Mohl se snadno usadit v Praze, on se však rozhodl žít na venkově. Když foukal vítr, tak foukal, když byla hvězdnatá obloha, tak byl pod ní. Jeho prostota a láska k lidem ho řadí k nejlepším jihočeským výtvarníkům. František Peterka. K jeho nedožitým 95. narozeninám připravilo Husitské muzeum v Táboře obsáhlou výstavu. Grafika a výtvarníka připomíná asi 250 prací včetně těch, jež jsou vystaveny poprvé. „Dílo Františka Peterky je skutečně mistrovské. Udělal jednu linku a máte jasno, měl úžasné vidění a cit," říká kurátorka Lenka Zajícová.

F. Peterka
Narodil se 26. dubna 1920 v Oltyni u Tábora. Vyučil se strojním zámečníkem. Začátkem roku 1943 byl nasazen do Saalfeldu, kde těžce onemocněl. Po uzdravení se vrátil domů do Podolí. V té době vznikly první kresby. Po válce absolvoval AVU, vynikal v grafice. Dům a ateliér si pak zařídil v Čenkově u Malšic. Autor mnoha set grafických a kresebných listů. Některá díla shrnují cykly Zima, Krajina, Metamorfózy, Písně horizontu, Poezie, Krajiny domova či Návraty. Stálou expozici jeho díla nabízí Galerie Malšice. Zemřel 
11. září 2007 v Soběslavi.

Jde o průřez od 50. let až do roku 2006: rané kresebné pokusy inspirované životem 
v rodném kraji, typické dřevořezy, kresby na černém i bílém podkladě, koláže, malé grafické listy, ilustrace, drobné plastiky ze dřeva, kamene, akvarely, šperky i neznámé kraslice či hračky. Dojem z expozice, jež ve Staré radnici zůstane do 3. dubna, násobí Peterkovy nástroje jako štočky, rydla a dlátka. „Je hezké dědu připomínat, aby ho lidi měli stále v paměti a věděli, že i když tady není, může jim stále něco dát," říká v rozhovoru grafikova 64letá dcera Eva Hrušková.

Proč si František Peterka vybral malou vesničku Čenkov?
Bydlel v Podolí, půldruhého kilometru od Čenkova, kam se následně přiženil. Už tam zůstal. Byl vesnický člověk, to nám potvrdil i jeho rodokmen. Všichni jeho předkové byli zemědělci, měl to v krvi, z vesnice nikam nechtěl.

Přesto hodně cestoval po světě, v Praze měl ateliér…
Cestoval rád, ale kraj kolem Čenkova ho k sobě doslova připoutal. Miloval to tam nejvíc na celém světě. Je to ostatně vidět i z jeho obrazů, 
v nichž se k tématu vsi vrací.

Jak jste jeho profesi vnímala jako jeho dcera v dětství?
Dívala jsem se a byla součástí. Pomáhala jsem mu. Měli jsme malou tiskárnu, byla tam taková klika, tou jsem točila 
a tiskli jsme dřevořezy. Pozorovala jsem, když je vyřezával, jaká dláta u toho používal. Nebo když dělal lepty přes lupu…Odmalička mě bral do ateliéru, kde vše vznikalo.

Učil vás nějaké techniky?
Neučil. V dětství jsem jen malovala. Tužku a pastelku jsem měla v ruce od nejranějšího věku. Měla jsem ráda knížky. Jenže mě to nějak vše přešlo. Neměla jsem takový talent jako on. Nakonec jsem vystudovala ekonomickou školu a celý život pracovala na poště či kanceláři.

Nerušila jste ho jako dítě?
Já byla hodné dítě. Jako dospělejší už jsem měla jiné zájmy a nechodila tam. Vím, že když dělal něco důležitého, připravoval výstavu nebo exlibris na bienále a trienále po celém světě, to se nesměl rušit.

V kolik vstával?
Vstával brzy ráno a třeba až ve tři odpoledne šel na oběd, přičemž vůbec netušil, že už je tolik hodin. Byl do práce zabraný a nevěděl o čase, ba ani o světě. Někdy dělal i v noci, vydržel pracovat do dvou ráno, na rozdíl ode mě. Někdy si pospal do devíti, ale to šel pak rovnou dělat, bez snídaně. 
A maminka se zlobila, volala na něj, a on už zase neměl čas.

Co rád snídal?
Byl naprosto skromný člověk, který vyrůstal na statku. Jeho rodiče sloužili na statku a neměli nic, v chlívku prase, husu a slepice. Když snídal, tak čaj a chleba s máslem 
a medem. A byl spokojený.

Jakou měl povahu?
Děda byl velmi skromný, příjemný a milující. Měl obrovské srdce, měl rád všechny lidi a hodně jim důvěřoval. Občas zapomínal prověřovat. Nemůžu však říct, že by toho lidi nějak zneužívali. Možná ano, ale tak daleko jsem do něj neviděla. Myslím, že ho měli rádi. Dával jim lásku a důvěru, a tak mu ji dávali také.

