Ve sbírce má řadu pamětních medailí. I od Američanů. Ta poslední je pro něho výjimečná, má zvláštní význam. Sedmatřicetiletý farář Miroslav Zdík Jordánek, bývalý vojenský kaplan, ji v červenci převzal u příležitosti dvacátého výročí založení 4. brigády rychlého nasazení. Působil u ní osm let jako vojenský kaplan.

„Služba je pro mě uzavřená kapitola. Nyní se vynořila památka, která mi připomněla, že brigáda, kde jsem sloužil, je pořád moje rodina a že do ní – i když vzdáleně – stále patřím," říká Miroslav Zdík Jordánek, který žije v milevském klášteře a má na starosti chyšeckou a nadějkovskou farnost.

Pamětní medaili považuje za citovou a prestižní záležitost. „Zatím ji mám ještě v pouzdru. Možná, že si stužku časem připevním na uniformu k ostatním medailím z misí," předpokládá.

Miroslav Zdík Jordánek byl s vojáky čtvrté brigády rychlého nasazení třikrát v misích, jednou v Kosovu a dvakrát v Afghánistánu.

Práce v armádě ho lákala, přál si v ní strávit část kněžské služby. „Můj představený ze Strahova mi to povolil a dohromady mě uvolnil na osm let, nejprve na čtyři roky, pak to prodloužil," vysvětluje kněz, který byl pochopitelně v úzkém kontaktu s vojáky. S některými se přátelí dodnes. Setkávají se třeba v klášteře, kam za ním vojáci jezdí i se svými rodinami.

Na působení v armádě vzpomíná rád. Jak říká, každá mise byla jiná. Například během té první v Kosovu před deseti lety, kde byla bezpečnostní situace poměrně dobrá, se s vojáky mohl věnovat řadě volnočasových aktivit – výletům do přírody nebo exkurzím do srbských klášterů.

To Afghánistán byl jiný. Mnohem více tu hrozilo, že se vojáci nevrátí z patrol zpátky. „Byla to mise, kterou jsem s vojáky prožil velmi natěsno," říká ke svému působení na severovýchodě země v roce 2007. Tam plnil několik rolí, domlouval tu i projekty, byl oficiálním mluvčím kontingentu i jakousi spojkou mezi vojáky a místními lidmi.

Jeho poslední misí byl Logar, provincie jižně od Kábulu, kde byl v roce 2009. „Občas jsem se také dostal na patroly, ale moje pozice byla mnohem více na základně, kde se mnou bylo dalších asi tři sta českých vojáků a přes tisíc amerických. Péči jsem věnoval Čechům – ti byli prioritní, ale hodně jsem sloužil i Američanům. Neměli tam dost kaplanů a ti, kteří byli katolíci, si přáli mít třeba o Velikonocích bohoslužbu," vypraví.

Miroslava Zdíka Jordánka už žádná mise nečeká. Službu ukončil. Přesto je pro něj vazba na armádu stále živá. Připomněla mu to i smrt pětice českých vojáků, které sebevražedný atentátník zabil na začátku července v Afghánistánu. „Znal jsem je osobně. Voják, který útok přežil, byl těžce zraněný a později v České republice zraněním podlehl, byl můj velmi blízký kamarád a přítel, se kterým jsem byl dvakrát v misi. Jeho žena mi zavolala a poprosila mě, abych pronesl duchovní slovo při jeho pohřbu v Hradci Králové," popisuje nedávné události. S dalším mrtvým vojákem Davidem Benešem ze žateckého praporu byl v Logaru.

Smrt je odvrácená tvář služby, ale i ta k armádě patří. Setkal se s ní i Miroslav Zdík Jordánek. „V průběhu osmi let, kdy jsem byl v armádě, jsem asi pětkrát oznamoval rodinám úmrtí vojáků. Mnohé vojáky jsem také pohřbíval a podporoval jejich pozůstalé. S většinou jsem dodnes v kontaktu," vysvětluje a doplňuje, že zprávu o úmrtí zpravidla sděluje velitel brigády nebo praporu, kaplan má v týmu jakousi podpůrnou roli.

Jak Miroslav Zdík Jordánek uzavírá, působení v armádě mu dalo hlavně přátele a velmi intenzivní vztahy. „Když jsem přijel na pohřeb do Hradce Králové, mnoho lidí, které jsem neviděl třeba pět let a jenom jsme se spatřili pohledem, za mnou přišlo a objalo mě. Uvědomil jsem si, že jsme si prošli něčím náročným, co v nás vytvořilo velmi pevné pouto. To je asi to, co jsem nikde jinde neprožil," zdůrazňuje. Také poznal cizí země a kulturu a vyzkoušel si, jak říká, plno akčních věcí. „To nejsilnější jsou vztahy," dodává Miroslav Zdík Jordánek.

Oslavy 20. výročí založení čtvrté brigády rychlého nasazení se uskutečnily na začátku července v Žatci. Tam také sídlí její velitelství.