Potkáváme se už několik let a většinou má s sebou pouzdro s houslemi. Petra Bedřichová, učitelka na Základní umělecké škole Strakonice, matka dvou dcer, také budoucích muzikantek, Pavly a Evy. „Talent jsem zdědila po svém dědečkovi. Byl to výborný muzikant, který přes zimu hrával na kontrabas 
u cirkusů slavných jmen. 
A hudební sklony po něm určitě podědily i moje dcery a jeho pravnuk," říká. Letos v březnu jí bylo z pověření hejtmana Jihočeského kraje Jiřího Zimoly uděleno ocenění Vynikající pedagog Jihočeského kraje.

PETRA BEDŘICHOVÁ

Kde se ve vás vzaly hudební sklony? Po kom jste je zdědila?

Hudební sklony jsem určitě podědila po svém dědečkovi, který hrával na kontrabas. Přes zimu se živil tím, že jezdil na štace s cirkusovými kapelami a byly to, v té době, cirkusy velmi zvučných jmen. Prý to byl výborný muzikant, ale já si ho už bohužel nepamatuji. Mrzí mě, že jsem ho nemohla slyšet, že jsme si spolu nikdy nezahráli. Dědečkovy geny musely ale být opravdu silné, protože kromě mých dcer i jeho další pravnuk je muzikant a má na konzervatoři vystudovaný přímo kontrabas.

Kdy a na jaký nástroj jste poprvé začala hrát?

Hrát jsem začala v osmi letech na housle.

Kam jste chodila do „lidušky"?

Chodila jsem do LŠU ve Strakonicích k panu učiteli Milanu Švecovi a dodnes na něj ráda vzpomínám.

Dědeček Petry Bedřichové - Antonín Houdek - hrál na basu. Na kolik dokážete hrát nástrojů a který je pro vás ten nejposvátnější a proč?

Tak kromě houslí dokážu své žáky doprovodit samozřejmě na klavír, ale za klavíristku se opravdu nepovažuji. Pár akordů vyloudím také na kytaru, nicméně pokud je otázka takhle přímo položená, musím odpovědět, že jsem houslistka. Za nejposvátnější samozřejmě považuji housle, jsou pro mě nejemotivnějším hudebním nástrojem.

Hudba je pro vás nejen koníček, ale i povolání. Kde jste hrála, než jste začala učit v ZUŠ Strakonice?

Konzervatoř jsem studovala hlavně pro to, abych mohla učit, to byl vždycky můj sen, moje přání. Samozřejmě, že jsem hrála i v orchestrech, např. Plzeňské filharmonii 
a v orchestru Musica da Camera. Bylo to hezké období, ráda na to vzpomínám, ale učení je pro mě priorita.

Co všechno pro vás hudba znamená? Je něco, co vám nejen dala, ale i vzala?

Rozhodně nemůžu říct, že by mi hudba někdy něco vzala nebo mě v něčem omezila. Hudba mi vždy jenom dávala a stále dává. Získala jsem spoustu zkušeností, poznala jsem hodně zajímavých lidí, díky hudbě jsem hodně cestovala a v neposlední řadě mi hudba dala 
i spoustu přátel. Celý můj život se ať už vědomě či nevědomě stále točí kolem hudby. Je to má práce, je to ale i můj koníček a zábava.

Jak často cvičíte?

Musím se přiznat, že už rozhodně necvičím pravidelně (smích). Jsem ráda, když si na housle stihnu zahrát dvakrát až třikrát týdně.

Jste přísná učitelka?

No, jedna moje žačka mi kdysi řekla, že nejsem přísná, ale že jsem hodně důsledná (smích). Ale ono to jinak nejde. Pokud se děti mají něco naučit, pokud má všechno to úsilí přinést nějaké výsledky, pak člověk musí být důsledný. To vám potvrdí každý, kdo s dětmi pracuje.

Mají děti zájem o hraní na nějaký nástroj?

Zájem je mezi dětmi pořád obrovský. Nemůžu říct, že bych zaznamenala nějaký pokles. Na strakonické „zušce" nejsme rozhodně schopni pokrýt zájem všech, kteří by chtěli hrát.

Máte svůj hudební sen, který byste si ještě chtěla splnit?

Takhle bych tu otázku nestavěla. Víte, já celý svůj život pracuji na tom, abych si ten sen, který jsem měla už od dětství, plnila. A zatím se mi to daří.

Společné foto. PAVLA BEDŘICHOVÁ

Maminka hraje na housle. Na jaký nástroj hraješ ty a od kdy?

Tak já pro změnu hraju na housle taky, od čtyř let, a v deseti jsem si k tomu přidala ještě klavír.

Loni jsi byla druhá v krajské talentové soutěži. Změnilo to nějak tvůj dosavadní přístup 
ke cvičení?

Vůbec ne. Z umístění v této anketě jsem samozřejmě měla radost, ale nepovažuji to za svůj největší úspěch. Mnohem cennější jsou pro mě například vítězství v několika mezinárodních soutěžích nebo vítězství v celostátním kole 
v sólové hře na housle. Pokud jde ale o můj největší muzikantský zážitek, tak to bylo určitě moje vystoupení v koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích, kde mě doprovázela Jihočeská filharmonie. To byl pro mě zatím opravdu nejkrásnější zážitek!

Jak často cvičíš?

Snažím se cvičit každý den, ale někdy mi to také nevyjde.

Jaká je maminka na tebe doma? Přísná? Nutí tě cvičit?

Teď už mě nutit nemusí. Dřív jsem asi občas potřebovala trochu popostrčit, ale to už neplatí. Většinou už cvičím úplně sama a řekla bych, že když můžeme spolu hrát, baví mě to víc. Jinak mamka je moc hodná, ale rozzlobit se taky umí (smích).

Svěřila ses, že chceš na konzervatoř a jednou být světoznámou houslistkou. Stále to platí?

Na konzervatoř bych pořád chtěla, už se pomalu rozmýšlím, na kterou bych chtěla jít. Světoznámá úplně být nemusím, ale doufám, že se mi splní přání být dobrou houslistkou.

Jaký je tvůj vzor a proč?

Můj vzor je asi Pavel Šporcl, protože hraje moc krásně na housle. A také proto, že jsem se s ním už setkala osobně 
a myslím, že je velmi hodný člověk.

EVA BEDŘICHOVÁ

Evičko, kolik je ti let a na jaký nástroj hraješ?

Je mi osm let a hraju na klavír a na housle.

Proč sis vybrala zrovna tyto nástroje?

Nejdříve jsem začala hrát na klavír, protože se mi moc líbil. To mi bylo pět let. Když jsem ale viděla maminku a Páju, jak hrají na housle, bylo mi líto, že já na ně neumím a začala jsem i s houslemi.

Jak často cvičíš a čeho bys chtěla dosáhnout?

Cvičím každý den. Ne dlouho, ale pravidelně. Jenom 
o prázdninách to nedodržujeme. Jednou bych chtěla hrát tak dobře, abych mohla být paní učitelkou a učit ostatní děti.

Zahraješ si také někdy se svou sestrou Pavlou?

No jasně! Třeba koledy na Vánoce nebo lidovky. Letos budu s Pájou hrát i v houslovém triu!

Jakou muziku ráda posloucháš, když nemusíš cvičit?

Na Youtube poslouchám různé písničky, líbí se mi například Shakira nebo Michel Teló.