Denně se dotýká ručně psaných knih z 19. i 16. století a pohybuje se po místnostech, v nichž je uloženo přes deset kilometrů vzácných materiálů. Laděna Plucarová je archivářka a vedoucí oddělení správy fondů a sbírek Státního oblastního archivu v Třeboni. Působí tu již více než dvacet let. „Dotýkat se starých knih je pro mě stále výjimečné. Úžasný je ale především ten adrenalin, když člověk konečně najde to, co dlouho hledal," říká.
Proč jste si vybrala právě povolání archivářky?
Pro mě to byla asi ta pravá cesta. Dějepis byl můj nejoblíbenější předmět na základní škole i gymnáziu. Pak jsem sice poněkud přehodnotila své ideály a nešla studovat jednooborovou historii, ale vzala to oklikou přes aprobaci český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Rok jsem učila, pak přišla o práci a obcházela různé instituce. Mezi nimi byl právě třeboňský archiv. Zrovna v tu chvíli, v roce 1991, tu měli volné místo.
Jak vypadá běžný den člověka, který pracuje v archivu?
Práce tady je barvitá, pestrá, zahrnuje různorodé činnosti. Laikům je asi nejbližší to, že vyřizujeme různé žádosti, většinou úřední. V historických materiálech se hledají doklady k majetku a osobám, mnoho žádostí se týká dědictví, majetkoprávních problémů, historií domů nebo osudů výrobních objektů, cest, lesních nebo zemědělských pozemků. Aktuálně nás nyní zaměstnává vyhledávání dokumentů k církevním restitucím. Soukromé osoby zase většinou žádají vyhledávání předků. Další naší téměř denní prací je příprava materiálů do badatelny pro zájemce, kteří si je tu sami chtějí prostudovat. Důležité je také zpracování archiválií, to znamená, že nevzhledné hromady papírů musíme přebrat a systematicky roztřídit. To by měl být základ práce každého archiváře. A v neposlední řadě archivář je multifunkční člověk, který musí zvládat i přesuny materiálu nebo úklid.
Lidé u vás žádají o vyhledání předků a vytvoření rodokmenu. Je velký zájem?
Zájem rapidně poklesl, protože od roku 2007 jsme začali jako první archiv v České republice digitalizovat Sbírku matrik Jihočeského kraje, která obsahuje téměř sedm tisíc svazků knih. Naskenované matriky jsme začali postupně společně s velmi přehledným inventářem zpřístupňovat na speciální webové aplikaci na stránkách našeho archivu. Práce na digitalizaci matrik skončily v roce 2010. Každý nyní může digitální archiv bezplatně využívat a předky si tam vyhledávat z domova sám. Ostatně příprava podkladů pro digitalizaci je naší další činností, kromě Sbírky matrik je možné studovat kompletně digitalizované soupisy poddaných a stále se pracuje na digitalizaci sčítání lidu, kronik a také map. Od roku 2015 se počítá s digitalizací pozemkových knih a urbářů.
Jak mohou zájemci najít předky v archivu na internetu?
Není to zase až tak jednoduché, jak by si někdo mohl myslet. Je k tomu potřeba znát základy místopisu, chronologie a především zvládat čtení starších typů písma. Na to narazí v digitálním archivu úplně každý. Už některé zápisy před rokem 1850 mohou působit problémy se čtením a také potíže jazykové. Matriční zápisy jsou totiž také v němčině a latině. Pro začátek hledání je nutné si doma shromáždit všechny doklady, které se týkají předků, dát si je do nějakého přehledu a od nich se potom odpíchnout směrem dolů.
Musím mít pro začátek hledání velmi staré podklady?
Důležité je, aby si badatel uvědomil, že shromáždí-li ze svých zdrojů materiály, které končí ve 30. letech, stále je to velmi mladý údaj. V našem archivu máme uloženy až matriky narozených starší sto let a matriky oddaných a zemřelých starší 75 let. Do té doby zůstávají svazky na příslušných matrikách obecních nebo městských úřadů, protože lidé v nich zapsaní mohou ještě potřebovat duplikáty rodných, oddacích a dalších listů.
