Kliknutím zvětšíteV roce 2020 vydaly Květy devátou studiovou desku. Nyní doprovázejí zpěvačku Lenku Dusilovou na turné k jejímu albu Řeka. A aby toho nebylo málo, vloni Martinovi E. Kyšperskému v Odeonu vyšla knížka poezie Ztracení kamarádi.
Tvou novou sbírku Ztracení kamarádi tvoří písňové texty a záznamy snů. Zdají se ti někdy sny, které se bojíš zapsat?
Jsou tu různé obavy. Třeba, že nestojí za to pouštět je ven, když jde například jen o jednu obyčejnou situaci nebo událost, co by nikoho nezajímala. Nebo když to je sexuálně explicitní a nemá to žádný další příběh. Zvláštní pocit taky zažívám u věcí, co se nedají vylíčit. Ve snech často panuje dominantní atmosféra, pro kterou se dost špatně hledá vyjádření. Ale sny mě fascinují pořád, nedávno bylo fajn vyprávět si je navzájem s účastníky mé performance na festivalu v Jihlavě.
Je pravda, že píšeš román?
To jsem zkusil asi před pěti nebo šesti lety. A úplně jsem pohořel. Napsal jsem si kostru a pak smolil kapitoly jednu za druhou. Jenže když jsem je po sobě zpětně četl, neustále jsem potřeboval něco opravovat a měnit. Nakonec jsem zjistil, že na to nemám sílu. Tak jsem své megalomanství zredukoval na to, že bych rád napsal novelu, případně pár povídek.
V písničkách i básních rád odkazuješ na konkrétní lidi a místa. Kde se cítíš nejlépe?
Jezdím na Vysočinu. Okolí Poličky, Jimramova, Svitav. Tuhle krajinu mám spojenou s dětstvím. Ale myslím, že je fuk, kde člověk je, protože když se dívá pozorně, pokaždé najde víc impulzů a informací, než dokáže zpracovat. Jsem kluk z města, to mě do sebe vtáhlo a miluju ho. Ale ty vzácné dny, kdy chodím lesem nebo se můžu koupat v rybníce, prohlížet si kameny, sledovat nebe a zvířata… To je nádhera. A přitom si pamatuju, jak jsem v pubertě slýchával větu: „Chodím načerpat sílu do přírody.“ A vždycky jsem si říkal: „Sakra, co jako je v lese?! Já chci do kina, mezi lidi!“ Tak teď to mám jinak. Ale jsem trochu líný a k tomu, abych vyrazil na výlet, mě ti druzí musejí doslova vykopnout z domu.
Je pro tebe důležité, že jsi vystudoval obchodní akademii?
To byla první polovina devadesátých let, euforie z podnikání. Všude jsi na to téma slyšel hodně vtipů, ale zároveň to bylo v něčem vzrušující. Mohl sis vymyslet, co chceš dělat, a pak na tom trhnout velké peníze. Tedy tak to aspoň vypadalo. Na akademii mě poslal táta, já byl úplné tele a nevěděl, co se sebou. Nijak extra dobře jsem se neučil a talent pro umění jsem zjevně nevyzařoval takový, aby si ho někdo všiml. A najednou jsem chodil do školy, kde se probíralo zbožíznalství, mezinárodní obchod nebo účetnictví.
Já měl plnou hlavu holek, hudby, knížek a filmů, a přitom do mě tlačili nudné záležitosti, které jsem okamžitě pouštěl druhým uchem ven. Jedna z mála věcí, co jsem se tam naučil, je psát rychle na stroji všemi deseti. Bez dívání! To se hodí. A navíc, jak zpíval Lou Reed: „Na malým městě je jen jedna skvělá věc – víš, že z něj chceš vypadnout.“ Díky téhle škole jsem si uvědomil, že si musím jít za tím, na čem mi doopravdy záleží.
Znám tě jako zaníceného filmového fanouška. Do kina jsi chodil odmalička, a to tak, že hodně. Promítlo se to do tvých písní, do techniky, kterou při psaní používáš?
Zajímavá otázka… Asi jo, protože kino není televize. To už přece jen znamená někam jít a vychutnat si to soustředěně ve velkém formátu. Takže myslím, že to nutně má vliv i na to, jak přistupuješ ke svým věcem. Kinaři si potrpí na pěkné obaly desek, haha! Navíc si myslím, že pokud chce člověk něco vědět o světě, má číst romány a čumět na dobré filmy. Ve filmu ti někdo předkládá příběh a ty pak v textu děláš totéž, byť možná ne tak polopaticky. No a taky tam do tebe dostanou spoustu hudby, co se ti zarývá do mozku. A ta hudba tě pak někde uvnitř vede, když děláš tu svou.
