Kliknutím zvětšíteNěkteré písně pocházejí ze začátků Antikvartetu, jiné jsou nové. Vyplývá z toho, že váš muž byl velmi plodný autor. Dá se popsat, jak přistupoval k psaní ryze vlastních písniček, a pak k těm, které „jen“ opatřil českým textem?
No, on v tom vlastně moc velký rozdíl nebyl. Když si vybral cizí nápěv a začal s ním pracovat, považoval to za své, stejně tak jako když melodii vymyslel. Sedával pak u klavíru, zkoušel všechny možné varianty úpravy a měnil harmonii, dokud to nebylo ono. Když s tím byl hotový, zasedl k počítači a psal text. Tak to bylo vždy. Až na malé výjimky, jako je třeba píseň Koukol, k níž napsal text pro svého kamaráda Jiřího Pavlicu. Ale pak si ho po vzájemné dohodě vzal zase zpět a sám zhudebnil pro Antikvartet.
Na albu je mimo jiné i písnička V Dačicích (Penny Lane), kterou si váš muž vypůjčil od Paula McCartneyho. Ten ji napsal jako nostalgii po dětství stráveném na předměstí Liverpoolu. Byla tak slavná, že fanoušci brali ulici Penny Lane útokem, aby ukradli cedulky s jejím názvem. Něco takového se dělo i v Dačicích?
To ne, ale jinak je to přesné. Můj muž znal historii této písně, a právě proto ji otextoval ve stejném duchu. V Dačicích prožil celé dětství a znal je přesně tak jako Paul McCartney Penny Lane. Často to i na koncertech uváděl, říkal lidem překlad originálu a pak citoval vlastní verzi.
Deset kusů z alba stvořil váš muž pro dětský pěvecký sbor Sejkorky, na desku je ale nazpívala profesionální Medvíďata. Nebyly Sejkorky smutné? A co vlastně Dušana na práci s dětmi nejvíc bavilo?
Sejkorky nebyly smutné, protože na vystoupeních zpívaly ty věci zase ony. Vysvětlili jsme jim, že nahrát je ale musí velký sbor, aby měly ještě lepší zvuk. A co ho bavilo na práci s dětmi? Byla to pro něj nová zkušenost, měl novou roli roli sbormistra. Dostali jsme do rukou naprosto nezkušené, hudbou nedotčené děti z malé základní školy a během deseti let jsme z nich udělali soutěžní sbor na celkem slušné úrovni. Muž byl velice náročný a důsledný, ale věděl, že je tu určitá hranice, kterou nepřekonáme. Přesto z těch dětí dokázal vytěžit maximum. Věděl, že to celé má smysl, protože díky hudbě budou mít bohatší život. A i když se jí třeba nebudou věnovat na profesionální úrovni, můžou si jen tak zpívat.
Desku Desatero setkání s Medvíďaty jste s mužem stačili dodělat úplně celou?
Ano, úplně celou, vybral i titulní fotku na přebal alba. Jediné, co chybělo, byly sleeve note a grafická úprava. Hosté na desce jsou naši dlouholetí přátelé. Harfenistka Kateřina Englichová s námi spolupracovala i na našem prvním albu a občas s námi i hostuje na koncertech, máme ji moc rádi. Jiřího Pavlicu můj manžel požádal, aby nahrál houslovou mezihru do již zmíněného Koukolu, a Jiří Holoubek byl už v té době občasným hostem Antikvartetu na koncertech, tam ta spolupráce byla předem daná.
Natočili jste už také první klip k titulní písni z nové desky Desatero.
Ano, zpívá ji Dušan, je to poslední spirituál, který ve svém životě udělal. A jak bylo jeho zvykem, stvořil silný text inspirovaný morálními hodnotami biblického Desatera, který zejména v současné době osloví spoustu lidí. Co se klipu týká režisér Radim Klimeš a kameraman Jan Červený se svého úkolu zhostili dokonale. Zachytili v něm malebnou krásu jižních Čech, ale i kousek soukromí a aktuální sestavu kapely. Hlavní protagonista ale jako by byl přítomný všude kolem.
Na prosinec chystáte slavnostní křest. Jak jej máte naplánovaný?
