Na kontě už nějakou řádku muzikálových postav mám, ale Honza byl zatím nejtěžší myslím z pohledu konkurzů. Dorazil jsem tam jako každý z asi tisícovky uchazečů o roli, postupně jsem se dostal do třetího kola, kde už byl přítomný i Karel Gott. Zpívat před ním, mojí pěveckou ikonou, a celým týmem tvůrců nebylo úplně příjemné," usmívá se Jan Kopečný.

Určitě vás pak potěšilo, že jste Karla Gotta zaujal.
Měl jsem z toho samozřejmě velkou radost… Zajímavé je, že když se mi tu roli podařilo získat, maminka mi připomněla, že už ve druhé třídě jsem napsal slohovku dá-li se tomu tak říct o tom, jak bych si přál potkat se či zazpívat si s Karlem Gottem. Nevím, kde se to ve mně zrodilo. No a v Karlíně se mi to splnilo.

Jestliže máte zkušenost z jiných rolí, jsou v porovnání s nimi písně Karla Gotta těžké?
Karel Gott je strašně specifický, dokáže zpívat velké kantilény, velké tóny, má krásnou barvu hlasu. Dovolím si říct, že jeho songy jsou natolik složité a oblíbené právě proto, že je ne každý zazpívá. Když je porovnám s těmi z jiných muzikálů, jsou jedny z nejtěžších, které jsem měl možnost interpretovat.

Poradil jste si s nimi krásně.
Děkuju… Každý se narodí s nějakým předpokladem či talentem. Já mám štěstí, že mi ty kantilénové písničky sedí možná víc, než leckteré rockovější party, které jsem měl v jiných muzikálech. Nevím, takový mám pocit.

Vaše nejoblíbenější z Času růží je jaká?
Asi jako každý jsem znal ty, co nejčastěji hrají rádia To musím zvládnout sám, Stokrát chválím čas, Když muž se ženou snídá… Během zkoušení muzikálu mi ale přirostla k srdci úplně jiná písnička, kterou jsem nikdy neslyšel, a tou je Pláč. Za prvé je strašně těžká a za druhé je to takový vrchol mé role Honzy. I když to tedy není rádiově známý hit, pro mě je to píseň, kterou si užívám.

Autorem libreta je Sagvan Tofi, s nímž jste se sešel už na Dětech ráje Michala Davida…
Když mě Sagvan Tofi do Dětí ráje v Brně oslovil, mnoho kolegů mě od toho odrazovalo říkali, že to nebude úspěšný projekt, že bude mít tak dvacet repríz a tím skončí. Ale já jsem mu věřil. A dnes máme těch repríz za sebou přes stovku s muzikálem jsme objeli haly po celé republice pro šedesát tisíc lidí. Celkově mají Děti ráje, pokud to počítáme i s Prahou, něco kolem šesti set repríz. Takže když začal psát Sagvan Tofi libreto k Času růží, nepochyboval jsem o tom, že bude s písněmi Karla Gotta fungovat. Společně se všemi kolegy a tvůrci jsme se pak snažili vytvořit jakousi bustu Karla Gotta, která tady zůstane a s níž je, doufám, spokojený.

Z vaší spolupráce s publikem je zjevné, že jako zpěvák účinkujete i sólově. Pomohla vám nějak tato zkušenost zvlášť v případě Času růží?
Určitě. Jelikož od nějakých patnácti šestnácti let zpívám v kapelách a bigbandech, tak vím, že je třeba se s posluchačem nebo divákem „spojit", navázat s ním z jeviště vztah, aby odcházel s dobrým pocitem. V tomto představení se o to snažím zvláště v případech, kdy není píseň až tolik zainteresovaná do děje, ale má koncertní formu. Z reakcí diváků se dá vyčíst, že jsou spokojení.

Čas růží si už žije svým životem, brzy se soustředíte na Muže se železnou maskou. Nakolik jste se svou rolí seznámený?
Zkoušet začneme v červnu, takže zatím nijak dopodrobna. Byl jsem jen u Michala Davida ve studiu, kde mi pouštěl hudbu, ze které jsem nadšený. Ale vlastně mě to ani moc nepřekvapilo, protože Michal David je jako autor muzikálů jednička, taková jistota. U diváků jeho díla vždycky fungovala. Hrál jsem už D´Artagnana v jeho Třech mušketýrech a Nicolase v Angelice. Tentokrát jsem měl roli přislíbenou dopředu, nemusel jsem projít konkurzem, což bylo příjemné.

Jak vlastně vaše divadelní působení kloubíte se sólovým vystupováním? Kolikrát máte i dva koncerty denně…
Je to tak. Zpívám, jak už jsem řekl, s bigbandem a nově bych rád i s vlastní kapelou, která se zaměří na autorskou tvorbu. Sám se za hudebního skladatele rozhodně nepovažuju, nicméně témata, na která se hudba tvoří, bych přinášet chtěl.

Vypadá to, že žádný jiný zájem než hudbu a zpívání nemáte.
No, skoro ne… Odmalička jsem chodil do základní umělecké školy, ale že bych se hudbou někdy živil, jsem neplánoval. Po gymnáziu jsem šel taky studovat vysokou školu ekonomickou, z ní jsem ale díky okolnostem, které mě potkaly, zběhl k divadlu a už jsem se toho nepustil.

Účastnil jste se i televizní pěvecké soutěže, jak to z dnešního ohledu hodnotíte?
Bylo mi šestnáct, když jsem šel do soutěže Česko hledá SuperStar. Snil jsem o nějakém úspěchu, ale tím bylo už to, že jsem se z asi sedmi tisíc dostal do poslední desítky kluků… Ten tlak tam by obrovský. Nějak jsem vším prošel, pak mi bylo líto, když jsem vypadl, ale záhy mě to přešlo, protože přišla první nabídka do muzikálu jednoho amatérského spolku. Tam jsem si uvědomil, že mě muzikál baví. Začal jsem na sobě pracovat, až jsem jednoho dne dostal pozvání do „svého" prvního „velkého" konkurzu. Koníček se mi tak stal živobytím, což je pro mě nejvíc, co se mi mohlo stát.