Frankenstein je pro Viktora Dyka po Procesu, Bardu Thödol (na motivy Tibetské knihy mrtvých), Anně Karenině, Faustovi, Romeu a Julii, Oidipu Tyranovi, 7 proti Thébám a Antigoně už devátou inscenací, v níž na jevišti prvního rockového divadla v Česku účinkuje.

„Když jsem do Antigony před třinácti lety vstupoval, souběžně jsem zpíval v pražském Divadle Ta Fantastika, než se v roce 2010 jeho muzikálová scéna definitivně uzavřela. Přivedl mě do něj Kamil Střihavka, s nímž se teď potkávám i v RockOpeře. V roce 2001, kdy jsme dělali na textech pro jeho desku Woo-Doo, mi říkal, že bude hrát Artuše v Excaliburu a že já bych mohl být Lancelotem. Nadchlo mě to, protože vše, pod čím je hudebně podepsaný Michal Pavlíček, obdivuju a ctím,“ vypráví Viktor Dyk.

Coby ryzí rocker jste se ocitl na muzikálovém jevišti, jaké to pro vás bylo?
Nemám herecké vzdělání, takže jsem před všemi profesionály, kteří umějí pracovat s danou látkou na nejvyšší úrovni (libreto a texty k Excaliburu napsali Karel Steigerwald, Vlasta Třešňák a Jan Sahara Hedl), pociťoval nervozitu. Zároveň šlo ale o velkou výzvu. Moc pro mě znamenalo, že se můžu učit „v přímém přenosu“ od lidí, jako jsou vedle už zmíněných režiséři Vladimír Morávek (Excalibur) a Jiří Pokorný, s nímž jsme následně nastudovali další muzikály Obraz Doriana Graye a Němcová! Jednoduše to pro mě byla velká škola, kterou teď můžu zúročovat na jevišti RockOpery Praha.

Antigona započala antickou sérii divadla, která pokračovala už zmíněnými tituly Oidipus Tyranus a 7 proti Thébám. Příští rok má být rozšířena o nový titul Trója. Víte k tomu něco víc?
Zatím ne, ale pokud bych v něm dostal roli, byl bych strašně rád. Téma samotné dává tušit, že pro něj Milan Steigerwald opět napíše hutnou muziku, že to prostě bude nářez. 

K Antigoně postupně přibyly další kusy, i takové, v nichž nehrajete… 
Ano, úspěch má i Malý princ nebo Vymítač, což je hudebně asi nejtvrdší věc, která za pár dní podnikne koncertní výlety za diváky do Brna a Kroměříže. Speciálně Vymítače jsem se účastnit nechtěl, od jeho tématu si držím odstup.

Pravda, původně jsem v něm být měl, ale poté, co jsem v únoru loňského roku přežil svou smrt, jsem si udělal rekapitulaci věcí a lidí, kterými chci, nebo naopak nechci být obklopován. Říkal jsem si, co musím v životě změnit, abych se ze všeho co nejdřív dostal, a vyšlo mi, že je hlavně třeba zpomalit a odstřihnout se od negativ, která mě před úrazem „tahala dolů“. 

Byla v tom i únava, že jste po ošklivém pádu přes zábradlí skončil v nemocnici a v umělém spánku?
V umělém spánku jsem, zaplaťpánbůh, nebyl ani minutu. To si krapet přibarvil někdo z bulvárních médií, aby byl už tak dost odstrašující příběh ještě dramatičtější, mi přijde… Ale ano, nakládal jsem si toho před úrazem opravdu dost. Vedle hraní v divadle se zabývám i hudební produkcí. Pomáhám různým zpěvákům a zpěvačkám, s nimiž pracuju ve svém malém studiu, s produkcí jejich repertoáru. A navíc se věnuju i vlastní kapele WAW. Makal jsem třeba pět dní v kuse s obrovským spánkovým deficitem. Když mě pak brácha s přítelkyní našli ležet v tratolišti krve, doktoři v nemocnici nevěděli, co se mnou bude. Tvrdili, že si u nich poležím přinejmenším dva měsíce – měl jsem rozštípnutou hlavu, zlomená žebra, nohu a naštípnutý sedmý krční obratel. Nechtěl jsem se s tím smířit a nakonec jsem šel domů po patnácti dnech, a to díky tomu, že se ve mně nastartoval neuvěřitelný regenerační turboproces. Dostal jsem druhou šanci, uvědomuju si to a děkuju za to.

Vraťme se ještě k představením v RockOpeře - jsou typická propracovanou muzikou, velkými hlasy, akrobatickou a ohňovou show i skvělými instrumentálními výkony členů kapely, kteří jsou přítomni přímo na scéně. Na jevišti vše působí kompaktně, ale určitě je za tím spousta práce.
To je pravda, sám si kolikrát na začátku vzniku té které inscenace říkám, jaký asi bude výsledek… Zainteresovaných složek je opravdu hodně, takže nejdřív zkouší každá sekce zvlášť, třeba i v rámci domácího studia, a pak se všichni sejdeme zhruba na tři společné zkoušky před premiérou. Možná to působí, že je jich málo. Ale vlastně to pokaždé stačí, všechno do sebe skvěle zaklapne, protože každý z účastníků dává do svého výkonu obrovskou energii a nadšení, které pak dokáže přenést i na diváky. Řekl bych, že symbióza mezi námi všemi funguje díky šéfům RockOpery, Pavle Forest a Milanu Steigerwaldovi. Známe se už od dob, kdy působili v rockové kapele KING SIZE. Mají můj obdiv za to, že první divadelně-rockerský stánek v Praze založili. A že v něm dávají příležitost i zpěvákům a zpěvačkám v daném žánru, které třeba na začátku jejich angažmá moc lidí neznalo. Ale vypracovali se a dnes jsou pro divadlo velkým přínosem.

A co vaše kapela WAW, máte nějaké novinky?
Ano, vydali jsme nový singl, chystáme k němu videoklip, máme nový management a po mnoha letech i nového kytaristu a basistu… S novými písněmi chceme přicházet každý měsíc a pak z nich třeba do roka složit novou desku. Zároveň máme v plánu přetočit nově i některé starší věci, aby zněly současněji. Novinek je dost. Jedna i nekapelní – s Michalem Skořepou z kapely Stroy sháníme peníze na jeho filmový grungeový muzikál VEN, v němž bych si měl také zahrát jednu z hlavních rolí.

Nemůžu se nezeptat – v jakém rodinném vztahu jste s básníkem a prozaikem Viktorem Dykem?
Říkáme mu praprastrýc. Byl to strýc mého dědečka, prastrýc mého táty.

Pociťoval jste někdy jako závazek nosit stejné jméno?
Ani ne, ale je pravda, že v rodině umělecké sklony máme, i když nejen díky němu – máma byla jazzová zpěvačka a otec pianista, skladatel a textař. Co se týká odkazu mého praprastrýce – byl to buřič, nacionalistický politik, prostě rebel! Mimochodem, nový singl naší kapely se jmenuje Zloději počestní, reflektuje současnou situaci v naší zemi a vznikl loni 21. srpna na našem soustředění v Nové Roli. Takže ano – nějaké to rebelství po předkovi Viktoru Dykovi v sobě asi mám.