Kočičí svět je nesmírně inspirativní, říká majitel čtyř kočkourů

Říká o sobě se smíchem, že se po čtyřicítce zbláznil do koček a začal o nich psát. Zdeněk (Václav) Zajíček vydal 6. června Příběhy z Kočičína. Knížku pro děti a všechny milovníky koček. První vydání je elektronické, pro vyznavače tohoto stylu čtení má připraveny formáty epub, mobi, prc a pdf. Také staví online internetovou verzi knihy a chystá se namluvit audio verzi. Ochudit ale nechce ani příznivce knižního tisku. „Kočky jsou své, svébytné, ale umí být i mazlíci a tulíci,“ říká Zdeněk Zajíček, jehož hlas slýchávali lidé dva roky na Rádiu Krumlov a devět let na Eldoradiu, kde pracoval jako moderátor. Osmým rokem nyní píše jako novinář pro Českokrumlovský deník.

O čem jsou Příběhy z Kočičína?
O tom, že je tu vedle našeho lidského ještě jeden paralelní, kočičí svět. Ale můžeš to brát 
i jako podobenství. Když jsem byl mladší, četl jsem knížku půjčenou od babičky, jmenovala se Moji slavní bratři, napsal ji Howard Fast. Je o povstání Makabejských. Tam padla základní věta: Proč nás nenechají ti okolo žít po svém, vždyť nikomu nic neděláme? To se ptali Židé. A já, aniž jsem to nějak prvoplánově tušil, vztáhnul podobný princip v Příbězích z Kočičína na kočky a psy. Ta jejich rivalita je pověstná, ale proč je psi nenechají na pokoji? Ale jinak je to i dětský příběh o tom, jak malý kluk i kocourek poznávají svět, slýchají o tom, jak vznikl, jak vznikla Mléčná dráha, jak to bylo s rytířem Bruncvíkem a lvem a podobně. A snad je to i trochu legrace.

Jak dlouho jsi knížku psal?
Relativně dlouho, čtyři roky hrubého času. Asi tak rok 
a půl jsem na ni ale nesáhl. Pořídili jsme dům, skutečný Kočičín, takovou malou tvrz 
a bylo na ní nutno pracovat jinak, než u počítače.

Kolik máte koček?
Čtyři kočkoury. Čítu, skutečnou předlohu knižního Číty. Druida, ten je také v knížce. Pak je u nás už rok a půl nalezenec Moody z půdy. 
A Vratislav Koťátko, to je také jeden z knižních hrdinů.

Vratislav Koťátko? Druid? To nezní jako typická kočičí jména?
O kočičích jménech je 
v knížce celá kapitola. Co my lidé víme, jak si kočky mezi sebou říkají? To je tak: Vratislav byl původním majitelům několikrát vrácen, protože buď v novém domově zlobil, nebo ho zlobily děti, nebo si to prostě noví majitelé rozmysleli. A tak jsme si ho vzali my. 
A Koťátko je proto, že se i jako už velký macek pořád umí tulit jako kotě. A Druid je vlastně Druid Ponožka Macháček. Je to kočičí myslitel, má bílé ponožky a je neskutečně rozmachaný.

To je všechno v knížce?
To je inspirace od koček. Jsou nesmírně inspirativní. 
A také si v textu trochu hraji 
s češtinou. To mi chybí všeobecně, hravost, vždyť čeština je na ni jak dělaná. Vydává se plno knížek, ale rukopis autorů se dá často zaměnit. Chci psát trochu jinak.

Máš nějaký vzor?
Vzor přímo snad ne, ale moc se mi líbí, jak psal Jiří Gruša. Jeho Dotazník je podle mě nepřekonatelnou knihou.

Podle toho, co říkáš, vypadají Příběhy z Kočičína na pořádně tlustou bichli?
Kdepak, kolem 160 stránek, podle velikosti písma, protože to si můžeš ve čtečce nebo 
v počítači zvětšit podle libosti. 
A ilustrace k tomu.

Proč tě zajímají kočky?
Jsou prostě své, svébytné, ale umí to být i mazlíci a tulíci. Říká se, že pes má pána, kočka personál. Kdo jim propadne, dá mi za pravdu, že kočka umí domov zhezknout, že umí léčit a nesnese obojek. A právě to mě asi fascinuje nejvíc, ta jejich nezávislost.

