Od roku 2011, kdy vyšlo album Bad As Me, nevydal žádnou desku. Neřídí se zákony trhu, nýbrž svými vlastními. A ty mu nedovolí pustit se do něčeho, čemu nevěří. Když už se ale Tom Waits dá do práce, třese se země a zvířátka zděšeně prchají z lesa, v němž stojí jeho chaloupka na muří nožce.

Tenhle přerostlý skřet a podivný strejda z neklidného snu už nemá nic společného s baladami, jež hrával v půlce sedmdesátých let. Tehdy Tom vymetl kdejaký pajzl v Los Angeles a s lidmi přečkávajícími noc v nonstopech zapředl tolik rozhovorů, že mu vystačily na sedm skvělých elpíček.

To je ale pryč, zrezlo to jak stará veteš, kterou dnešní Tom Waits sbírá, aby z ní vyloudil zvuky ne nepodobné apokalypse. Ve svých začátcích byl symbolem barového zpěváka a pianisty, beatnika, jemuž padá popel z cigarety do kláves. V osmdesátých letech se pod vlivem punku a industrialu přehrál do role šíleného vědátora, který krouží jako sup po kdejakém smeťáku a je šťastný, když najde rouru od kamen nebo rošt z ledničky prostě cokoliv, na co se dá dělat bengál.

Svým novým rachotem poprvé šokoval posluchače na přelomové desce Swordfishtrombones z roku 1983. Náladu desky nejlépe vyjádřil jazzový velikán Tony Bennett, když prohlásil, že na ní Tom zní jako „chlápek, kterej vysílá znamení ze svý urny“. Úvodní píseň Underground pak jednomu Waitsovu životopisci evokovala „bandu zmutovaných trpaslíků hrajících ruský pochod, dupajících po dřevěné podlaze a mlátících do kovových trubek“.

Postmoderní image 

Přišly ještě větší zkoušky: třeba na albu Bone Machine z roku 1992, kde už názvy písní jako Earth Died Screaming (Země s řevem umírala) jasně naznačovaly, co bude následovat. Ale fandové si Waitsovu postmoderní image zamilovali. Čas od času se nekompromisní umělec vracel i do polohy šansoniéra. Jen už nezpíval tím hezky nakřáplým hláskem jako zamlada. Jeho podání teď připomínalo jak se sám vyjádřil setkání Louise Armstronga s Ethel Mermanovou v pekle.

V posledních třech dekádách známe Toma Waitse také jako velkého herce malých rolí. Vyskytuje se ve filmech svého kamaráda Francise Forda Coppoly ať už jde o Drákulu, kde hrál šílence, co žere brouky, nebo nezávislý snímek Dravé ryby, kde měl drobnou úlohu barmana, jenž při utírání pultu filozofuje o čase.

Stal se také dvorním hercem režiséra Jima Jarmusche (filmy Mimo zákon, Tajuplný vlak, Kafe a cigára či letošní hororová komedie Mrtví neumírají). Tomova pomačkaná vizáž šla vždy tak nějak proti proudu let. To, že je tomuhle vrásčitému dítěti sedmdesát, je tedy spíše dobrý vtip než realita.