A jaký byl jako otec?
Moc hodný, tolerantní. Nemohu si na něj naříkat. Přísnou ruku spíše držela maminka. On se k tomu odhodlal zřídkakdy, to už muselo být něco hodně zlého. Byla jsem ale hodná a bratr je trochu postižený, takže na něj bral ohledy. Jediné špatné bylo, že nebyl příliš doma. Neustále sháněl práci všude, kde se dalo, chopil se jakékoli příležitosti. Dělal užitou grafiku, čestná uznání, pozvánky na plesy. Zabíralo mu to hodně času, 
a když dnes prohlížím jeho kalendáře, byl třeba dva dny pryč, chvíli zůstal doma a už jel zase jinam. Když byl doma, tak byl v ateliéru a pracoval.

Moc jste si ho neužili.
Ale to zas ano. Bral mě hodně do Prahy, od té doby jsem si ji zamilovala. Vše mi ukázal, chodili jsme do divadel a na výstavy. Seznámil mě s jeho přáteli výtvarníky, u nichž jsme spali. Na to ráda vzpomínám. Určitě nás nezanedbával.

Proč neříkáte tatínek, ale děda?
To je od té doby, kdy se narodila vnoučata, která měl moc rád a bral je třeba k rybníku v Tučapech, to si užíval. Někdo se občas pozastaví a ptá se: jaký děda? Protože si myslí, že můj děda byl také malíř. To sice byl, ale pokojů. Prostě tatínek je děda.

Bylo něco, o čem v souvislosti 
s tvorbou mluvil a už nestihl?
Když ho postihla mrtvice. Posadili ho ke stolu a on psal dopisy a neustále kreslil, ačkoli to bylo nakřivo. Ale chtěl. Měl tu vůli. Myslím, že to ho děsilo. Že už nebude moct kreslit. Měl v hlavě plno nápadů, které už nemohl udělat. To bylo krátce před jeho úmrtím. Jinak nic konkrétního. On měl svůj svět a své vidění. Byl 
v tom uzavřený. Stačilo mu zajít do přírody a už měl svoji představu. Bylo to kontinuální tvoření, dělal to, co chtěl a někdy také co musel. I když ústupků udělal málo.

Tatínek tvořil v době nejhlubšího komunismu. To nebyla pro umělce jednoduchá doba.
To opravdu nebyla. Jezdili jsme do Strakonic či v Písku do Jitexu. Podnik si objednal diplom či čestné uznání, a to musel plnit, aby se uživil. Žádné zvláštní problémy ale neměl, byl mimo dosah režimu, stranou. Byl sice v komisích, například Alšovy jihočeské galerie, to byl ale jen nákup věcí. Realizoval se 
v Hollaru. Hodně se zabýval dřevořezy, které si režim a odborníci oblíbili. A jeho exlibris byly uznávané světově, dostal za ně spousty cen. Ale neprodáte je. Občas jsme prostě neměli peníze, v 60. a 70. letech to bylo docela špatné, potom se to zlepšilo.

Byl členem spolků – Hollaru 
a M57. Na koho z kolegů nejvíce vzpomínáte?
Měla jsem moc ráda Vladimíra Tesaře a on mě taky. Psal mi do památníčku, mám to doteď. Vzpomínám na pana Plachtu, Šerých, Suchánka, Komárka, Peška, ředitele Národní galerie Kotalíka, s nímž se měl tatínek rád. Dále na flétnistu Václava Žilku, který s harfistkou Dagmar Platilovou zahajovali tatínkovi výstavy. Všichni ti výtvarníci 
k nám do Čenkova jezdili. Uvařili jsme oběd, popovídali. Ještě dnes se směji, když si vzpomenu, jak mě a kamarádkám půjčil Radko Plachta svůj pražský ateliér. Zrovna praskla voda a my nevěděly, co 
s tím. To byla mela.

Dělal také věci do architektury. Kde lze tuto tvorbu vidět?
Dělal hodně mříže. Například v Soběslavi u vchodu do Blatského muzea, další je na hradě Žumberk. V Hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou má obrovskou tepanou zlatou loď, ale prý ji někdo ukradl. Hodně restauroval v kostelech kříže 
a křížky, pamatuji, že opravoval ten v malšickém kostele.

Máte nějaké své oblíbené dílo?
V tom množství, to jsou tisíce položek, nemůžu vybrat jedno. Mám ráda z každého období něco. Koláže, ranou tvorbu, úžasné novoročenky, exlibris. Neumím plavat, ale jsem unešená z moře a lodí. Tatínkovy barevné kresby lodí, pro ty mám fakt slabost.

Jaký je zájem o jeho dílo?
Od úmrtí měl zatím jen sedm výstav. Jsem ráda za každou: je hezké dědu připomínat, aby ho lidi měli stále v paměti a věděli, že i když tady není, může jim stále něco dát.

David Peltán