Postupem času ses sám stal filmovým hercem. Ale je na tobě vidět, že jsi jím tak trochu z úleku. Nebýt toho, že tě režisér Jan Hřebejk náhodou potkal ve vlaku, nedostal bys roli v detektivní sérii Případ pro exorcistu. Odtud by pak nevedla cesta k seriálům Trpaslík, Svět pod hlavou, Rédl, Boží mlýny… Jsi rád, že jsi takhle skončil?
Já to dělal s chutí. Vždyť to byla velká legrace! Nevýhoda je, že tvůj vliv na biják, který točíš, končí s výkřikem: „Stop!“ Je to lekce pokory, odevzdáváš se do rukou kolektivu a ne vždycky je výsledek tak super, jak si doufal. Když zvorám písničku, můžu si za to většinou sám. Ale díky filmování jsem potkal lidi, které mám fakt hrozně rád. Kdekdo si myslí, že být filmovým hercem je skvělé, ale oni to mají zatraceně těžké. Z nedostatku příležitostí u nás musejí i ti dobří účinkovat v kravinách, jen aby se uživili.
Vloni jsi dostal hlavní mužskou roli ve snímku Marťanské lodě, natočeném podle tvého námětu. Co to znamená nést na bedrech úspěch celovečeráku?
Marťanské lodě jsou speciální záležitost. Nedokážu o nich objektivně mluvit, ale jsem na ně hrdý. Když na ten snímek myslím, vybavuje se mi, jak se s mojí filmovou partnerkou Eliškou Křenkovou a s režisérem Honzou Foukalem válíme na chatě, děláme vtipy u oběda, plánujeme. Jak si vaříme kafe a pouštíme si v noci hudbu. Užil jsem si to, bral jsem to jako veselé a zároveň emotivní prázdniny. Původně se nezdálo, že tu postavu budu hrát já, ale jsem rád, že mi ji nabídli. Ten film tady zůstane – a kdyby chtěl někdo vědět, co se dělo dvěma milencům v Brně na začátku tohoto století, ať si ho pustí.
Marťanské lodě se odehrávají na nádraží. A vlak – jak je ostatně patrné i z historky s Janem Hřebejkem – má ve tvém životě důležitou úlohu. Mimo jiné jsi v něm napsal celou desku. Přemýšlels o tom, co pro tebe vlaky symbolizují?
Uklidňují mě. Nádraží, vagony, vlastně všechno. Mám rád rychlíky i malé motoráčky. Rád ve vlaku pracuju nebo si čtu. A ještě ten pohyb nakopává imaginaci, takže v kupé občas složím písničku. Pro Lenku Dusilovou jsem takhle napsal text k písni Ptáci. Na ty ptáky jsem se koukal, venku ubíhala podzimní krajina, přišlo to samo.
Jsem sentimentální… Když jsem byl kluk, babička mě brala na výlety. Vlak, taška s řízkem a limonáda, na klíně nové číslo Čtyřlístku, pocit bezpečí a dobrodružství v jednom. Správně říkáš, že jsem o cestě vlakem napsal celou desku. Ale je tak podivná, že ji moc lidí nezná. Tedy jsou to až popové písničky, jen texty občas znějí úchylně. Ale dostal jsem za ni cenu Anděl!
První kapelu jsi měl už ve třinácti. To je strašně brzo, jako jediné srovnání mě napadají Tata Bojs. Koho jste kopírovali, než jste našli vlastní styl?
My chtěli být něčím mezi Lucií a Beatles. Michal Navrátil, který se mnou tehdy trávil spoustu času, do toho ještě zamontoval i metal. Ale popravdě jsme byli rádi, že v rukou držíme nástroje a že to něco dělá. Měli jsme svůj ostrov, kam se dalo utéct. Nikdo jiný ve škole kapelu neměl a skutečnost, že jsme vůbec neuměli hrát, nás samozřejmě nezastavila. Nosili jsme do garáže vraky různých kytar, plechovky a levné syntezátory… Dělali jsme hluk.