Jaké údaje mohu přesně najít
v digitalizovaných matrikách?
V matrikách jsou údaje
o narození, křtu, sňatcích
a úmrtí, tedy základní biografická data každého jedince. Zápisy po roce 1850 bývají velmi obsažné, z jednoho můžete získat hned tři generace – je tam informace o narozeném dítěti, jeho rodičích
a prarodičích, dozvíte se, kde bydleli, jaké měli povolání. Čím víc se ale dostáváte pod rok 1800 a hlavně 1750, tím je informační hodnota zápisů chudší, odkazy na další generace nelze vyčíst a hledání je mnohem složitější. Často pak matriky jako pramen selžou
a v tu chvíli je nutné zkombinovat jejich studium s jiným archivním pramenem, většinou to bývají pozemkové knihy nebo soupisy poddaných.
Když vy osobně sestavujete někomu rodokmen, je to náročné?
Každé rodopisné hledání je individuální, nelze dopředu určit časovou a finanční náročnost. Někdy celá rodina
v několika generacích žije na jednom statku a nevěsty a ženichy hledá ve stejné vesnici nebo blízkém okolí, takže se při hledání pohybujete pořád jen v rámci jednoho farního úřadu. Takové hledání je pro zkušeného archiváře rychlé. Jsou však také rodiny, které se různě stěhují, přesunují, jejich osudy se komplikují
a v tu chvíli se hledání prodlužuje a prodražuje.
Kolik tedy stojí profesionální zpracování rodokmenu?
V zásadě platí, že to není levná záležitost. Za pět set korun se toho moc hledat nedá. Úhrady jsou vázány celostátně platným ceníkem, nejjednodušší hledání stojí 350 korun za hodinu. Složitější a náročnější hledání pak 600 korun za hodinu. Každý žadatel by měl počítat řádově s obnosem v deseti tisících. Rodopisné hledání proto rozfázujeme do několika kroků. Od výchozího předka vyhledáme dvě generace směrem do minulosti, což je výhodnější finančně pro žadatele a časově pro nás. Chce-li pokračovat více do minulosti a je-li to možné, pak pokračujeme ve vyhledávání dále. Máme ale také zkušenost s tím, že spoustě lidem rodokmen pro období 19. století stačí.
Jak daleko se dá dojít?
V tom nejjednodušším případě rodopisné hledání obsáhne 19. a 18. století. Když dojdeme pod rok 1700 nebo dokonce 1684, pak jsou výsledky bádání skutečně velmi daleko. Nejstarší matriční kniha, kterou deponujeme
v našem archivu, je z římskokatolického farního úřadu ve Vyšším Brodě a zápisy v ní začínají roku 1589.
Jaké podklady pro vyhledávání je nejlepší přinést?
Lidé by měli doma takzvaně vyprázdnit šuplata a zpovídat prarodiče nebo příbuzné, shromáždit rodné, oddací, úmrtní listy babiček a dědečků, ještě lépe prababiček
a pradědečků. Čím více dokladů, tím lépe pro orientaci ve vlastní rodině. Pro rodopisné pátrání je však také nutné si ujasnit, v jaké rodové linii chci s pátráním začít, zda v linii otcovské nebo matčině. Představa, že chci dosáhnout pěkně zpracovaného rodopisného stromu, je naivní a navíc její realizace velmi náročná.
Překvapilo vás někdy ve vaší práci něco?
Například nás všechny neustále překvapuje představa některých žadatelů, že když se jmenují například Švamberk, tak jsou šlechtickými potomky. Další hojně rozšířenou chimérou je, že řada předků jsou potomci francouzských vojáků z napoleonských válek. Často to pravda není. Téměř vždy jsou překvapivé soudní spisy s plejádou skutečně nepřeberných případů.
Všímáte si v rodokmenech zajímavých osudů?
