„Když jsem napsal singl Tajný místa, napadlo mě vyrazit s koncerty tam, kde to neznám. Do míst, která nejsou běžně navštěvovaná, což jsou kostely. Začali jsme hledat ty polozbořené, opuštěné nebo nevysvěcené, na jejichž rekonstrukci nemá církev peníze. Zjistil jsem, že je jich po republice strašně moc. Mají je pod sebou obecní úřady nebo jsou v rukách soukromníků, kteří se je snaží zvelebit. Má to pro mě pokaždé zvláštní kouzlo – přijedete do nějaké polozbořeniny, kterou postavili někdy v patnáctém století, ale buldozerem ji zválcovat nechcete. Při všech našich vystoupeních v nich bylo vyprodáno. Se členy mé kapely jsme si řekli, že část výdělku věnujeme, na co je zrovna třeba – na fasádu, elektroinstalaci, oltář nebo zvon,“ okomentoval turné po kostelích Petr Kolář.

Je to jistě ojedinělý počin. Dá se popsat, co bylo spouštěčem k jeho uskutečnění?
To nedokážu. Prostě jsem napsal zmiňovanou písničku, pak k ní vznikl klip, který je o přírodě a o tom, že by se lidé taky mohli koukat kolem sebe. A nemusí to být zase až tak daleko. Prostě si všímat i jiných věcí než jet zajetý stereotyp. Rozšířit si obzor. Cítím v tom pokoru – ať už ve vztahu ke zmiňované přírodě, ke vzájemným lidským vztahům, k nalezení něčeho nového v sobě samém.

Jak to v praxi funguje? Podle čeho se rozhodujete, kde budete koncertovat?
Oslovujeme farnosti i obecní úřady, máme je sepsané na „á čtyřce“. Když jsme s tím začali, i jim to nejdřív přišlo divné, ale zafungovala šuškanda v tom slova smyslu, že někdo řekl – u nás už hráli a bylo to skvělé. Ona šuškanda je nejvíc, to víme obecně… Takže jsme se postupně dostali do situace, že nás sami začali zvát. V některém kostele nejsou třeba ani lavice, lidé tam stojí, hráli jsme i v pětistupňovém mrazu, a přesto přišly dvě stovky lidí, elektriku jsme tahali ani nevím odkud… Je to různé a myslím, že je to zajímavé jak pro nás muzikanty, tak i pro příchozí.

Máte nějaký konkrétní příklad, čemu jste dopomohli?
Třeba v Paštikách, což je obec u Blatné, se o tamní kostel stará manželský pár, který do oprav vráží nemalé peníze. Poprvé jsme tam hráli loni v listopadu, abychom polovinou výtěžku přispěli na zvon, který pak nechali vyrobit. Nedávno jsme tam vystupovali znovu a opět bylo vyprodáno. Díky tomu se zaplatí celý zvon. A až se bude instalovat, pojedu do Paštik zase a kouknu se na výsledek. Zajímá mě to.

| Video: Youtube

Samotná písnička Tajný místa se vám povedla. Jak k vám přišla?
Možná je to dané věkem, že se člověk zamýšlí nad jinými věcmi, než jaké pro něj byly důležité dřív. V té písni se najednou všechno sešlo nějak nově, je to taková moje sebereflexe. Všechno začalo tím, že jsem dal výpověď v divadle. Účinkování v muzikálech mě už nenaplňovalo, chtěl jsem zvolnit, soustředit se na sebe. Třicet let jsem dělal pro někoho, i když jsem mezitím nahrál pár desek, ale už toho prostě bylo moc. A tak jsem se odstěhoval za Prahu, na venkov, kde zažívám návrat k přírodě, ke které mě odmalička vedl táta. Možná právě tam to na mě nějak dýchlo, že jsem napsal Tajný místa. Když člověk chodí denně na procházky do lesa a nejezdí po Praze v zácpách, napadají ho jiné věci. Najednou se mu všechno otevře jinak. Je to po letech takové zklidněníčko.

Chcete tím říct, že se už do muzikálového světa nevrátíte?
Já nevím, nikdy neříkej nikdy. Nedávno jsem například dostal nabídku do muzikálu Trója na Broadwayi, ale s pokorou jsem ji odmítl. Nic ve zlém, ale prostě jsem se v tom neviděl. Byl jsem se podívat a klidně půjdu zase, to je vše.

Jaký klíč jste vlastně zvolil pro výběr písní na vaši aktuální akustickou desku?
V minulosti jsem nahrál dvě akustická alba – jedno v Karlíně a druhé na Žofíně. Tohle má ale jinou podobu. Obsahuje písně, které hrajeme i v rámci zmiňovaného turné po kostelích, při kterém mě doprovázejí mí spoluhráči – kytarista Ondřej Pátek, dechové nástroje ovládá Ondřej Klímek a za klávesami čaruje Ondřej Valenta. Na desku jsme zařadili i hity Jednou nebe zavolá, Ještě že tě, lásko, mám a čerstvou novinku Když láska krouží, kterou jsem napsal jako takové zamyšlení, a taky píseň Luisa, která mi naprosto učarovala. Byla to vlastně náhoda, že jsem si na ni vzpomněl. Když jsme ji s kapelou znovu nahráli, vyloupla se z ní naprosto úžasná věc plná emocí. Celkově na albu kladu důraz na čtyři hlasy, protože všichni zmiňovaní kluci na něm zpívají. Mám to tak rád už od dob Beatles nebo Marsyas, prostě sedmdesátkových kapel. Ten, kdo tehdy nezpíval, neměl šanci. Dnes, jak to tak vidím a poslouchám, jde často o vypravěče. Nechci být zlý, ale způsobily to televizní soutěže, že si každý myslí, že může zpívat. Ale tak to prostě není - každý zpívat nemůže. Je to řemeslo, kterému je třeba se nejdřív naučit.

close Petr Kolář: Tajný místa info Zdroj: se svolením Warner Music zoom_in Petr Kolář: Tajný místa

Je tahle vaše akustická záležitost předzvěstí nové autorské desky?
Ano, původně měla vyjít v této době. Ale když mi lidé začali psát na Facebook a Instagram, kde je možné sehnat podobu písní, jak je hrajeme v kostelech, vyšli jsme jim touto nahrávkou vstříc. Autorskou desku posouvám do roka a do dne.