Ovšem pozor! V přestávkách jsme psali texty a ty pak do toho chaosu křičeli. Písničky jsme točili na kazeťák a já k těm kazetám vyráběl obaly. Po roce hraní nás napadlo, že svět musí konečně slyšet, jak jsme geniální. Tak jsme vytáhli komba na balkon a hráli pro celou čtvrť. Byl to průšvih. Budili jsme děti ve školce. Přišla nám to říct jejich učitelka, ale já jsem si pamatoval, jak se mi ve školce nikdy nechtělo spát, takže jsem nemilosrdně pokračoval.
V jedné ze svých básní zmiňuješ, jak zásadní pro tebe v dospívání bylo, aby ti nikdo nesahal na vlasy. Taková ozvěna rebelství šedesátých let, jenže v dekádě, kdy už na to asi každý kašlal. Přesto ti připadalo, že musíš uhájit svou identitu?
Když mi bylo devatenáct, měl jsem vlasy fakt hodně dlouhé. Ale už předtím, když mi to rostlo, do mě učitelé vrtali. Pitomci, kteří zapomněli, že puberťák je křehká bytost a že i oni kdysi byli puberťáky, kterým se rozhodně nelíbilo, když jim někdo vnucoval své představy. Já dnes ani nevím, proč jsem si vlasy nechal růst. To dvoumetrové bidlo s máničkou na hlavě vypadá příšerně nemotorně. Taky jsem nosil košili jako Kurt Cobain a děravý svetr, i když bylo vedro a já se v něm potil. Nejspíš je to doopravdy tak, že jsem chtěl mít za každou cenu svůj prostor.
V roce 1999 vznikla formace, s níž si tě dodnes spojujeme. Logická otázka: když Freddie Mercury přišel s návrhem, aby se skupina, se kterou vystupoval, jmenovala Queen, ostatní si ťukali na čelo. Zalitovali jste někdy, že jste svou kapelu nazvali Květy?
Jasně! To nám říkala spousta lidí. Jenže kámoši navrhovali samé trapné názvy – takové ty, co sypeš z rukávu, když ti je dvacet. Okolo nás fungovaly skupiny jako Ježíšovy tepláky, Grassův pytel a podobně. Asi jsem byl jemnější, do toho šklebu se mi nechtělo. Taky se mi líbilo, že nás to napadlo tak bezelstně. Květy jsou pěkné slovo. Nakonec si na ně všichni zvykli, patří to k nám. Ale ještě po vydání druhé desky nám Michal Němec z Jablkoně promlouval do duše. „Kluci,“ říkal, „ten název… to je chyba!“
Květy jsou nicméně jen jedním z mnoha uskupení, do kterých jsi zapleten. Proveď mě prosím všemi těmi podivnými názvy. A pověz mi, čím se pro tebe jednotlivé kapely liší.
Moc už toho nemám. Hrál jsem s undergroundovou skupinou Čvachtavý lachtan. Vedl ji Tomáš Vtípil. Tím jsme začínali, já hrál na basu a vehementně jsem zkoušel skládat. Pak jsem chvíli, asi dva roky, účinkoval v divadle DNO, pro které jsem psal písničky. Scénickou hudbu a písně jsem od té doby skládal pro hodně divadel, ale i pro rozhlasové hry, seriály a dva celovečerní filmy. Stál jsem u založení kapely Mucha a v současnosti občas hraju s bluesmanem Honzou Ficem. Moc toho v diáři nemáme, ale těším se například na festival Colours of Ostrava. Naše spolupráce se odvinula od toho, že jsem mu produkoval dvě alba.
Říkám „produkoval“, ale to v mém případě znamená hlavně aranžovat písničky, což je jedna z mých nejmilejších činností. Dělal jsem to i pro Cermaque, Prune, Honzu Buriana, Lubicu Christophory a další muzikanty. Teď se nejraději scházím ve zkušebně a doma s kolegou z Květů Alešem Pilgrem a vymýšlíme spolu hudební experimenty ve dvou. Vracíme se do dob před devatenácti lety, kdy jsme tak začínali. Ještě musím říct, že si vážím účasti ve volném sdružení Osamělých písničkářů. Obecně si rád hodím kytaru přes rameno a jedu hrát někam jen tak.
Hudba Květů je natolik specifická, že by ji jen málokdo považoval za schopnou sloužit jiným umělcům. A přece se to stalo: na koncertním turné doprovázíte už zmíněnou zpěvačku Lenku Dusilovou a hrajete s ní naživo repertoár z její poslední, náročné desky Řeka. Museli jste překročit svůj stín, nebo to šlo samo?
