráda a myslím si, že jsem hrdá Češka. Abych ale dokázala, jak zemi miluji, nemusím v ní podle mě bydlet. Dokážu si představit, že bychom se odstěhovali do Německa, ale klidně i jinam, třeba do jižní Francie. Tím, že jsem odmlada cestovala - v sedmnácti jsem odjela na rok do USA, potom do Německa - jsem na změny zvyklá a baví mě nové začátky. Když se narodila Maruška, měla jsem pocit, že se musíme odstěhovat někam, kde je nejzdravější jídlo, nejvíce sluníčka a kde žijí nejmilejší lidi. Hrozně jsem se chtěla odstěhovat do Austrálie, ale pak jsem se dočetla, že tam dva ze tří lidí onemocní rakovinou kůže kvůli velké ozonové díře.