Podplukovník ve výslužbě Jiří Pavel Fafka je nejen veteránem II. světové války, ale patřil také mezi děti, které pomáhal dostat z Československa do Anglie v roce 1939 sir Nicholas Winton.

Když odcestoval jako patnáctiletý s o rok mladším bratrem tzv. Wintonovým transportem do Anglie, ani si prý moc neuvědomoval, že to bude na tak dlouho a že dojde k takové změně v jeho životě. „Pro nás to bylo takové dobrodružství. Navíc jsem se po cestě staral nejen o bratra, ale ještě o dalšího chlapce, tak jsem o tom všem ani neměl čas přemýšlet," uvedl. Mnohem horší bylo rozloučení pro jejich maminku. S tou se setkal pak až po válce.

Jakmile bylo Jiřímu Kafkovi osmnáct, vstoupil k československým vojenským jed-notkám v Anglii. „Chtěl jsem tenkrát za každou cenu do armády, nechtěl jsem zůstat stát stranou, když byla válka, chtěl jsem bojovat," vysvětlil. Krátce poté, co prošel základním výcvikem, se dostal k britskému královskému letectvu. „Chtěl jsem se stát pilotem, ale to se mi nikdy nepovedlo," poznamenal. Byl zařazen jako radista střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF.

Zpět do Československa se dostal hned po válce. Pak už vedl mimoarmádní život. Netrvalo dlouho a vrátil se do Anglie, pár let strávil i v Izraeli. Nyní žije opět v Čechách. Do Strakonic Jiří Pavel Kafka zavítal v sobotu 12. září. Byl jedním z kmotrů při křtu knihy Dušana Vávry Muži na správné straně.

Knihu přijeli pokřtít váleční veteráni

Dušan Vávra představil poslední z trojice svých publikací se společným názvem Muži na správné straně. Už pracuje na další.

Trojice knih Dušana Vávry se společným názvem Muži na správné straně, která popisuje životní osudy občanů Strakonicka v zahraniční armádě na bojištích druhé světové války, už je kompletní.

V sobotu 12. září v Rytířském sále na strakonickém hradě pokřtil poslední z nich, která ale má číslo jedna. Při svém psaní totiž pokračoval od třetího dílu zpět k prvnímu. „Tentokrát je věnována leteckému a pozemnímu personálu," uvedl autor.

Největším tahákem křtu byl Spitfire vystavený na hradním nádvoří. Maketa byla tak věrná, že vůbec nevadilo, že to není skutečný letoun. Byl to stroj, se kterým v RAF za druhé světové války létali nejvíc právě čeští piloti. Po krátkém programu s klubem vojenské historie i skotským dudákem už vše pokračovalo uvnitř.

I tentokrát bylo křtící médium velice zvláštní. Byl to anglický čaj, směs písků z pěti invazních pláží a vlčí máky, tím byly pokřtěny předešlé Vávrovy publikace. „Vlčí máky měly před rokem připomenout výročí konce první světové války," poznamenal. Dále to byla rodná zem a anglický vzduch přivezený z vloni v malé skleničce dcerou Dušana Vávry. To vše zamíchal vojenskou lžící z roku 1943.

Také kmotrů měla publikace celou řadu. Za válečné veterány jmenujme například nositele Řádu Bílého lva generála Emila Bočka, který sloužil u 312. a 310. stíhací perutě RAF. Knize však popřál vše nejlepší třeba i předseda Klubu historie letectví v Jindřichově Hradci Vladislav Burian.

Do posledního místečka zaplněný Rytířský sál vyslechl mezi představováním knihy i jejích kmotrů, slovech díků a podobně například i zvuk startujících válečných letounů.

Mezi návštěvníky, kteří si křest nenechali ujít, byl i Otto Waldhaus. „Je dobré si jména těch lidí stále připomínat, určitě si to zaslouží," řekl k počinu Dušana Vávry.

Knihám Dušana Vávry z oblasti vojenské historie ale rozhodně není konec. Už teď pracuje na další publikaci, která má nést název Vávra, těší mě. Bude v ní nejen to, co se do těch předešlých nevešlo.

Emigroval jsem, abych mohl vstoupit do americké armády a bojovat ve Vietnamu

- Manuel F. van Eyck, jeden z mála Čechů, kteří bojovali ve Vietnamu.- Změnil si jméno. Původně se jmenoval Manuel Vaněček.
- Je autorem autobiografické knihy s názvem Pešákem ve Vietnamu, zaměřené na vojenské operace americké armády v této zemi.

Knížku Dušana Vávry v Rytířském sále strakonického hradu křtil také Manuel F. van Eyck. Pod tímto cizokrajně znějícím jménem se skrývá jeden z mála Čechů, kteří bojovali ve válce ve Vietnamu.

Kolik vám bylo, když jste se do Vietnamu dostal?
Já jsem odešel z Československa v červnu 1968, tedy krátce před ruskou invazí. To jsem ale pochopitelně nevěděl. Tak jsem to prostě měl naplánované. Přišel jsem do Ameriky 3. ledna 1969 a 12. března 1970 jsem vstoupil do armády. Bylo mi tenkrát jedenadvacet let.

U jaké jednotky jste bojoval?
Nejprve musím zdůraznit, že můj odchod z Československa měl jediný cíl, vstoupit do americké armády a bojovat ve Vietnamu. Byl jsem u 101. výsadkové divize. Tam jsem byl dvanáct měsíců, to byla tehdy standardní doba služby v zahraničí.

Vzpomínáte ještě dnes na tu dobu?
Já jsem tam šel s odhodláním. Pro mě veškeré strasti, třeba už při výcviku, byly prostě nutností k tomu, abych se tam dostal. Tak jsem to bral. Už jsem několikrát opakoval, že doba v armádě i ve Vietnamu byla nejlepší částí mého života.

A co jste dělal potom?
V armádě jsem byl něco málo přes pět let. Pak jsem nějakou dobu cestoval. Dostal jsem se také do Rhodésie, kde jsem se opět zúčastnil bojových akcí proti komunistům, proti gerilám, které tam šly z Mozambiku.

Vracíte se často do České republiky?
Ano, považuji to za důležité. Pořád cítím zemi českou jako svoji vlast. Dokonce jsem tady byl už za dob komunismu, riskl jsem to. Bylo to v roce 1981. Jak jsem teď zjistil ze záznamů, kontrarozvědka mě tehdy sledovala na každém kroku.