Hudba začíná tam, kde slova končí, říká kytarový mág Lubomír Brabec

Pokud vyslovíte slova „kytarový virtuos" zákonitě vás napadnou ta, která k nim patří: Lubomír Brabec. A právě tento famózní kytarista a umělec se ve čtvrtek 
27. srpna představí ve Strakonicích. A to na koncertě Svatojánského hudebního festivalu v kostele sv. Markéty společně s dětským pěveckým sborem Fere Angeli řízeným sbormistryní Marcelou Mikovou. „Už jsem před pár lety s tímto sborem vystupoval. Velmi mě překvapila profesionalita paní sbormistryně Marcely Mikové. Vede děti skvělým způsobem," řekl Lubomír Brabec pro Strakonický deník.

Když jsme připravovali tento rozhovor, zmínil jste, že už jste 
s Fere Angeli vystupoval. Jak na vás sbor a Marcela Miková zapůsobily?

Se strakonickým dětským sborem Fere Angeli jsem vystupoval poprvé před pár lety ještě se zpěvákem Danielem Hůlkou. Velmi mě překvapila profesionalita paní sbormistryně Marcely Mikové. Vede děti skvělým způsobem. Myslím, že pro každé dítě je práce ve sboru velkým přínosem. Naučí se zde disciplíně, ale především vnímat krásu hudby. A život s hudbou je pak bohatší. Děti zpívají krásně čistě a s radostí. Líbí se mi také šíře jejich repertoáru, který jsou schopny zazpívat. Již tehdy, při mém prvním vystoupení se strakonickým dětským sborem, jsme si řekli, že v budoucnu něco společně připravíme. 
A již je to tady! Moc se na spolupráci těším.

Máte chalupu v Čepicích nedaleko Sušice. Co pro vás tento kout znamená?

Mám rád řeku Otavu. Je to jedna z mála řek, která nebyla zasažena regulacemi přehrad. Jsou na ní jezy ještě ze středověku. Já se k této řece a na Šumavu vůbec od dětství vracel tak dlouho, až jsem tu zůstal. Zhruba před osmi lety jsme s přítelkyní Otavu sjížděli a úplně náhodou mi padla do oka jedna chalupa. Nikdy jsem chalupu nechtěl ani žádnou nehledal, ale najednou jsme míjeli půvabné místo, v první vesničce za Sušicí, kde byla chalupa 
s plážičkou přímo u řeky. Nahlas jsem se zasnil, jak krásně by tu bylo. Dcera si všimla nápisu „Na prodej" a za tři dny byla chalupa naše.

Takže téměř domov?

V Čepicích jsem se dokonale zabydlel, do Prahy už jezdím jen na skok. Mám zdejší kraj moc rád a nejvíce mám rád zdejší lidi. Tady, 
v jihozápadních Čechách, mají lidé k sobě blízko. Jsem přesvědčen, že k tomu přispívá i socha sv. Jana Nepomuckého, kterou jsem v Čepicích na mostě nechal postavit. Jde o největší skleněnou plastiku tohoto světce na světě, kterou vytvořila Vladimíra Tesařová a požehnal jí pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Dříve bývala socha sv. Jana Nepomuckého v každé vesnici a já jsem měl potřebu tuto českou tradici v Čepicích obnovit. Jan Nepomucký je patronem nejen vodáků, kteří tudy projíždějí, ale je „stavitelem mostů" mezi lidmi a národy. Stává symbolicky na mostech, aby sbližoval lidi. A jak je vidět, u nás v Čepicích to funguje bezvadně.

Je o vás známo, že jste plzeňský rodák. Máte snad také vztah 
k našemu kraji?

Narodil jsem se v Plzni, ale celý život mne to táhlo do jižních Čech k řece Otavě. A jak léta jdou, nechyběl rok, abych si na ni nevyrazil na vodu. Od nás – z Čepic – je to do Strakonic co by kamenem dohodil. Často jsem ve Strakonicích také koncertoval. Na zámku i v kulturním domě. Naposled to bylo, myslím, v kulturáku právě s Danielem Hůlkou a strakonickým dětským sborem Fere Angeli. Bylo zcela vyprodáno! Stejně tak dobře znám krásné okolí, zámek Štěkeň, kde žil barokní loutnista Jan Antonín Lossy, pro kterého byl napsán Leopoldem Silviem Weissem Náhrobek, který zazní na koncertě ve Strakonicích. Občas se také jezdím podívat na poutní kostelík ve Lhotě u sv. Anny. 
A přiznám se, že to zde mám rád.