Jak jste s ní daleko?
Mám ji celou připravenou, jenom je třeba ji nahrát.

Léto je na spadnutí – čekají vás nějaké festivaly? Podle čeho vlastně vybíráte?
Těšíme se ven. Začali jsme festivalem Votvírák, což je velká akce. Naše publikum je ale spíš na městských slavnostech, kde na nás chodí rodiny s dětmi. Má to své kouzlo, baví mě to taky. I na těch náměstích je nakonec třeba pět tisíc lidí, navíc se tam potkávám třeba s Peterem Nagym nebo Jankem Ledeckým, prostě s interprety, ne kapelami jako takovými. Občas nějaká přijede, to jo. Ale my prostě děláme tohle a zároveň pokračujeme v tour Tajný místa, takže to máme pestré.

| Video: Youtube

Přijde mi, že jste se osobnostně proměnil.
Nevím, asi je to věkem, že jsem získal jiný nadhled. Už mě nezajímá život, co mě bavil dřív, ale nejsem jediný, je to přirozené… Člověk prostě nemůže pařit do smrti. Když jsem na venkově, je to jiné, než jak jsem žil v Praze. Třikrát týdně jsem byl s kamarády v hospodě. A tlachali jsme o politice a o ženských. Na vesnici ale žádná hospoda není.

Takže váš normální den vypadá jak?
Jdu do toho lesa, sekám trávu. Už jen při této činnosti člověk vnímá jiné věci, nepřemýšlí nad volovinami, malichernostmi. Nějaká politika, která si žije vlastním životem, a na nás vůbec nezáleží… Jediné, jak bychom to mohli ovlivnit, je vzít do rukou vidle a vyházet všechny z oken. Jinak se nikdy nebudou bát. A když se nikdo nebojí, nic se nezmění. Takže nad tím nepřemýšlím. Zprávy neposlouchám, protože se z nich nedozvím nic pozitivního, pouštím si jenom muziku. Princip médií je říkat – ten se naboural, tamhle je zácpa. Proč se to děje, víme. Po republice jezdím, všímám si věcí a bavím se s lidmi, tudíž vím, co je trápí. Trápí je právě věci, které jim média předhazují. Důležité je si uvědomit, že to nepotřebujete slyšet. Pak můžete ráno vstát a normálně se nadechnout. Dřív jsem to neřešil, bral jsem to jako samozřejmost. Až jsem najednou zjistil, že na srazu základní školy už jedna čtvrtina spolužáků chybí, protože se prostě něco stalo. Aby to bylo správně pochopeno, nechci trousit moudra, já jsem lump, baví mě lumpačit. O lumpárnách jsem ale žádnou píseň nepsal.

Trošku to působí, jako byste si rochnil v samotě…
Ale jo, byl jsem teď poměrně dlouho sám, dva roky. Předtím jsem žil vždycky s někým – buď to byla přítelkyně, nebo manželka, měl jsem rodiny. Na venkově jsem si vzpomněl na to, co mě máma naučila - musel jsem se o sebe postarat, uvařit si, vyprat, vyžehlit. Základní věci, které řešíte běžně, ale chlap, který má ženskou, hází všechno na ni. Nepomáhal jsem, nedělal jsem to, nebyl jsem dobrý táta a nejsem ani dobrý děda. Vnoučata mám asi sto kilometrů od sebe, jedu za nimi dvakrát za rok, není to dobře. Takže kdybych neuměl věci, které jsem se naučil v dětství, asi bych na té samotě chcípl, nevím.

To je to fakt taková samota?
No jasně, dvacet baráků a kostel. To mám jako zazvonit na sousedy a říct jim – pojďte mi vysát, nebo utřít prach? Došla mi tam spousta věcí, hlavně že jsem vlastně holkám, i když nevědomě, ubližoval. Tím, že jsem všechno zobecňoval a řekl: Ukliď to. Teď jsem si na to sáhl sám a řekl si - ty vole, to vůbec není prdel. Nejedná se jen o úklid, spoustu dalších věcí jsem bral jako samozřejmost. Ani u svého táty jsem neviděl, že by vysával a utíral prach. Ale s mámou jim to kupodivu fungovalo.

Na druhou stranu je super, když chlap takto prozře…
Když to vyprávím klukům, kteří jsou ženatí nebo obecně dlouho ve vztahu, říkají mi - drž hubu, moc to nerozšiřuj. Odpovídám jim – tak si to zkuste. Člověk si na servis zvykne. Ale život je prostě o něčem jiném.

| Video: Youtube

Je z vás dnes spokojený člověk?
Může to tak působit, vždycky se najde nějaká mezírka. Ale to, že si člověk podvědomě najde, co by se mu líbilo, a pak to realizuje, považuju za dobré rozhodnutí. Hledat sám sebe v 57 letech? Je to vlastně fajn.