Proč jsi zvolil formát e-knihy?
Nezůstane jen u něj. Postupně chci knihu i namluvit, vždyť mě 11 let živil mikrofon v rádiích. A pak bych rád vydal i tištěnou verzi. Pro každého něco. Vydání elektronickou cestou je finančně nejjednodušší. Ale nelze spoléhat jen na něj. Nabídnu výběr. Vyrobil jsem si vlastní web www.kocicin.cz. V počítači jsem se naučil vše zpracovat. Udělal jsem vlastní ilustrace, kombinaci fotografií, počítačových grafik a kreseb. Namluvit to ve studiu snad také zvládnu. A přípravu pro tisk zažívám denně jako redaktor 
v novinách.

Zní to snadno. Jaká je praxe? Proč knížku vydáváš sám?
V principu za tím stojí zmiňovaná potřeba si to zkusit. Pak nedůvěra k nakladatelům všeobecně. Netvrdím, že jsou všichni špatní, ale nechci 
o knížku přijít, což by se mi 
v takovém případě mohlo 
i stát. Prostě jsem si zvolil takovou nezávislou kočičí cestu. K ní mě inspirovala Lída Rakušanová, s níž se setkáváme profesně (pracuje pro vydavatelství Vltava-Labe-Press). Bavil jsem se s ní o Kočičíně 
a ona řekla památnou větu: „Když nenajdete někoho, kdo by to vydal, vždy to můžete publikovat na internetu." Tehdy jsem se naježil, protože vím, jak se na internetu kopíruje, či krade cokoliv. Ale pak mi došlo, že internet opravdu dává netušené možnosti. Takže třeba audio verze knihy bude k poslechu pouze na webu Kočičína, nekopírovatelná, nestažitelná. A můžeš ji poslouchat třeba i v mobilu. Už to mám vyzkoušené na demo verzi. Prostě zapnu mobil, internet a pustím synkovi před spaním kapitolu z knížky.

Příběh se uzavřel, nebo plánuješ druhý díl?
Už mám v hlavě pokračování. Když mi chyběla poslední kapitola, uvědomil jsem si, že se mi s knížkou nechce skončit, že mě ten svět koček neskutečně baví. Podobně jako ten internetový dává netušené možnosti. Ale především, hodně toho píše sám život. V den, kdy jsem Příběhy z Kočičína dopsal a převedl do prvního elektronického formátu, srazilo jeho skutečného hlavního hrdinu Čítu auto. Přímo před naší kočičínskou tvrzí. Ještě, že si toho sousedka všimla 
a přiběhla pro nás. Kocour to přežil, naložil jsem ho do auta, odvezl do kočičí nemocnice. Dnes je po druhé operaci, měl přeražené obě zadní nohy, pánev a dalších pohmožděniny. A to byla tak krušná zkušenost, že se určitě promítne i do dalšího textu Kočičína.

Knihu chceš i namluvit jako audio verzi. Návrat k mluvenému slovu nebo k muzice tě neláká? Hrál jsi na baskytaru ve skupině Spolektiv, která ohlásila návrat, měl jsi i vlastní kapelu Rádio. Hraješ ještě vůbec?
Nehraji. A účast v obnoveném Spolektivu jsem s díky odmítl právě hlavně kvůli knížce. Víš, co je zajímavé? První koncert měl nový Spolektiv 7. června, já oficiálně Příběhy z Kočičína v elektronické verzi vydal 6. června. 
S přáteli ze Spolektivu jdeme každý po své linii. Oni se vydali muzikantskou cestou, já muziku pověsil na hřebík, když se mi před 12 lety narodil syn. Ale píšu a vrátil jsem se 
k výtvarničině, maluji, kreslím, fotím a kombinuji to. Se Spolektivem si rád zahraji 
22. listopadu na vzpomínkovém koncertu v Českých Budějovicích ke 20 letům od našeho CD. Tedy doufám, že do té doby stihnu nacvičit alespoň pár písniček.

Kde je vlastně Kočičín?
Ten najdeš jen na kočičí mapě. A tu musím nejdřív namalovat podle toho, jak mi to poradí kočky (smích).