V minulém období jsme se najedli, oblékli a obuli a letos by bylo potřeba postavit a zařídit si bydlení. Prvními řemeslníky, kteří nám k tomu pomohou, budou truhláři, tesaři a stolaři. Jelikož se všechna tato řemesla vzájemně prolínají a kolikrát se jeden mistr za svůj život zabýval všemi třemi, nebudeme je dělit ani my. Jedním z jejich spojovacích znaků je i společný patron, svatý Josef. O tomto „pěstounu" malého Ježíše asi není potřeba se mnoho zmiňovat. Svůj patronát získal zcela oprávněně a logicky. Sám byl, jak známo, tesařem.
Než se však podíváme našim mistrům na dílo, neodpustím si napsat jeden zajímavý a celkem vtipný názor na to, které řemeslo je vlastně tím úplně prvním. Tuto otázku řešili zástupci snad všech cechů. Podle M. J. Patrčky jsou vyhrávajícími právě tesaři: „Když se chtěl Noe uchránit potopy, potřeboval na zhotovení korábu tesaře. Ale tím nejdůležitějším důkazem je, že když zhřešili první lidé v ráji, přišel anděl a ukázal jim, kde nechal tesař díru."
Jestli měli i naši mistři takový smysl pro humor, nevím. Vím ale, že své artikule, oproti jiným cechům, získali celkem pozdě, až v roce 1502, zato si toto prodlení vynahradili jejich počtem. Některým řemeslným společenstvím stačilo cechovních přikázání dvanáct, tesaři si určili celých dvacet.
Artikulí mnoho, grošíků málo. Ačkoliv řemeslo tesařské bylo považováno za jedno z nejtěžších, placeno bylo prachbídně.
V 15. století si takový tovaryš v Sasku přišel za svou práci denně na dva groše a čtyři haléře, za což si mohl doma koupit po dvou dnech ovci. Náš se za ten samý výkon nezmohl ani na starou kůži. Další nevýhodou, která ovšem postihla jen tesaře mimopražské a tudíž i hradecké, bylo to, že si každý řemeslník musel veškerou práci, spojenou s přípravami dřeva vykonat sám. Posuďte sami. Práci pražských tesařů a truhlářů předcházely činnosti struhařů, prknářů či pilařů… Prostě pražský mistr tesař popadl hoblík, dláto a další potřebné nástroje a mohl se pustit směle do díla. Náš, hradecký, popadl dva tovaryše, sekery a šli společně vybírat strom.
Bez truňku
K dalším omezením, pro toto lesem vonící řemeslo, byl zákaz požívání alkoholických nápojů v pracovní době. Zatímco, například takový řezník si mohl dopřát truňku i při práci, tesař musel zůstat úplně střízlivý. Na druhou stranu, myslím, že je lepší mít křivou kotletu nežli křivou střechu nad hlavou. Výjimku tvořili pouze řemeslníci přespolní, kterým bylo dovoleno řídké pivo k večeři. Jistě bylo takové opatření i z důvodu bezpečnosti samotných řemeslníků, jejich další povinností totiž bylo, společně s kominíky, kontrolovat po požárech střechy pohořelých domů.
Lépe na tom v každém směru byli určitě hradečtí stolaři, kteří vyráběli převážně nábytek. Jejich práce byla široko daleko vyhlášená a tak nebylo divu, že pana Adama z Hradce roku 1516 ani nenapadlo poohlížet se jinde a zakázku na svatební almaru pro sebe a svou ženu Annu z Rožmberka zadal právě jim. Jak vidno, nelitoval. Dodnes ji můžeme spatřit v našem zámku. Byla to dokonce podle všeho jedna z prvních skříní v Čechách a zcela první v Jindřichově Hradci. Před tím byly na ukládání oblečení pouze truhly. Paní Anna však přišla na to, že visící oblečení zachovává lépe svůj původní tvar.
Dobrá pověst hradeckých tesařů a stolařů přispěla k tomu, že se do cechu začali tlačit i mistři podobných řemesel. Roku 1545 se k nim přidružili bednáři a velký zájem projevovali i lištaři. Ovšem, kdo se organizoval v cechu, měl krom výhod i mnoho povinností. Jednou z nich byla charitativní činnost pro městský špitál. Truhláři a stolaři se zavázali vše zdarma opravovat, ale pod podmínkou, že si špitálníci dodají vlastní materiál. Pokud chtěli zařízení nové, museli zaplatit i práci. Možná bylo toto „omezení charity" způsobeno i tím, že hradeckým tesařům začal ubírat práci nejvyhlášenější krumlovský řemeslník Oldřich Dechsner se svým tovaryšem Zachariášem Rekem.
