Ivana Vrbová pochází z obce Vyšné u Nových Hradů. Ke své profesi se dostala díky kamarádce z dětství. „Ona byla 
z učitelské rodiny, a to mě nějak podnítilo. Tak se mi líbil jejich životní styl, že jsem se rozhodla také učit ," vypráví.

V Českých Budějovicích získala aprobaci pro nižší stupeň se zaměřením na výtvarnou výchovu. Poté vystřídala řadu škol, učila v Doudlebech, Lišově nebo Stráži nad Nežárkou. „Nejradši vzpomínám na malotřídky. Bylo tam příjemné prostředí, vesnice, kde jsme se všichni znali. Prožila jsem tam krásná léta," říká.

Dodává však, že právě práce v malotřídkách byla nejnáročnější. Učitelka tu měla ve třídě žáky z několika různých ročníků, musela pečlivěji organizovat úkoly a dbát na to, aby každý žák byl zaměstnaný.

Učitelská profese Ivanu Vrbovou vždy bavila. „Pokaždé jsem si v tom něco našla. Ve školství je nádherné, že vidíte přímo před sebou výsledky," vysvětluje. Často také potkává bývalé žáky, obvykle se k ní sami hlásí na ulici.

Děti na základní škole se však podle ní během let změnily. „Tahle generace je jiná, počítačová. Žáci měli dřív daleko více pohybu, teď tráví velkou část dne u monitorů. Musím ale říct, že naposledy jsem měla ve třídě i hodně sportovců," doplňuje.

Univerzální recept na autoritu nemá. Říká, že učitel musí ke každému žákovi přistupovat individuálně a přijít na to, jak ho zaujmout. Stejné je to i v samotné výtvarné výchově, některé děti jsou pro ní nadšené, jiné zájem nemají.

I když už Ivana Vrbová odchází do důchodu, chtěla by příští rok ještě  trochu učit. Nyní se ale chystá na prázdninový odpočinek. „Máme chalupu, fyzická činnost tam mě nabíjí. Pak mám ráda různé akce, turistiku," uzavírá.