Jaké to bylo, když vás děti nominovaly na Zlatého Ámose?
Tehdy to ještě nebyla tak prestižní akce jako dnes. Já jsem navíc trochu vzdorovala. Trvalo pár let, než jsem jim na to kývla.

S čím jste nejvíc bojovala, když jste později přestoupila na jinou školu?
Když jsem přišla učit ze základní školy na gymnázium, tak to bylo docela náročné. Můj obor je totiž biologie a matematika, ale na základce jsem učila hlavně biologii a pak třeba také pozemky nebo rodinnou výchovu. K výuce matematiky jsem se moc často nedostala. Takže i když jsem měla vizitku zkušené učitelky, tak jsem vlastně matematiku učila jako začátečník. Navíc první rok jsem učila souběžně na základní škole 
i na gymnáziu. Nechtěla jsem totiž opustit třídu, která mě nominovala na Zlatého Ámose. Takže jsem je ještě rok učila, byli totiž v deváté třídě.

Začínala jste učit na základní škole, nyní učíte na gymnáziu, je to velký rozdíl?
Děti na základní škole jsou více bezprostřední. Pozitivně vnímají, pokud k nim pedagog přistupuje jako k sobě rovnému, jsou za to rádi. Na gymnáziu s tím žáci automaticky počítají. Naučila jsem se, že je důležité brát je takové, jací jsou. Učení na základní škole ale byla skvělá zkušenost. Řekla bych, že by každý učitel měl strávit několik let právě na základce, než půjde učit na gymnázium.

Kdy jste se rozhodla stát se učitelkou?
O tom, že chci být učitelkou, jsem měla jasno, už když jsem končila gymnázium. Ale nebyla jsem úplně vzorná studentka. Věděla jsem, že chci vyučovat matematiku, tu jsem tehdy totiž zvládala 
v pohodě, nemusela jsem se ji biflovat. A k ní jsem si chtěla přibrat hudební výchovu. Jenže takovou kombinaci nakonec ten rok neotevřeli a já se rozhodovala mezi chemií a biologií. Vyhrála biologie. Na vysoké škole se pak hodně změnilo, musela jsem se učit už i tu matematiku a biologie mě začala opravdu bavit.

Co se změnilo za ty roky, co sedáváte za katedrou?
Hodně věcí. Když jsem v pětaosmdesátém roce nastupovala na základní školu ve Stříbře, musela jsem se učit říkat kolegyním soudružky, což mi moc nešlo. Pak jsem odešla na mateřskou a přišla revoluce. Po návratu jsem se naštěstí to titulování soudružkami musela zase odnaučit. Řekla bych, že se ani tak nezměnili žáci, jako já sama. Když jsem začínala, tak jsem třeba hodně řešila, že děti nedonesly domácí úkol. Teď jim klidně dám druhou šanci. Domácí úkol je přece od toho, aby si dítě látku zopakovalo, ne proto, aby úkol honem opsalo před hodinou. Hodně člověka změní také vlastní děti.

Vrací se k vám vaši odchovanci, zdraví vás na ulici?
Rozhodně, člověka potěší, že si na něj pamatuje třeba kluk, který málem propadl z biologie v osmé třídě. Ale tehdy jsem si s ním sedla, znovu probrala to, co mu nešlo, a pak ho vyzkoušela před třídou. Pro mě to byla prkotina, drobnost, ale on si pamatuje, že jsem mu pomohla a že jsem pro něj něco udělala.

I na gymnáziu máte některý ročník na starosti jako třídní?
Určitě. Nyní mám sekundu a jsou to skutečně moji miláčci. Skvěle jsme si sedli a užívám si to. Ale není tomu tak vždy. Zrovna před nimi jsem měla třídu, kde to prostě nefungovalo. Snažila jsem se pro ně dělat různé mimořádné akce, ale oni to nebrali. I to se někdy stane. Vždy se snažím dětem vytvořit bezpečné prostředí. Jde o to, aby věděly, že se nemusí stydět, když jim třeba něco nejde.

Když pak ve třídě vše nefunguje tak, jak má, tak je to asi vyčerpávají, že?
Mě nejvíce energie stojí dělat zlou. Ale někdy je to opravdu nutné. Člověk musí být stále ve střehu. Nemůže se ke třídě otočit zády, ztratit pozornost.

Setkáváte se svými žáky i mimo školní výuku?
Určitě, vedu přírodovědný kroužek, pouštíme se do různých projektů. Nechci, aby to bylo pouze o učení. Například jsme se zapojili do budování louky pro motýly. Vedu i včelařský kroužek, pořídila jsem si totiž včely. Navíc se všemi třídami jezdím na různé adaptační kurzy. Takže mě znají i žáci, které přímo neučím.

Jezdíte s dětmi z přírodovědného kroužku i na nějaké exkurze nebo výlety?
Pořádáme různé mimořádné akce, výlety, tábory a podobně. Kroužek je navíc určený pro žáky od primy do kvarty, tedy pro nižší ročníky gymnázia. Ale i ti odrostlí žáci, kteří jsou ve vyšších ročnících, se mnou jezdí 
a pomáhají mi. Vím, že se na ně mohu spolehnout, pomáhají mi s organizací a já jsem tak ve větší pohodě. Navíc to pak má tu výhodu, že se žáci znají napříč ročníky.

Jak relaxujete? Máte na to vůbec čas?
Každý někdy potřebuje vypnout. Od té doby, co mám včely, chodím je pozorovat. Vždycky jsem se smála tomu, když o tom někdo mluvil, ale nyní už to chápu. Také chodím se psem na procházky. 
No a pomalu začínám vyhlížet vnoučata. Sice se do toho zatím moji potomci nehrnou, ale uvidíme. Pravda je, že pro mě je odpočinkem také moje práce, nabíjí mě energií, což je důležité.