Patří k velkým jménům italské a potažmo světové populární hudby. Navíc je úplně jiný než ostatní interpreti z jihu Evropy, neboť se jeho tvorba obrací pro inspiraci k žánrům jako jsou soul, blues či rhythm and blues.

Narodil se 25. září 1955 jako Adelmo Fornaciari v městečku Roncocesi a vyrůstal v Toskánsku, kde v letech 1970 až 1978 sestavil několik vlastních kapel jako Le Nove Luci, Sugar and Daniel, Sugar and Candies…

Pod přezdívkou Zucchero (respektive Sugar) se vydal zkraje osmé dekády na sólovou dráhu a ve třiaosmdesátém roce vydal debutové album. Skvělý zpívající autor a kytarista, který je díky své hlasové barvě a projevu přirovnávám k Joe Cockerovi či Rayi Charlesovi, vystoupí se svou kapelou v pátek 14. září v Kongresovém centru Praha.

Italským interpretům se daří na mezinárodní scéně pop music jen výjimečně. Vy jste jednou z těch výjimek.

Určitě za to může hudba, kterou dělám. Není typicky italská, je v ní spousta vlivů černé muziky. Od gospelu až po rhythm and blues. Tím je vlastně mezinárodní, i když po melodické stránce vychází samozřejmě z mého rodného prostředí. Jinak by to ani nešlo, člověk se přece nemůže vysvléknout ze své kůže.

Zpíváte vlastní skladby. Kde nacházíte inspiraci?

V každodenním životě. U lidí, které potkávám a s nimiž pracuji. Nejsilnější inspirací jsou pocity a emoce. Když skládám, nemyslím na to, zda je to rock nebo blues. Píši prostě to, co cítím.

Výčet umělců, se kterými jste se zatím představil v duetech, je vskutku impozantní. Eric Clapton, Bono, Sting, Paul Young, Luciano Pavarotti, Brian May, Macy Gray, Sheryl Crow… Na koho máte ještě „zálusk“?

Na světové scéně je mnoho skvělých umělců a hlasů, se kterými bych rád spolupracoval. Detaily o dalším chystaném duetu zatím nechci prozrazovat, protože jsme zatím ve stadiu jednání. Ale jestli to skutečně vyjde, pak to bude hodně neobyčejná osobnost.

Více čtěte v sobotním vydání DENÍKu!