Mládence, který se polonahý promenáduje pasáží, hází úsměvy na všechny strany, tu pomůže s taškou, tu popřeje hezký den. Ženám, samozřejmě.

Protože jsem neměl sebemenší zkušenost s odhalováním svého přirozeně svalnatého těla na veřejnosti, dostal jsem od profíků Filipa a Jirky krátké školení. Jednadvacetiletý Filip z Českých Budějovic mi na první pohled připomínal, kromě helpboye, reklamu na fitcentrum a zubní pastu, navíc na břišních svalech byste mu mohli strouhat většinu měkčích druhů sýra, včetně parmezánu.

„Nejhorších je těch prvních deset minut, pak ti přestane být divné, že chodíš mezi lidmi bez trika," říká přesvědčivě s úsměvem. S prací modela neměl Filip do té doby žádné zkušenosti, ale přiznal, že o něčem podobném bude
v budoucnu možná uvažovat. „Nedivím se. Vypadáš, jako kdyby tě namaloval Leonardo da Vinci," projelo mi v tu chvíli hlavou.

Rada kamarádek

Filipa přemlouvaly kamarádky, aby si práci helpboye vyzkoušel. Od té doby zpříjemňuje nákup slečnám v obchodním centru IGY každou sobotu od 10 do 17 hodin.

„Chodíme jen po pasáži, do obchodů úplně nesmíme. Zeptáme se, jestli paní nebo slečna nechce s něčím pomoci, například s taškou nebo nákupem," popisuje Filip hlavní náplň své práce. Občas poradí, kam vyrazit pro plavky nebo oblečení, když jsou odmítnuti, slušně, a samozřejmě s úsměvem, se rozloučí a popřejí hezký den.

S pohledem na bronzové tělo si snažím představit situaci, kdy sympatický alfasamec Filip osloví nic netušící paní. „Jak slečny a paní reagují?" Salva smíchu. „Je to vždycky trochu šok, občas si myslí, že jim chci něco ukrást," přiznává a poukazuje na média plná informací o podobných krádežích. „Vždycky jí musím vysvětlit, kdo jsem, že je to moje práce. A že jí chci jen pomoci nebo alespoň trochu zpříjemnit den," usmívá se Filip a pokračuje veledůležitou radou. Mám si prý dávat pozor na páry. Slečnám, které si svého
helpboye přivedou z domova, pomoc raději nenabízet. „Minimálně divně koukají," znovu se Filip rozesměje a já v tu chvíli ztrácím pocit, že jeho smích je jen pracovní maskou, ale že je opravdu veselý chlapík.

Opatrně se zeptám na přítelkyni. Zdá se mi, že ne každá by snadno překousla chvíli, kdy se její milý nabízí jiné. „Nikoho teď nemám. Měl jsem dlouhý vztah, myslím, že by trochu žárlila. To je vždycky trochu nebezpečné," varuje 
a já si říkám, že Martince snad bude jedno, když se na hodinu začnu nabízet i já.

Filipovy kšandy

Dost bylo řečí, jdu do akce. 
V malé místnosti se převlékám do džínů a natahuji na sebe Filipovy kšandy. Při pohledu do zrcadla ve čtyřiadvaceti letech pochopím, co myslela maminka celá léta, když mi říkala, že jsem trochu chcípáček. Také dostávám obrovskou chuť jít plavat a z bazénu nikdy nevylézt.

Sbírám poslední zbytky odvahy a vcházím na scénu. S Filipem jako morální podporou
a rádcem v zádech.

Co??

První slečna či paní, které nabízím svou pomoc, je asi pětatřicetiletá sympatická blondýna. Oslovování cizích lidí mi není cizí, díky tomu dávám dohromady celkem smysluplnou větu. „Co???" vypraví ze sebe zmateně a já se modlím, aby neměla v tašce, kterou jsem měl 
v plánu alespoň kousek poponést, slzný plyn nebo elektrický paralyzér. Po mém hbitém vysvětlení se decentně usměje a odmítne. Já jí popřeji pěkný den a s úsměvem se loučím. Napoprvé to netrvalo dlouho, ale získal jsem cenné zkušenosti.

Trefou do černého jsou sestry. Starší tmavovláska mého věku a její sestra, která rychle mizí do obchodu s botami. Rychle vysvětlím, kdo jsem 
a znovu nabízím jakoukoliv pomoc. Slečna šla jen k pobočce telefonního operátora a nakupovat vlastně ani nechce. Vedeme nezávaznou konverzaci o počasí, koupání a nakupování v IGY. Občas se myšlenkou vrátím k Filipově ujištění, že po deseti minutách si bez trika budu připadat normálně. Jak dlouho trvá těch deset minut? Po necelých pěti minutách příjemného rozhovoru odcházím a cítím se jako mistr světa. Vždyť Filip podle svých slov zůstane v kontaktu s každou nakupující průměrně méně než minutu. Můj dobrý pocit umocní i Filipův zdvižený palec.

Je to hrozné

Za hodinu jsem stihl oslovit devět žen, tedy zhruba stejně, jako za celý život předtím.
Odezva byla vždy podobná. Překvapení, rozpačitý úsměv (který mám osobně na slečnách nejraději), decentní odmítnutí a široký úsměv na závěr. Ale když jsem odhalil svou pravou identitu a zajímal se, jak ženy na podobnou nabídku reagují, byl jsem překvapen. Dvojici slečen jsem chtěl nejprve jen pomoci s nákupní taškou plnou jídla. „Ne, děkuji," slyším chladnou odpověď.

Říkám si, že ženská emancipace překračuje všechny meze. Vždyť ta taška byla tak velká a jistě těžká, že jsem ji ve skutečnosti ani nést nechtěl. Ptám se proto na názor na služby helpboye.
„Přijde mi to hrozné," říká blondýna, pokračuje ve skládání nákupu do tašky a pokračuje.
„Kdybych tady měla dítě, hned ho odvedu."

Pohled mi netečně sklouzne do míst, která mi běžně zakrývá tričko nebo košile, a neptám se, zda hodnotí pouze mě nebo práci helpboye obecně. Profesionálně popřeji hezký den a loučím se.

Jiné slečny ale tak přísné nejsou. „Je to příjemné letní osvěžení," usmívá se mladé děvče okolo pětadvaceti. „Myslím, že je to dobrý nápad, holky to určitě ocení. Od vás bych si klidně odnést tašku nechala," loučí se.
Ale hodina mně vyměřená byla pryč a slečna bohužel stejně žádnou neměla.