Český lékař ve Rwandě: Saranče na sále a kukuřice za operaci

Musel přestat spoléhat na moderní medicínské přístroje, vodu na kliniku nosil z pramene, při operaci ho vyrušilo saranče 
a když si šel po práci zaběhat, místní nechápali, co dělá. Dominik Hes z Českých Budějovic působil jako lékař v africké Rwandě. Dokonce se tam oženil a nyní se vrátil domů. „Chyběly mi rohlíky a salám, ale na náročnější podmínky se dalo zvyknout," říká.

Vrátil jste se po dlouhém pobytu ve Rwandě. Jak zvládáte zimu?
Je to postupný šok. Člověk nejdřív letí do Nairobi a tam přestupuje ještě v sandálech. Pak zažije náraz v Curychu, kde už sněží. Ale protože jsem se i během pobytu několikrát vracel do Čech na Vánoce, jsem zvyklý. Naopak jsem sem rád jezdil lyžovat.

Jak vůbec došlo k tomu, že jste odjel jako lékař do Afriky?
Během studia jsem dostal nabídku zúčastnit se vědecké stáže v Súdánu. Tam se mi líbilo, dost mě to nadchlo, takže když se naskytla další možnost, uvítal jsem to. Původně to měla být Keňa, pak to změnili na jižní Súdán a nakonec mě poslali do Rwandy.

To jsou země, která nám Evropanům připadají všechny stejné. Vy jste mezi nimi rozlišoval?
Bereme to prostě jako Afriku, kde žijí Afričani, ale je to jako kdybychom nerozlišovali mezi zeměmi v Evropě, jako kdyby nám připadalo stejné Grónsko a Řecko. Takže rozdíly jsou obrovské.

Jaký byl první dojem z Rwandy?
Člověk přiletí do hlavního města, kde jsou mrakodrapy, nádherná auta, obrovské budovy a říká si, že to snad ani není možné. Ale jakmile popojede deset kilometrů, ocitne se na prašné cestě, skončí elektřina, voda a už se to blíží tomu, co asi většina lidí očekává.

Kde jste působil?
Nejprve půl roku v nemocnici. Potom organizace, která mě do Rwandy vyslala, dostavěla zdravotnické středisko vysoko v horách, kde jsem byl další dva roky. Byla to malá klinika se spádovou oblastí pro deset tisíc lidí, zasazená uprostřed hor mezi vesničkami. Tam poskytuje lékař konzultace, je tam malinká laboratoř, lékárna a místnost s několika lůžky pro akutní případy.

Co jste tam přesně dělal?
Působil jsem jako ředitel střediska s tím, že jsme měli rwandský personál – dvě sestřičky a laboranta. K tomu tam byl český lobbista, který zajišťoval technické věci a pomáhal s administrativou. Já jsem musel od rána organizačně řešit, co bude třeba udělat, a pak přijímat pacienty.

Setkával jste se asi s jinými chorobami než doma v Čechách.
To je právě omyl. Lidé si myslí, že v Africe se vyskytují jenom tropické choroby jako malárie, ale s tou jsme se setkali jen párkrát. Naopak jsme se starali o dost pacientů s nachlazením. To vzniká z toho, že ve rwandských horách už je zima, ale obyvatelé nemají kvalitní oblečení. Dost nemocí bylo stejných jako u nás. Jenže lidé jsou tam mnohem chudší, bojí se, že by v nemocnici museli platit hodně peněz a tak dlouho vyčkávají. Přijdou, až když už je to nesnesitelné, a lékař tak vidí choroby ve velice pokročilém stádiu, což se v Čechách nestává.

Liší se samotný postup léčení?
Jsou tam omezené možnosti zobrazovacích metod. U nás má lékař k dispozici spoustu přístrojů, ale ve Rwandě vám zbývají pouze ruce, oči a uši. Mohli jsme jen využít malou laboratoř a udělat rentgenový snímek. Jiná technika není.

Chyběla vám?
Měl jsem štěstí, že mi pomáhala dobrá zdravotní sestřička, respektive bratr, protože tam to jsou skoro vždycky muži. Když jsem navrhoval například udělat CT, začal se smát a říkal, že musíme pacienta vyšetřit na místě, protože ten kvůli nedostatku peněz do vzdálenější nemocnice, kde by přístroj měli, nepojede. Byla to pro mě velká škola a naučil jsem se spoléhat na jiné věci než přístroje.

Byl jste předem připravený na to, že to bude takhle vypadat?
Hodně mi pomohla ta stáž 
v Súdánu. Přibližnou představu, jak vypadá léčba v podobné oblasti, jsem měl. Například vzdělání zdravotnického personálu je tam hodně zaměřené na praxi, takže každá sestra ve Rwandě dokáže vést porod a asistovat u jakékoli operace. Některé lehčí dokonce dělají sestry samy.

Lidé si asi představují, že klinika uprostřed Afriky musí být špinavá a zastaralá. Je to tak?
Řekl bych, že vybavením připomíná českou nemocnici tak v 70. letech a co se týče hygieny, snaží se, ale je to uvolněnější. Stalo se mi, že na sál uprostřed operace vletělo saranče a kroužilo nad pacientem. Oni se snaží zavést co nejvíce evropských standardů, ale je to rozvojová země. Ve Rwandě je například elektrifikováno jen sedm procent domácností, takže jsme neměli elektřinu. Získávali jsme ji jen ze solárních panelů, což stačilo na pár minut denně. A pitnou vodu jsme si nosili z pramene.