Když doba Dechsnerova minula, začali se prosazovat opět místní odborníci. Aby o jejich právech nikdo nemohl pochybovat, nechali si je znovu roku 1607 potvrdit samotnou Lucií Otýlií Slavatovou. Když paní souhlasila, podali pro jistotu ještě žádost na rathaus, aby nad nimi páni radní drželi ochrannou ruku. Zřejmě věděli, co dělají. Rok poté totiž došlo na jarmarku o sv. Havlu k situaci, která nebyla pro pány cechmistry zvláště důstojnou. Aby zabránili přespolním na trhu prodávat, vtrhli mezi ně a dílo jim roztloukli. Co se nepovedlo rozbít, to popadli a z dobroty srdce darovali špitálníkům. Snad aby dokázali, že jejich úmysly nebyly poznamenány ziskuchtivostí. I přesto dva starší z cechu skončili ve vězení. Ale zcela jistě to byla příjemná kejzlička, která přeci cti neubírá.
Takováto provinění pro cech mnoho neznamenala a brzy se na ně zapomnělo. Horší to bylo, když se někdo cizí pokoušel „fušovat" do řemesla. To ubíralo cechu na dobré pověsti a jednotlivým mistrům bralo obživu.
Proto se nemůžeme divit celkem vysokému trestu pro panského mlynáře Mrzenu a jeho pomocníka panského vodáka, kteří roky na černo truhlařili. Pány mistry to rozlítilo natolik, že vyvolali dokonce soud. Pan Jan Jiří Jáchym Slavata se přiklonil na stranu cechu a oba odsoudil do šatlavy. Mlynář ještě ke všemu přišel o své nářadí. Že byl trest příliš přísný? Nemyslím si.
Jak už bylo kolikrát řečeno, cesta k mistrovství byla velice dlouhá a nákladná. Proto není divu, že každý cech chtěl nepoctivce potrestat co nejvíce. Pro příklad: Když chtěl roku 1679 nový tovaryš do cechu tesařského, musel vystrojit pánům mistrům bohatou svačinu, zaplatit 3 zlaté cechu, 2 zlaté písaři, koupit za 8 krejcarů pečeť a dokonce i hedvábnou šňůru k pečeti za 24 krejcarů. Zaplatit musel každý, osvobozen nebyl nikdo. Snad jedinou výjimku dostal panský pekař Exle, který poslal pánům vědro piva a jeho synovi byla hedvábná šňůrka odpuštěna. Zřejmě čekal úlevu větší. Vědro piva (56,6 litru) totiž stálo kolem 120 krejcarů.
Zdobený nábytek
Zatímco u tesařů – krovařů k velkým změnám nedocházelo, začátek 18. století znamenal určitý zlom pro stolaře. Už po nich zákazníci nechtěli jen zboží obyčejné, užitkové, ale každý, kdo si to mohl dovolit, chtěl mít dům zařízený co nejlépe. Proto se dobré nápady vysoce cenily. Roku 1714 požádal o připuštění do cechu Martin Auermiller. Byl přesvědčený, že přijetí má jisté. Vždyť jako mistrovský kus vyložil něco dosud nevídaného. Vykládané skříně, prádelníky, truhly. Navíc vše zdobené malbami, figurami a různými jinými ozdobami. Když navíc na stůl položil jako vstupné 30 zlatých, nebylo o čem diskutovat.
Řemeslo stolařské je na vzestupu. Mistři se předhánějí, kdo lépe ozdobí, lépe vymaluje. Stolař František David dnem, nocí vyrábí přenosné vykládané stolečky. V polovině 18. století přicházejí do módy vykládané stoly, mísníky a hlavně zdobené skříně. Vyhledávaným odborníkem právě na skříně byl roku 1740 mistr Václav Jakeš. Práce se stává stále přesnější, truhláři a stolaři už si pochopitelně nevystačí jen s hrubými nástroji, ale ke své práci potřebují přesné a jako břitvy ostré nožíky. Vznikají různé miniaturní ozdůbky a každý chce být ve svém oboru nejlepší.
Jeden nakonec přeci jen vynikl nad jiné. Ten, který zhotovil mechanický dřevěný betlém. Pokud mi chce někdo oponovat, že Tomáš Krýza nebyl truhlář, nýbrž punčochář, má pravdu. Já však nemluvím o něm, nýbrž o truhláři Tomáši Novotném, který našeho proslulého Tomáše Krýzu přeskočil o několik let. Sice jeho betlém nedosáhl nikdy takového věhlasu, ale určitě by to také stálo za shlédnutí. Když ho na vánoce roku 1847 vystavil, neměl o návštěvníky nouzi. Přesto, že požadoval vstupné 6 krejcarů. Ale ani Tomáš Novotný nebyl prvním hradeckým stavitelem mechanických jesliček. Oba naše umělce předběhli bratři jezuité už roku 1680.
Marcela Handlová
Zdroj: arch. F. Teplý – Dějiny města Jindřichova Hradce
J.M. Patrčka – Encyklopedie humoru a vtipu