Lenka je nesmírně pečlivá. Ty skladby jsme museli rozebrat na kousky, nástroj po nástroji, a pak zase složit dohromady, aby to nějak fungovalo. Opravdu velká práce. Odměnou je, že nám to šlape a všechny nás to baví. Moje party nejsou až tak těžké. Hraju, stojím na pódiu a dívám se na celou tu partu včetně klávesistky Alenky Pohlové, kterou jsem do toho zatáhl. A je skvělé vidět a slyšet, s jakou chutí se taková banda exotů dokáže spojit. Lenka nádherně zpívá – já vím, že se to o ní ví, ale mám pocit, že její hlas je něco jako trumpeta v rukou úžasného jazzmana. Lidé ji poslouchají a něco důležitého to s nimi dělá.
Když se vrátím k tobě, zaujalo mě, že se až patologicky odmítáš opakovat. Schválně používáš jiné akordy a odlišné nástroje, než by běžný posluchač očekával, a dost si na tom zakládáš. To se tolik bojíš nepůvodnosti?
Mám to v povaze, že prokouknu systém, kterým umělci tvoří… a co jsem původně obdivoval, to se mi začne zajídat. Vznikají z toho mrzuté situace, při nichž asi působím jako náfuka. To když nejdřív nějaké kapele říkám, že se mi líbí její deska. A když potom vydá tři čtyři další a pořád zní podobně, nedokážu jí už nic pochválit, protože jsem zklamaný. Jenže ne každý klade důraz zrovna na tohle. Pro někoho je prožitek a autentičnost důležitější než forma. Mně občas taky někdo vytkne, že dělám pořád totéž. Vím, že každý má vrozené nějaké vzorce, které recykluje. Jen se snažím hledat nové cesty.
Pro mě jsi příkladem kumštýře, který prostě tvoří, co to jde, a příliš se nestará, jak to dopadne. Souhlasíš se mnou, že umělec není ten, kdo by měl a mohl hodnotit své dílo? Jeho jediná starost je psát a hrát. S otázkou, co to znamená a jakou to má cenu, ať si poradí někdo jiný.
Ať dělám cokoli, snažím se to dělat nejlépe, jak umím a můžu. Jsem u toho přítomen, bavím se tím a pak to opouštím. Jdu dál a otázky, jestli se to nemělo udělat jinak, si nijak zvlášť nekladu. Když si chybu uvědomím, příště se jí zkusím vyhnout. Taky se nesoužím tím, jestli přijde další nabídka. Vždycky se objeví něco nového! Jasně – moc rád bych třeba zase dělal hudbu k filmu. Jenže takhle si všichni přejeme spoustu věcí.
Jsem rád, že jsem naživu. Každý den bez bolesti je super. Do tohoto stadia se dostanou lidi, co si projdou sračkami, což se mi myslím stalo. Takže teď občas vypadám jako trouba, když se při natáčení nebo v šatně s jinými hudebníky usmívám na všechny kolem. Z pochvaly mám radost, ať je erudovaná, nebo naivní. Kritiku se snažím nějak vytěsnit, aby mi nepokazila den. Může být přínosem, nevím… za každým hodnocením je názor jednoho člověka. Pokud to ale někomu pomůže v orientaci, proč ne. Já jsem teď fakt vděčný za obyčejné věci. Přijet, zahrát, vidět lidi, jak se smějou. A úplně nejlepší je vymýšlet nové písničky.
Martin E. Kyšperský
Skladatel, textař, kytarista, zpěvák, producent a herec. Narodil se 10. června 1980 v Brně (za iniciálou E. se skrývá přezdívka Evžen). Vystudoval obchodní akademii, roku 1993 založil kapelu Květy, s níž od roku 1999 hraje profesionálně. Květy zatím vydaly devět řadových alb (CD Kocourek a horečka získalo cenu Anděl). Kromě toho se Martin podílel na řadě vedlejších projektů, včetně albových poct Oldřichu Janotovi, Vladimíru Mišíkovi, Jiřímu Bulisovi, divadlu Semafor či Brnu – městu básníků. Produkoval nahrávky Jakuba Čermáka, Muchy a Jana Fice, složil muziku k televiznímu filmu Jana Hřebejka Veterán. Je autorem čtyř sólových desek – za poslední z nich, Vlakem z roku 2016, si vysloužil dalšího Anděla.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
