Potkal ho asi každý, kdo za poslední rok prošel odpoledne Krajinskou ulicí kolem Masných krámů. Blond vlasy, černá kytara, písničky Tomáše Kluse i Beatles. Po Indiánovi, který již léta hrává na Lannově třídě, se v Českých Budějovicích zabydlel další muzikant, jenž rád hraje na ulici. „Nejradši zpívám písně, které mám spojené s nějakou ženskou,“ říká 25letý Jan Janda.

Hudba mu do života vstoupila na základní škole, hrál sedm let na housle, ale vůbec ho to nebavilo. Když mu bylo 15 let, dostal se ke kytaře. Tři roky studoval na Ekonomické fakultě JU a působil v metalové kapele, s čímž ale seknul a začal hrát akustické folkové věci.
Pak dělal brigády a při jedné z nich, ve firmě Bosch, ho napadlo, že zkusí hrát na ulici. 
„U pásu to pro mě bylo velké psycho, tak jsem si tam začal tvořit plány, co se týče hraní. Věděl jsem, že chci dělat, co mě baví a živit se tím, tak jsem si řekl: zkusím zahrát v Praze,“ vypráví rodák z Dublovic u Sedlčan, který píše i vlastní písničky.

Pár dní nato odjel. Byl březen 2013, hrál v Praze několik dní, šest až osm hodin denně. Na náměstí Míru, na zastávce I. P. Pavlova i v Kobylisích. „Byla to někdy drsná rachota, kosa, ale zjistil jsem, že si můžu vydělat,“ říká. Díky tomu, že jezdil jako kurýr s dodávkou i do Krumlova, zkusil to předloni 
i tam. Na Lannově třídě si pak poprvé zahrál loni v únoru. Střídal se tam s Indiánem, který mu mj. radil, jak zařídit, aby struny nedrnčely o pražce.

Táhnou Klus i Lucie

Krátce nato si poprvé sedl na růžek u banky v Krajinské ulici, kde má nyní svůj 'flek'. Je 
s ním spokojen i proto, že zvuk se zde odráží a nese se lépe než na Lannovce.

S hraním se mu pojí několik rituálů. Než začne, nejdřív medituje a dá si malou modlitbu, aby v sobě našel klid. Jinak ho totiž rozhodí okolní vlivy jako urážky kolemjdoucích. „Když jsem v klidu, dělám to nejlíp, jak umím, a pak si všímám, komu se to líbí, písnička lidem mnohdy zlepší den, zpívají si se mnou,“ vysvětluje. Jeho dalším zvykem předtím, než zamkne kolo k lampě a vytáhne kytaru z futrálu, je cesta do obchodu, kde si koupí kafe nebo čaj a ovoce.

Jan Janda se v Českých Budějovicích živí hraním na ulici.

Reakce dostává různé, ale vesměs milé. Nedávno za ním přišli manželé, kteří slavili výročí a ptali se, jestli by jim zahrál něco romantického. Měl na podobnou píseň náladu, tak dal song Hero od kapely Family of the Year. Tuhle písničku ho naučil kamarád Švýcar, se kterým se loni potkal v Hamburku, kam odjel v červenci, a v zahraničí zůstal do října. Společně potom zpívali v Curychu.

„Bylo to super. Hero mi připomíná tohle přátelství. Nejradši zpívám písně, které mám s někým spojené. S nějakou ženskou, ať už to vyšlo, nebo nevyšlo, ale jsou v tom cítit emoce. To jsou mé nejoblíbenější písně,“ vypráví.

Zpívá česky i anglicky. Směs hitovek. Nechce ale omílat jen těch pár nej. Když si totiž všímá toho, které songy takzvaně sypou, připadá mu, že se vytratí záměr, kvůli němuž hraje. „Že to dělám hlavně pro radost a ze srdce. Vím, jaké písně jsou populární, ale kdybych je zpíval moc často, tak by se taky oposlouchaly. Jinak lidé mají rádi Cestu a klusovky celkově, Ameriku od Lucie, Lady in Black od Uriah Heep, Hero od Nickelback. S těmi mám dobrou zkušenost, co se týče atmosféry,“ říká Jan Janda.

„Nejradši zpívám písně, které mám spojené s nějakou ženskou,“ říká Jan Janda, který se v Českých Budějovicích živí hraním na ulici.Hraje i po klubech a hospodách, na ulici třikrát týdně, naposledy před pár dny. Spíš odpoledne, maximálně dvě hodiny denně. V Krajinské sedával i kolem Vánoc, mráz sice štípal, ale zvládl to hodinu a půl a je rád za zkušenost.

Již vypozoroval, že víc než turisté mu mince házejí místní. V Budějovicích se mu hraje dobře, i když párkrát ho vyhodili strážníci, to když si někdo stěžoval, že ho Honzova hudba ruší. „Mám pár záznamů, ale ve vyhlášce stojí, že člověk hrát na ulici může…“

Nejhorší chvíle zatím zažil 
v Hamburku. Přijel s velkým očekáváním, ale první dny bojoval o to, aby vůbec měl kde hrát, vyháněla ho policie. „Zpočátku utrpení, ale pak se to přelomilo, potkal jsem lidi, dávali jsme si jam sessiony. Ve finále dobrá zkušenost,“ vzpomíná.

Hudbou se živí naplno, vydělal si i na kytaru. Hru na ni chce studovat na konzervatoři. A zpěv? Ten má nadělen shůry a nacvičený od ohně a z karaoke. Přitom dlouho zpívat nechtěl, styděl se. Až na fakultě ho k tomu přiměl kamarád, když pořádali grilovačky u kolejí.

„Zpívali jsme a oni mě hodně podpořili. V tu dobu jsem byl strašně citlivý na veškerou kritiku. Kdyby mi to někdo shodil, že skřehotám, tak asi nezpívám. Pamatuju si, že jsem si tam napoprvé odpálil hlas,“ usmívá se. Trénovat zpěv na mikrofon chodí do karaoke baru, což bere jako legraci, ale 
i zocelení psychiky.

Jako pouliční hráč v Českých Budějovicích zdomácněl. Jenže ho to táhne pryč. Plánuje, že koncem února vyrazí do Valencie ve Španělsku a v cizině chce zůstat do konce prázdnin, projet Švýcarsko či Anglii. Růžek v Krajinské tak asi na nějaký čas osiří…