V roce 2013 jste oslavil významné životní jubileum. Jaké byly oslavy?

Od společnosti Supraphon jsem dostal Diamantovou desku za téměř půl milionu prodaných zvukových nosičů. Sám jsem však také připravil dárek pro své posluchače. Na narozeninovém večírku jsme pokřtili nové CD s názvem Romance. Jsou na něm ty nejsladší kytarové melodie. Jsem hrdý na to, že kmotrem desky byl filmový režisér Jiří Menzel. Jak titul prozrazuje, nahrávce vévodí nejslavnější kytarová skladba známá po celém světě 
z filmu Forbidden Games (Zakázané hry). Na CD najdete též slavnou Cavatinu 
z filmu Deer Hunter (Lovec jelenů) a nechybí zde ani Adagio z Concierta de Aranjuez. Jakýmsi vyvrcholením pak bylo, když jsem při státním svátku 28. října obdržel na Pražském hradě státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury.

Kromě hudby se také věnujete sportům. Jaké nejsilnější zážitky máte ze svých sportovních disciplín – z kola, lyží, vody, z ježdění na koních? Který z těch koníčků je nejnebezpečnější? Dáváte přednost spíše sportu či hudbě?

Občas slýchám, že mám nebezpečné koníčky, ale já si to nemyslím. Nevěřím, že divoká voda, jachting, potápění, canyoning a jízda na koni je nebezpečnější než procházka po Václaváku v jedenáct večer. Mám rád sporty, které jsou něčím víc než sporty. Které neosloví jenom vaši ctižádost, ale také váš smysl pro krásu. Pro dálku. Pro něco, co vás teprve čeká. Hudba je však pro mne vším! A speciálně ta „vážná" je krásný rozměr, který dokáže v určitých momentech života neskutečně pomoci. Člověk 
k ní ale musí dospět a pak 
v ní najde úplně všechno. Začíná tam, kde slovo končí, 
a pokud je pravda, že hranice slova jsou hranice světa, pak hudba nás dostává za tyto hranice. Mám radost, že na mé koncerty chodí čím dál tím více lidí a že většina mých koncertů je vyprodána.

Ve Strakonicích budete hrát 
v srpnu v kostele sv. Markéty. Jsou pro vás koncerty v kostele obvyklé? A proč jste se rozhodli udělat jeden z koncertů Svatojánského hudebního festivalu právě ve Strakonicích?

V kostelích koncertuji často. Jejich duchovní prostředí je jak pro mne, tak pro posluchače inspirující. Stal jsem se také předsedou Otavské svatojánské společnosti 
a tam jsme se rozhodli pokračovat v šíření Nepomuckého kultu prostřednictvím hudebního festivalu. Při výběru měst byly Strakonice mezi prvními. Dnes již málokdo ví, že v barokní době, při kanonizaci sv. Jana Nepomuckého, byl ve Vatikánu takzvaný Strakonický svatojánský zázrak uznán jako jeden ze zázraků podmiňujících kanonizaci. Ještě nikdy jsem ve strakonickém kostele sv. Markéty nehrál, a tak se na koncert těším. A také proto jsem si přizval již zmíněný skvělý dětský strakonický sbor Fere Angeli. Celý festival je pod záštitou Jeho Eminence Dominika kardinála Duky a ministra kultury ČR Mgr. Daniela Hermana.

Mnoho lidí spojuje odpočinek 
s hudbou, ale vy jste s hudbou celé dny a hodiny. Jakou hudbu tedy nejraději posloucháte, pokud chcete při ní odpočívat?

Mám pocit, že člověk, který neobjevil svět hudby, žije jako by napůl. Vážná hudba je krásný rozměr, který dokáže v určitých momentech života neskutečně pomoci. Ať máte lítost, bolest či radost. Anebo se chceme jen v klidu zastavit. Člověk k ní ale musí dospět a pak v ní najde úplně všechno. Hudba začíná tam, kde slovo končí, a pokud jsou pravdivá slova filosofa, že hranice slova jsou hranice světa, pak hudba nás dostává za tyto hranice a vlastně se 
s ní pohybujeme v nebeských výškách.

Máte také své životní krédo či motto?

To krédo je z mého pobytu v Antarktidě. Převzal jsem jej od polárníka, Jihočecha, Jaroslava Pavlíčka: „Kdo chce jít, tak jde!" Ta věta vylučuje jakékoliv vymlouvání na špatnou výstroj, únavu, stáří a nedostatek prostředků. Platí to o sportu, o sborovém zpěvu, o hře na kytaru i o posluchačích na koncertě.