Určitě ano, sleduji nejen zajímavé osudy, ale hlavně běžící život, který je v zásadě pořád stejný, stále se musíme postarat o rodinu, děti, své rodiče, zajistit příbytek, oblečení, potravu, finance. Spousta dětí našich předků se ale až do konce 19. století nedožila dospělosti, zemřely záhy po porodu nebo v dětském věku. Někdy se také z hledání vyloupne známá, slavná rodina.
Co se vám při práci dostane do ruky nejvzácnějšího?
Nejstarší archiválií uloženou v našem archivu je nedatovaná listina biskupa Daniela z milevského kláštera. Její vznik je podle expertiz kladen před rok 1198. Nejstarší datovaná listina pochází z roku 1207, král Přemysl Otakar I. v ní potvrzuje darování vsi Týnčany milevskému klášteru. Největším pokladem v našem archivu je však rožmberský archiv, který je rozdělen do čtyř sbírek nesoucích názvy Historica, Cizí rody, Cizí statky a Cizí doly a obsahuje materiály
k politickým, správním, právním, hospodářským, vojenským, církevním a kulturním dějinám celého českého státu a střední Evropy vůbec. Sbírka Historica je od roku 2000 prohlášena za národní kulturní památku.
Musí se při práci s takovými materiály dodržovat nějaká pravidla?
Nosit ochranné pomůcky, rukavice, dbát zvýšené opatrnosti, používat pevnou podložku. Také je nutné vždy počítat s tím, že na jakékoliv dokumenty padá prach a i když se dbá na očistu a správné uložení, pokaždé se umažete. Pro uchazeče o místo archiváře je tak velkým problémem alergie na prach a pyl.
Je těžké naučit se číst staré typy písma?
Když člověk začíná a nedokáže některou pasáž přečíst, někdy až propadá zoufalství. Čas a zrak, který si na typ písma zvykne, to ale vyřeší. Jedna z pomocných věd historických nese název paleografie a zabývá se typy písma, psacích látek a podobně. Studují ji všichni na historických oborech na vysokých školách. Nikdo učený z nebe nespadl, pro odborníky i laiky existují paleografické čítanky, kde jsou uvedené vzory psacího písma z různých období. Ale ne všechno je napsáno krasopisně. Horší jsou v tomto ohledu matriky, protože do nich zapisoval farář, kostelník nebo učitel a ti neměli precizní rukopis jako profesionální písaři například soudních či velkostatkových kanceláří. Obecně velmi špatně se čtou latinské texty, jsou plné zkratek a je třeba umět jazyk.
Je vaše práce i fyzicky náročná?
Pro ženu v této profesi určitě ano. Knihy v archivu opravdu lehké nejsou, depozitáře mají police ve velkých výškách, často se něco přesouvá, stěhuje. Neskutečně tu trpí i zrak, nejhorší je kombinace počítače a staré knihy – čtete starý text a rovnou jej přepisujete do počítače.
Kolik kilogramů materiálu máte v třeboňském archivu?
U nás se archiválie neváží na hmotnost, to dělají pouze Britové. My je měříme na běžné metry. Přímo v Třeboni je veliké oddělení správy fondů
a sbírek, máme tu přesně
10,228 kilometru archiválií.
Má smysl, aby k vám lidé nosili pozůstalosti po předcích?
Vždy záleží na tom, čí je to pozůstalost. Když se jedná
o význačné osoby, pak se předpokládá, že měli například dobře vybavenou knihovnu, byli činní ve svém oboru a zůstanou po jejich práci knihy, studie, články, výpisy. Vždy je dobré se pozůstalostí probrat
a eliminovat osobní věci, které mají největší význam pro rodinu. Pozůstalosti se pak řeší se specializovanými ústavy, Akademií věd nebo příslušným muzeem.
Je archivářství profese, u níž lidé zůstávají a nechtějí měnit?
Většinou ano, na místě vás drží výjimečná práce s krásným materiálem a v našem případě i na úžasném místě
v třeboňském zámku. Hodnota archiváře navíc s přibývajícími roky stoupá.