Jak vnímají rwandští pacienti doktora-bělocha?
Jsou rádi. Nějaká nenávist 
z dob kolonialismu už tam není, naopak oni Evropany přijímají dobře a berou to jako možnost zeptat se na řadu věcí. Zároveň předpokládají, že bílý lékař zvládne prakticky nemožné. Když jim jiní zdravotníci nedokáží pomoci, vydají se k bílému lékaři. Ale vzhledem k tomu, že i my jsme nakupovali léky ve stejné lékárně jako ostatní, tak jsme nabízeli podobnou léčbu, i když jsme se snažili alespoň o lepší přístup.

Cítil jste, že je tam lékař vážený? Nosili vám pacienti dary?
Několikrát se stalo, že pacient přinesl jako poděkování třeba pytel brambor nebo hrnec kukuřice. Peníze ale nedávají, protože je ani nemají.

Kolik hodin jste na klinice trávil?
Měl jsem tam i ubytování, takže jsem byl ve službě vlastně pořád. Přes den platila devítihodinová pracovní doba 
a mimo to jsem se věnoval akutním případům. Zhruba jednou za tři dny se stalo, že někdo přijel v noci, nejčastěji šlo o úraz nebo porod. Od té doby nesnáším klepání na okno, protože to vždy znamenalo, že musím k pacientovi.

Rwanda je na rovníku, takže se nestřídají roční období a světlo je od šesti hodin ráno do šesti večer. Ovlivnilo to váš rytmus?
Naučil jsem se vstávat hodně brzo, abych využil veškerou dobu, kdy je světlo. Deváté hodině večerní jsme pak už říkali rwandská půlnoc. Co se týče počasí, tak se střídá období sucha a dešťů. V období sucha vůbec neprší, extrémně se práší, není nic vidět, těžko se dýchá a je horko. V období dešťů jsem čekal vytrvalý déšť, ale vždy jen přišla bouřka. A proto je překvapivě doba dešťů mnohem oblíbenější.

Co jste dělal ve volném čase?
Rád běhám, takže tomu jsem se věnoval ráno nebo po práci. Navíc to tam má ještě jiný rozměr. Místní nechápou, že někdo běhá jen tak, sportování je volném čase je pro ně nezvyklé, ale lidi jsou tam přátelští, takže se přidávají. Jednou se ke mně u školy připojilo sto dětí nebo se mnou běžela paní s dítětem na zádech a motykou v ruce. To 
v Čechách nezažijete.

Jsou běloši pro Afričany pořád něčím zvláštním?
V hlavním městě už ne, ale ve vzdálenějších vesničkách jsou i děti, které ho nikdy neviděly. To se potom všechny seběhnou, chtějí si pohladit ruku nebo podívat se na vlasy.

Jaké je rwandské jídlo?
Mají výborné tropické ovoce a klasickou potravou je v podstatě totéž co u nás – brambory, rýže, těstoviny. Objevují se ale i zvláštnosti, například v době dešťů přiletí sarančata a za největší pochoutku se považuje upražit je a jíst jako chipsy. Já  ochutnal, ale každý den bych to tedy mít nemusel.

Připadají naopak Afričanům zvláštní nějaké naše zvyklosti?
Je tam trochu jiný způsob oblékání. Oni vůbec nenosí kraťasy, to je pro ně jako kdyby tady někdo šel po náměstí 
v trenkách. Snadno se tak pozná turista, Rwanďané nosí dlouhé kalhoty a uzavřené boty. Já jsem se kraťasů také vzdal při cestách do města.

Vy jste ve Rwandě našel i lásku. Čekal jste něco takového?
Vůbec ne, ale potkali jsme se v nemocnici, kde byla moje žena na stáži jako psycholožka, a byla to láska na první pohled. Její rodina mě pak přijala dobře, protože mají příbuzné v Evropě a znají hodně bělochů. Nebyl to pro ně žádný šok. S předsudky jsme se spíš setkali po návratu do Čech.

Jak vypadá svatba ve Rwandě?
Tam jsou tři svatby. První civilní na úřadě, která vypadá podobně jako u nás. Nejdůležitější svatba je ale ta tradiční. Koná se v domě nevěsty, kam se sjede 300 až 500 lidí, jsou 
k tomu kostýmy a spousta zvyků, o jakých se nám tady ani nezdá. To byla perfektní svatba. Ještě nám chybí třetí – církevní, ale tu jsme si schovali až na návrat do Evropy, aby se mohla zúčastnit zdejší část rodiny. Málokdo se jako já může chlubit tím, že měl tři svatby se stejnou ženou.

Nakonec jste se rozhodl pro návrat do Čech. Proč?
Jako lékař chci získat specializaci, a to ve Rwandě nejde. Neexistuje tam profesní růst. Také jsem rád, že manželka bude moct zakotvit v Evropě.

Bylo pro ni těžké opustit Afriku?
Těžké je odloučení od rodiny, protože ta je ve Rwandě hodně důležitá. Pak záleží na přijetí, ale na nové prostředí se dá zvyknout, stejně jako jsem si já zvykl tam. Samozřejmě na ni ale čekala spousta překvapení. Například lidé ve Rwandě si myslí, že když tu máme zimu, třeba deset stupňů pod nulou, mrzne i v domech. V Africe totiž nemají topení a nenapadne je, že u nás by to mohlo být jinak. Žena si také myslela, že naše krajina snad musí být zarovnaná buldozerem, protože v porovnání s horami ve Rwandě působí Šumava jako placka.

Jaké máte další plány?
Rádi bychom zůstali v jižních Čechách. Chtěl bych pracovat v nemocnici, zakotvit tady a založit rodinu. Určitě se ale budeme vracet do Rwandy, abychom navštívili příbuzné manželky a podívali se, jak se daří klinice.