„Dlouho jsem přemýšlela, jaký repertoár bych na své druhé desce nabídla. Říkala jsem si – nejsem skladatelka, jsem interpretka, ráda zpívám dobré věci. To bude ono! V tu chvíli mi došlo, že bych konečně mohla nahrát album s mými oblíbenými písničkami, k nimž mě pojí zvláštní vzpomínky a které bych ráda pojala po svém. Impulzem ke vzniku CD bylo i letošní úmrtí B. B. Kinga, díky němuž jsem si uvědomila, jak moc je mi po blues smutno," říká v Praze žijící Američanka Tonya Graves, která s tímto žánrem začínala před dvaceti lety v Česku, potažmo v Praze v jazzovém klubu s legendárním českým bluesmanem Lubošem Andrštem.

Vybrat z vašich oblíbených písní jenom deset, co na desce jsou, musela být asi fuška.

No, to byla. Pomáhal mi s tím producent alba Lukáš Martinek, kterému jsem předložila docela obsáhlý seznam písniček. Některé vyřadil hned, protože věděl, že v mém podání nebudou fungovat, jiné až v průběhu zkoušení, kdy se ukázalo, že to taky není ono. Jednu písničku mi naopak doporučil, tu jsem v tom soupisu vůbec neměla. Prostě, řečeno televizní soutěžní hantýrkou, kdo byl nejslabší, dostal padáka.

U kterých písní jste měli naopak od začátku jasno?

Hned jsem věděla, že udělám písničku právě od B. B. Kinga Thrill Is Gone. Má pro mě velký význam, protože s ní mám spojeného i dalšího bluesmana jménem Stan The Man, který žil v Praze a zemřel asi dva měsíce po Kingovi. Hráli jsme ji také s kapelou Tonny Blues Band, s níž jsem nějakou dobu zpívala. Jejími členy byli už zmíněný kytarista Lukáš Martinek i skvělý pianista Ondřej Pivec, který je teď na desce jedním z mých hostů. Myslím, že písničku Thrill Is Gone jsme ještě vylepšili. Když jsem poslouchala, jak ji kluci hrají, měla jsem husí kůži.

A z dalších autorů, které na CD najdeme?

Mezi autory a interprety původních písní nechybí Muddy Waters přezdívaný jako otec Chicago blues, rhythm and bluesová královna Big Mama Thornton (její skladba Hound Dog, kterou proslavil již na konci padesátých let Elvis Presley, se stala předzvěstí Tonyina alba, pozn.), jazzová diva Etta James, jeden z nejvlivnějších kytaristů v historii rockové hudby Jimi Hendrix či Jimmy Reed, který byl jako jeden z prvních uveden do Blues Hall of Fame. Vybrala jsem si i písničku countryové superstar Dolly Parton a geniálního Raye Charlese.

Pamatujete si okamžik, který vás k blues nasměroval?

Byl to moment, kdy jsem poprvé slyšela Muddyho Waterse, tehdy jsem byla úplně zmámená. S blues jsem pak taky jako zpěvačka začínala. Vedle něj ale miluju každou hudbu – jedinou, kterou ne, je ta špatná. Moje srdce je dost velké pro každý žánr.

Dokazujete to jak předešlou deskou, tak účastí v kapele Monkey Business.

Jasně, teď mám s Monkey Business pauzu, abych se právě mohla věnovat nové desce, její propagaci a tak. Ale v prosinci budeme s kluky koncertovat v Lucerna Music Baru, takže to zase budou velká show.

Ale zpět k vaší novince, pokřtíte ji v pražském Paláci Akropolis. Jak bude večer vypadat?

Ano, křest spojený se speciálním koncertem jsme naplánovali na 28. října – doufám, že se lidé o tomto státním svátku přijdou pobavit! Máme v plánu zahrát všechny věci z alba a jsem zvědavá, jaké na ně budou reakce. Možná si někdo řekne, že má předchozí deska byla komerčně popová, teď přicházím s blues… A právě pro tyto případy, abych uspokojila „oba tábory", přemýšlím o tom, že do programu zařadím i písničky z předchozí nahrávky.

Koncertů na podporu CD Back To Blues ale plánujete víc, ne?

close Back To Blues. zoom_in Určitě! Několikrát po sobě jsem vystupovala na festivalu Blues Alive v Šumperku, letos ale zamířím na jiný bluesový festival do Holešova, na Bluesový podzimek, a to 28. listopadu. Více samostatných koncertů plánuju spíš v novém roce.

Je pro vás víc stát na jevišti, nebo tvořit ve studiu?

Mám ráda zpívání a je mi docela jedno, kde. Je pravda, že každé z těch míst má něco do sebe – při živém hraní si muzikanti vyměňují energii s publikem, to je fajn, to miluju. Ale pracovat ve studiu je taky zajímavé, vzájemně inspirující. Každopádně – člověk má víc šancí být na pódiu než ve studiu.

I doma si zpíváte?

Doma moc ne, doma ani neposlouchám hudbu – ještě tak Bacha nebo Rádio Classic, to ano! Jak zpívají Depeche Mode v songu Enjoy the silence – líbí se mi ticho, ticho je super, protože s hudbou jsem jinak pořád.

V Praze žijete dvacet let, už ji považujete za domov?

To je teda let! Pořád mám pocit, že jsem do Prahy dorazila včera. Ale ono ne… Jasně, v Praze jsem se zabydlela, do Států už moc nelítám, protože se mi po nich zase až tolik nestýská a ani nemám čas. A když ho mám, tak si neumím představit několik dlouhých hodin strávených na cestě se dvěma dětmi a ještě s přestupem v jiné zemi. Pravda, občas je mi smutno po lidech, ale naštěstí existují věci jako skype a videochat, díky nimž se s nimi můžu pobavit… Jednoduše řečeno, jsem ráda, že jsem tady. Na druhé straně, jako americký občan vždycky volím, když je příležitost. Můj jediný hlas sice nic nezmění, ale aspoň jsme se snažila pomoct změnit něco, co mi ve Státech připadá nefér, nebo špatné.

Vypadáte pořád stejně. Minule jste říkala, jak jste ráda, že už vám bylo čtyřicet…

No a v prosinci budu mít čtyřicet šest. Vůbec mi to nevadí, jsem s tím naprosto v pořádku. To říkám teď, ale uvidíme, co se stane za dva měsíce. Třeba můžu mít krizi… Momentální věk, číslo 45 se mi hrozně líbí, 46 může být také v pohodě, 48 bude určitě stejně dobré, 50 taky…

Vždycky mě strašně povzbudíte… A co vaši kluci, taky mají sklony k hudbě?

Starší syn má deset a mladší měl sedm – přesně 16. října, tedy v den, kdy mé nové album vyšlo. Zajímavá náhoda. A co se týče hudby, starší syn chtěl hrát na elektrickou kytaru, kterou jsem doma nechtěla, takže jsem mu koupila akustickou kytaru, ale dodneška na ni nesáhl, ani jednou. Mladší syn začíná hrát na flétnu a chtěl by to dopracovat k trumpetě. A navíc pořád zpívá. Říkám mu: „Prosím tě, můžeme mít pět vteřin ticho?" Už máme i problém ve škole, že pořád zpívá. Tak uvidíme, jak dlouho ho to bude bavit.