Písně Marty Kubišové má v mobilu. Teď pro ni Petr Šporcl hrál

Kamarád mu jen řekl, že potřebuje natočit hudbu k dalšímu filmu. Až když přišel do nahrávacího studia, zjistil, že jeho violoncello doplní snímek o té, kterou tak rád poslouchá. Petr Šporcl, bratr houslového virtuosa Pavla, natáčel muziku k dokumentu Magický hlas rebelky, ve kterém režisérka Olga Sommerová zaznamenala osud zpěvačky a signatářky Charty 77 Marty Kubišové 
a který získal cenu diváků na MFF Karlovy Vary.

K filmu se Petr Šporcl dostal přes skladatele Aleše Březinu, s nímž se zná dlouhé roky. Pracovali spolu při hudbě k dramatu Líbánky od Jana Hřebejka. Skladatel mu zavolal, že dělá hudbu k dalšímu filmu a jestli by měl čas. Měl.

„Až při natáčení jsem se dozvěděl, že je to film o paní Kubišové. Bylo to pro mě milé překvapení. Mám ji moc rád, její písničky mám natažené 
i v mobilu. Bylo moc milé, že natočím hudbu zrovna k filmu o ní a jen mě moc mrzí, že jsem se nemohl dostavit na premiéru do Prahy a nesetkal se s ní osobně. Film připomíná dobu a život Marty Kubišové, který měla skutečně složitý,“ říká pětačtyřicetiletý Petr Šporcl.

V pražském studiu Sono strávil jeden celý den, nahrával od od devíti hodin do půl osmé večer. Filmová hudba pro něho není žádnou novinkou, točí ji často, například 
s Českým národním symfonickým orchestrem. Má s ní zkušenosti, ale toto nahrávání bylo speficické.

„Byly jen tři nástroje, tím pádem jsem tam vystupoval jako sólový hráč na violoncello," říká Petr Šporcl, kromě jehož čtyř strun zní v dokumentu ještě klavír a basklarinet.

Snímek o Martě Kubišové natočila režisérka Olga Sommerová poté, co ve filmu Věra 68 představila jinou ikonu, nejslavnější českou gymnastku Věru Čáslavskou.

„Martu Kubišovou miluju od svých mladých let, její elpíčko Songy a balady jsem 
v 60. a 70. letech poslouchala pořád dokola. Když bolševici 
v roce 1970 zakázali Martě zpívat, nesla jsem to v beznadějných sedmdesátých letech jako další ránu svobodě,“ řekla Olga Sommerová pro ČT, která je koproducentem filmu.

„V její osobnosti se potkávají dvě nejdůležitější komponenty lidského charakteru, vysoká umělecká profesionalita 
a integrita osobnosti,“ dodala režisérka.

Petr Šporcl, rodák z Českých Budějovic, odešel z jižních Čech v 15 letech na pražskou konzervatoř. Nejdřív se vracel každý víkend, pak si 
v Praze našel slečnu, po revoluci odjel s bratrem Pavlem na dva roky do USA. Sepětí s Jihočeskem tak zesláblo včetně vazeb na oddíl Čtveráci, kam jako kluk chodil.

Dnes žije s rodinou v Roztokách u Prahy. Skoro dvacet let hrál v Nosticově kvartetu, které spoluzakládal. Vypráví, že mezilidské vztahy tam byly skvělé, ale práce málo. Moc ho to mrzelo, ale nakonec odešel do Škampova kvarteta, domníval se, že si polepší. Navíc ve smyčcovém kvartetu se jako muzikant cítil vždy nejlépe. „A po roce a půl se ukázalo, že to tak není, vztahy nebyly až na takové úrovni, tak jsem odešel a nemám žádný kmenový soubor,“ říká Petr Šporcl.

Teď učí na základní umělecké škole a konzervatoři, občas hraje, jak se říká, kde se dá, třeba s Pražským komorním orchestrem. Anebo, byť neviděn, z pláten českých kin…