Přes protesty měšťanů se v roce 1777 stal městským sládkem v Táboře Matěj Kubart z Milevska. „Lepší" lidé mu však nemohli odpustit, že si před deseti lety tajně vzal za ženou dceru táborského zámožného kováře Jana Veselého. Svatba se konala v Praze, a vlastně úplně tajná nebyla. Obřadu se účastnil nevěstin otec. Nicméně požehnání nedala matka Dorota, o níž se vědělo, že by k sňatku nesvolila. Dorota byla alkoholička neschopná samostatného života a potřebovala mít dceru doma, aby se jí starala o domácnost.

Otec o svatbě rozhodl bez matčina souhlasu, protože ho k tomu Matěj přemluvil. Na svatební obřad tato trojice odjela z Tábora po ránu, když matka vyspávala opilost. Dorota pak marně nadávala. Dokonce chtěla dát dceru odvézt do kláštera, jenže ta už bydlela a hospodařila se svým manželem v Milevsku.

Uplynulo deset let, Táborští hledali nového městského sládka, Kubart se zúčastnil výběrového řízení a krajský hejtman ho přijal. Od toho okamžiku mu měšťané koukali pod ruce, jak mohli. Hledali jakoukoliv záminku, aby ho hejtman co nejdřív odvolal z funkce. Dráždilo je jistě i to, že manželé Kubartovi se nejspíš měli rádi.

Vždyť manželství, které poruší zavedené konvence, nemůže být šťastné! A ono bylo. Svědčí o tom skutečnost, že Anna Kubartová táborským měšťanům zaplatil za svého manžela kauci, která činila opravdové jmění. Tisíc pět set zlatých.

Byla to obvyklá taxa, kterou musel každý nově jmenovaný sládek vysypat z kapes pro obec, jež mu umožnila zaměstnání. Tímto vkladem si obec sládka pojišťovala, aby neutekl na lepší. Dobří sládkové se sháněli těžko a město bez piva by bylo město bez příjmů.
Jenomže patnáct set zlatých od manželů Kubartových pálilo táborské měšťany jako čert. Tak, Kubarte, jak si vedeš? Neříkej, že nepodvádíš, holomku, když jsi podvedl už před deseti lety táborskou měšťanku Dorotu (co na tom, že pila a terorizovala celou rodinu).
Není divu, že se na Kubarta hned od začátku jeho práce v táborském pivovaře hrnou výtky. A rovněž není divu, že pivo vzešlé z Kubartových rukou nebude táborským měšťanům chutnat. To prostě, vzhledem ke všem okolnostem, není možné.

Poslyšme, co na něj měšťané vyšťourali, a předem vysvětleme, že písař sládka uvádí ne jako Kubarta, nýbrž Kubrta.
„Matěj Kubrt má se vyrozuměti, proč dobré patoky a pivo jinak rozprodával a špatný měšťanstvu k prodeji zanechal. Sládkovi má se poslední napomenutí dáti, aby lepší pivo vařil, anť sice ihned z pivovaru prázden bude."

Poslední napomenutí před vyhazovem, a to jsme pořád v roce 1777. Kubart v Táboře neodvařil ještě ani jednu sezonu.
Ideální by bylo, kdyby šenkýři z pivovaru pivo vůbec neodebírali a celá várka se tam Kubartovi pěkně zkazila. Pak mu to dát k náhradě a vykopnout ho. Takové myšlenkové pochody pochodovaly měšťanům v hlavách, když vznikal následující zápis:

„Šenkýřům a šenkýřkám má se oznámiti, by budoucně košt v pivovaře brali, nežli se jim vystaví, a pokudž se jim nezdá dobrý, by jej nebrali. Pivo má se jim pro zmenšení počtu v celých sudech vystavovati."
Jak chytré nařízení… Město nabádá šenkýře, aby pivo nejprve ochutnávali, než ho z pivovaru odeberou. Zpráva jako by také dávala návod, co mají hospodští říct, když vypijí džbánek Kubartova piva: Fuj, pij si to sám!

Rok 1777 nebyl pro Kubarta příjemný a ten následující se nesl ve znamení ještě větších nesnází. To už se stávalo, že hostinští skutečně při koštování prohlásili, že uvařil špatné pivo. Po takovém oznámení přišli revizoři a také ochutnali.

Výsledek kontroly? Nachází se na konci takového zápisu: „Dva a půl krejcaru ku škodě sládka vsaditi." S tím, co se na Kubarta chystalo, tohle byl pakatel.

Josef Musil