Ten křest je vlastně zamýšlen jako vánoční koncert, který můj muž naplánoval už před rokem. Ke spolupráci oslovil Jaroslava Krčka a Musicu Bohemiku. Tehdy jsme netušili, jak to dopadne, nicméně akce zůstala v platnosti, akorát se z ní stane vzpomínkový koncert na Dušana Vančuru. Dali jsme mu název Z Betléma se ozývá, podle jeho známého vánočního spirituálu, který společně s jeho dalšími písničkami také zazní. Mezi hosty Antikvartetu nebudou chybět, kromě již zmíněného souboru Musica Bohemica, ani Jiří a Zdenka Tichotovi, Ivo Šmoldas a Kateřina Englichová. Vše by se mělo konat 6. prosince ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.
Pokud to situace dovolí, uvažujete i o koncertní šňůře? A jaké máte vlastně představy o dalším směřování a pokračování Antikvartetu?
Koncerty plánujeme pořád, ale uvažovat o šňůře je teď prakticky nemožné, protože si to žádný pořadatel v současné situaci nedovolí. Nikdo neví, co bude zítra, natož za půl roku. A i kdyby to z organizačního hlediska šlo, nikdo neodhadne reakci diváků, jestli přijdou nebo ne. Antikvartet se v současné době znovu rozjíždí a nabírá druhý dech. Uvědomili jsme si, že to musíme být my, kteří poneseme odkaz Dušana Vančury dál. Všechny ty krásné písničky, co napsal, ať už pro Spirituál kvintet, Sejkorky, nebo Antikvartet, musíme udržet v živé podobě. Až to situace dovolí, budeme zase jezdit a hrát, jak to manžel původně naplánoval.
Antikvartet zažívá svou třetí etapu. Je to tak?
Antikvartet Dušan založil v roce 1962 jak říkal, byl to takový studentský „trucpodnik“ proti tehdejšímu Spirituál kvartetu, který vedl Jiří Tichota. Časem byl do tohoto uskupení přizván, takže Antikvartet zanikl. Jeho druhá etapa začala v roce 2013, kdy jsme už spolu s mužem přizvali ke zpívání Magdalenu Jungwirthovou a Štěpána Štrupla. Nejprve šlo o taková setkávání pro radost, pak jsme začali pro náš soubor hledat jméno. A Dušan se rozhodl pro název svého zaniklého, původně pánského kvarteta. Když nás na jaře tohoto roku náhle opustil, oslovili jsme k dočasné spolupráci jeho „spirituálského“ kolegu Jiřího Holoubka a pokračujeme dál.
Všechno dobře dopadne, slyšela jsem vás říkat. Od ženy, která si prošla bolestí pramenící ze ztráty muže, je to neobyčejně povzbuzující. Zvláště v této době. Pokud můžu být trošku osobní jak moc těžké pro vás bylo dojít k tomuto poznání? A co všechno vám to poznání dalo do dalšího života?
První čtyři měsíce po Dušanově odchodu byly pro mě nesnesitelné. Nemohla jsem se smířit s tím, že mě opustil. Moc mi pomáhali přátelé a rodina, hodně jsem četla a vyhledávala si rozhovory o duchovních tématech. Pandemie pro mě přestala existovat. Všechny ty problémy mi přišly nedůležité ve vztahu k tomu, co se může stát, když ze dne na den přijdete o nejbližšího člověka. Pak jsem to pochopila. Přijala jsem fakt, že už mi ho nikdo nevrátí, že musím žít dál a že si každý člověk nese štěstí a lásku v sobě. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, být samostatná a nezávislá, spoléhat se jen sama na sebe. To člověka hodně posílí. A nejdůležitější je právě ono pozitivní myšlení. Umět se radovat z maličkostí, nastavit svou mysl na to hezké, najít v sobě sílu a říct si už je to dobré, už to mám za sebou. To ale vůbec neznamená, že jsem na svého muže zapomněla. Naopak. Hodně jsem se od něj naučila a díky tomu teď vím, co chci a jak toho dosáhnout. Pomáhá mi a je tu pořád se mnou, i když v jiné podobě než dřív.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
