V prvních dnech média informovala o dění v Praze a Bratislavě zkresleně, tendenčně nebo vůbec ne. Na venkově byl klid a lidé pokračovali „v poklidné poctivé práci“. V prvních dnech nebylo vůbec jasné, kam se revoluce bude ubírat. Vrátíme se k osmašedesátému, k socialismu s lidskou tváří? Nebo bude změna větší? Jasné bylo jen to, že lidé odmítají vládnoucí komunistickou kastu a chtějí svobodné volby. Kdo dá dění směr a kdo si vezme moc?

Prvními vůdci revoluce byli studenti. Zahájili okupační stávku fakult. Přidávali se k nim profesoři, ve společných prostorách fakult se vymýšlela hesla a malovaly transparenty. Byla v tom ohromná energie. Studentští předáci jako Šimon Pánek, Monika Pajerová, Pavel Žáček, Martin Mejstřík, Tomáš Ctibor, Igor Chaun, Jan Bubeník či Václav Bartuška byli hrdiny dne.

Stávkové výbory na fakultách byly mozkovým trustem revoluce. Žhavily se telefonní linky, vymýšlela se řešení. Postupem času čím dál víc upadá v zapomnění role studentů a jejich vůdců, historici hledí na Občanské fórum, protože bylo schopno ovládnout balkon a formulovat politiku. V prvních dnech revoluce však byli rozhodující silou studenti.

Stávkující si uvědomují, že mnohde v republice lidé nic nevědí, a rozhodují se organizovat spanilé jízdy. Automobily se studenty míří do okresních i menších měst. Připojují se k nim herci. Jsou jako poslové z dob, kdy neexistovala média, a vykládají, co se skutečně děje o pár kilometrů dál. Ve studentské vzpouře nebylo nic utilitárního. Nikdo nemyslel na to, co by mu mohla revoluce vynést. Tělocvikáři se sami nabízeli jako spontánní ochranky hvězd revoluce Havla, Dubčeka a Komárka.

Vůdcové koordinovali stávku a snažili se povzbudit kolegy z měst, kam dosud informace nedorazily. Nepodbízeli se Václavu Havlovi, aby se přitřeli k nově vznikající moci. Šlo jim o věc samu. A ani se nezabývali tím, že teď vzniknou noví vlivní a bohatí, a oni by klidně mohli být mezi nimi. Je však nezajímala moc. Zajímala je svoboda.

Určitě by nebylo fér říkat, že vůdce Občanského fóra zajímala moc. Byli však mnohem zkušenější a uvědomovali si, že revoluce musí mít jasné cíle a jasné vedení. Bez reprezentace nemůže vyjednávat se stávající mocí a klást požadavky. Václav Havel byl svobodomyslný člověk, byl však přesvědčen, že bez určité struktury nemohou demonstranti trvale vyhrát.

Vláda triumvirátu 

Vlády v Občanském fóru se ujal triumvirát Václav Havel, Jiří Křižan a Saša Vondra. Organizovali vystoupení na demonstracích a rozhodovali, kdo bude mít přístup k jádru dění. Ve skutečnosti to triumvirát nebyl. Havel z něj tvořil minimálně sedmdesát pět procent. Získal si srdce zástupů z náměstí. Hlavně však používal své schopnosti shrnout podstatu věci, navrhnout řešení a srozumitelně a pádně je formulovat. Jeho vzestup v prvním týdnu revoluce je nenapodobitelný.

Jak vidí polistopadový vývoj Jan Hrušínský a Kateřina Konečná?

Fórum bylo vymyšleno skvěle. Mohli se k němu přihlásit „osmašedesátníci“ jako Jiří Hájek či Rudolf Battěk, levicoví intelektuálové jako Petr Uhl či konzervativci jako Václav Benda nebo Pavel Bratinka. Bylo skutečně pro všechny. A bylo nakažlivé. Skoro ve všech podnicích zakládali lidé místní občanská fóra.

Většinou v jejich čele stáli ti, kdo byli ne snad pronásledováni, ale měli „zaražený postup“ z politických důvodů. Nebyly to zprvu žádné akční výbory, které by někoho soudily či vyhazovaly. Byly to diskusní platformy inspirované děním na Václavském náměstí. Jejich členové prožívali radost a euforii, na rozhodování však vliv neměli. To spočívalo v rukou Václava Havla a jeho nejbližších přátel.

Václav Havel režíroval vystoupení na Václavském náměstí i veledemonstraci na Letné, a tím vlastně nastoloval revoluční témata. Nerozhodoval autokraticky ani nevystupoval neskromně. Radil se se svými přáteli a spolupracovníky i o maličkostech. Byl si však vědom své rostoucí autority a byl to on, kdo určoval, jak se bude dál postupovat.