Dvě logické otázky se nabídly v průběhu hlavního líčení se slečnou Kateřinou, obviněnou z poškození cizí věci. Proč by měla škrábat do laku cizího vozidla v přítomnosti osoby, která ji mohla ztotožnit - to by přece hraničilo se ztrátou soudnosti až příčetnosti, řekl  její obhájce. Druhou otázku si kladl soud: Proč by poškozený a „jeho" svědkyně měli křivě obviňovat někoho jim neznámého?!

Detaily strany popsaly rozdílně. Podle Kateřiny začala být ta žena arogantní, proč prý by měla někam poodjíždět, když ona má k nasednutí místa dost, a kdyby ne, může si prý za volant přelézt z druhé strany. Že je to její problém, když neumí parkovat a postaví se doprostřed mezery. Když obviněná dovysvětlovala, že je po operaci a obtížně se pohybuje, odvětila jí prý něco o „pr…". Nato se slečna Kateřina přece jen vsunula do  auta a odjela.

Podle její „odpůrkyně" začala obviněná rozhovor otázkou, jestli to myslí vážně, a aby s tím autem okamžitě odjela. Zeptala se jí, proč by měla, když k nastoupení má místa dost. Poté ta paní bez problému nastoupila. Svědkyně zahlédla zadním oknem oktávie, jak při tom vytahuje ruku z pootevřených dveří svého auta „přes uličku" k zadním dveřím jejich auta. Uslyšela „chrchrkrrrrrr",  ta paní vycouvala a odjela. Na laku škodovky po ní zůstaly tři škrábance.

Na dotazy řekla, že umí řídit, ale neměla prý důvod popojíždět, nechtělo se jí. Incident ji rozhodil, nevěděla, jak reagovat. S partnerem pak jeli na policii věc oznámit.

Majitel vozidla popsal, co se od „zaparkované" přítelkyně dozvěděl, a na okraj obecného problému s místem na parkovištích přidal osobní zkušenost z Prahy, kde je prý běžné nalézat do auta dveřmi od spolujezdce. Od obžalované chce náhradu škody 14 051 korun.

Obhájce navrhoval doplnit dokazování vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem, zda jeho klientka tehdy po operaci mohla udělat tvrzený pohyb rukou ze dveří svého auta k vozidlu poškozeného, soudce to ale zamítl.

Státní zástupce měl vinu obžalované prokázánu bez jakékoliv rozumné pochybnosti. Svědkyně popsala věrohodně kontroverzi s obžalovanou, která k poškození vozidla byla nepochybně motivována tím, že jí nebylo vyhověno.

Líčení pohybu vystrčené ruky obviněné z auta a škrábavém zvuku konvenuje s technickými zjištěními a znalec tento vznik poškození považuje za technicky přijatelný. „Není zjišťován důvod, aby si svědkyně vymýšlela, ani majitel vozidla nemá žádný motiv ke křivé výpovědi," uzavřel žalobce.

Obhájce mínil, že bez provedení navrhovaného důkazu, zda je možné, aby obviněná na vůz dosáhla, i pokusu, zda je tvrzené škrábání do laku vůbec do vozidla slyšet při zavřených dveřích, přetrvávají o činu pochybnosti, a slečna Kateřina by tedy měla být obžaloby zproštěna.

Soud ale shledal obžalovanou vinnou poškozením cizí věci. Svědkyně o události vypovídala bez vnitřních rozporů, její popis skutku je logický, přesvědčivý. Soud nepochybuje, že tak se to odehrálo.

K namítané nelogičnosti poškrábání auta před svědkyní, od níž mohla očekávat, že ji identifikuje, připomněl soud správní řízení obžalované ve sporu se sousedem, kdy se slečna Kateřina obdobně nelogicky snažila dostat v pátém měsíci  těhotenství do výtahu s mužem,  s nímž těsně předtím měla konflikt  a který je proti ní podle jejího tvrzení trvale nepřátelsky zaměřen.

Jak poškrábání auta před svědkem, tak provokace u výtahu by byly nelogické, ale jen u člověka racionálně uvažujícího, naznačil soudce. V případě auta šlo o zkratovou reakci ženy, která se cítila poškozena jednáním svědkyně, a rozhodla se „dát jí za vyučenou", řekl.

Soud slečně Kateřině uložil  tři měsíce podmíněně na rok a povinnost nahradit majiteli škodu. S požadavkem na sankci z prodlení ho ale odkázal na řízení občanskoprávní s poukazem na to, že na vyhrocení situace měla podíl také jeho partnerka. Mohla mu předejít, nic jí nebránilo ze slušnosti s autem popojet. Jenže si řekla ne a ne, a tvrdohlavě, lidsky nevhodně, neustoupila.

Proto soud, volně řečeno, vznesený nárok jejího poškozeného partnera „výchovně krátil" - o požadovaný „výdělek" ze situace… Rozsudek není pravomocný.